V poslední době jsem se nachomýtl k několika diskusím, na jejichž základě jsem se rozhodl trochu názorněji objasnit, proč

1.  je podle mého soudu tlak na muslimské organizace, aby se různě distancovaly od teroristických aktů džihádistů, nebo se za ně nějak kolektivně omlouvaly či projevovaly lítost, poněkud nemístným uplatňováním principu kolektivní viny, a proč 
2. nemá nejmenší smysl se ptát po tom, čemu musí člověk věřit, aby mohl být považován za muslima. Jako vedlejší důsledek takového objasnění se ozřejmí i to, proč důkladné prostudování koránu člověku ani trochu nepomůže zjistit cokoliv relevantního o islámu.

Co na to říct? Nejlépe se dotázat, zda by Kovář dokázal do takové infografiky zanést, jaká tvrzení jsou nutnou součástí toho, aby se člověk mohl jmenovat Kovář! Takový požadavek je totiž úplně stejně nesmyslný, jako požadavek Kováře. Zní to zvláštně?

Asi ano, ale za to si můžeme sami. Nikdo jiný na světě než my (Evropané), přesněji naši předci, si dosud kulturně mezigeneračně nepěstoval něco tak pomateného, jako je představa, že by snad z příslušnosti k nějaké konkrétní „náboženské“ tradici („islámu“, „křesťanství“, „buddhismu“, „hinduismu“ apod.) mělo logicky vyplývat zastávání nějakého jasně vymezitelného souboru představ o fungování světa, a s nimi spjatých morálních postojů a způsobů jednání.

Dospěli jsme v tomto oboru hlouposti až tak daleko, že jsme začali ty, kdo nějaké takové představy, odvoditelné z nějakého tzv. posvátného textu, skutečně zastávají označovat za zmanipulované dogmatické blouznivce, zatímco o těch, kteří svou vlastní tradici berou s nadhledem a představy o světě si vytváří na základě vlastního kritického uvažování, říkáme, že jsou buď pokrytci, kteří si vybírají jen to, co se jim hodí, nebo aspoň to, že to nejsou „praví věřící".