V poslední době jsem se nachomýtl k několika diskusím, na jejichž základě jsem se rozhodl trochu názorněji objasnit, proč

1.  je podle mého soudu tlak na muslimské organizace, aby se různě distancovaly od teroristických aktů džihádistů, nebo se za ně nějak kolektivně omlouvaly či projevovaly lítost, poněkud nemístným uplatňováním principu kolektivní viny, a proč 
2. nemá nejmenší smysl se ptát po tom, čemu musí člověk věřit, aby mohl být považován za muslima. Jako vedlejší důsledek takového objasnění se ozřejmí i to, proč důkladné prostudování koránu člověku ani trochu nepomůže zjistit cokoliv relevantního o islámu.

Co na to říct? Nejlépe se dotázat, zda by Kovář dokázal do takové infografiky zanést, jaká tvrzení jsou nutnou součástí toho, aby se člověk mohl jmenovat Kovář! Takový požadavek je totiž úplně stejně nesmyslný, jako požadavek Kováře. Zní to zvláštně?

Asi ano, ale za to si můžeme sami. Nikdo jiný na světě než my (Evropané), přesněji naši předci, si dosud kulturně mezigeneračně nepěstoval něco tak pomateného, jako je představa, že by snad z příslušnosti k nějaké konkrétní „náboženské“ tradici („islámu“, „křesťanství“, „buddhismu“, „hinduismu“ apod.) mělo logicky vyplývat zastávání nějakého jasně vymezitelného souboru představ o fungování světa, a s nimi spjatých morálních postojů a způsobů jednání.

Dospěli jsme v tomto oboru hlouposti až tak daleko, že jsme začali ty, kdo nějaké takové představy, odvoditelné z nějakého tzv. posvátného textu, skutečně zastávají označovat za zmanipulované dogmatické blouznivce, zatímco o těch, kteří svou vlastní tradici berou s nadhledem a představy o světě si vytváří na základě vlastního kritického uvažování, říkáme, že jsou buď pokrytci, kteří si vybírají jen to, co se jim hodí, nebo aspoň to, že to nejsou „praví věřící".

Možnost, že si člověk utváří život v rámci svých možností podle svého a že si je svými postoji a představami často nejistý, že pochybuje, čili to, co charakterizuje většinu lidí, jsme nějak podivně vyloučili. Místo toho, abychom se ale zamysleli nad tím, jestli není něco v nepořádku s tímto naším způsobem uvažování o druhých lidech, uvažujeme o tom, co je špatně s nimi.

Proč by nám ale naopak nemělo přijít naprosto nic divného na tom, že souvislost mezi myšlením, postoji a jednáním je v případě tzv. náboženství tak volná jako souvislost mezi myšlením, postoji a jednáním a tím, jaké člověk nese příjmení? Proč by nás nemělo vůbec překvapovat, že „být muslimem" by mohlo znamenat přibližně totéž jako „být Kovářem“?

Z jednoho prostého důvodu: v naprosté většině případů se lidé stávají muslimy prostě tím, že se narodí do muslimské rodiny. Chápu, při pohledu z České republiky to vypadá zvláštně, ale ve většině zemí světa a po většinu lidské historie to přesně tímto způsobem funguje.

Jak si to konkrétně představit? Vezměme si za příklad už zmíněného Kováře, a řekněme, že Kovář je třeba „neznaboh“. A představme si, že Kovář je zároveň muslim. Co to znamená? Pouze to, že se Kovář narodil rodičům, kteří jej s největší pravděpodobností nechali jako malého obřezat.

Kam se člověk narodí

Kovář, a to s tím bezprostředně souvisí, se také s největší pravděpodobností nebude jmenovat František, ale spíš Ali nebo Muhammad, a patrně nebude jíst vepřové. A pokud měl muslim Kovář v životě trochu štěstí, je jeho rodina dostatečně zaopatřena na to, aby si mohl vzít třeba dvě manželky.

Ale samozřejmě, muslim Kovář by mohl být stejně tak nikoliv „neznaboh“, ale „bohabojný" slušný člověk. Mohl by se třeba i pětkrát denně modlit. Ale vlastně by klidně mohl být stejně „bohabojný“, a při tom se pomodlit jen tu a tam. Dokonce by mohl být „bohabojný“, aniž by vůbec někdy vstoupil do mešity.