Zdá se, že francouzská policie zabila jediné dva muže, kteří mohli Evropu vyvést z hospodářské krize.

Bratři Kouachiové bravurně vyřešili hospodářské problémy Charlie Hebdo. Drasticky snížili mzdové výdaje, získali státní dotaci, sehnaly řadu nových předplatitelů a prudce zvýšili náklad. Jejich bravurní ekonomická reforma sice stála několik lidských životů, ale nežádají snad všechny nutné a nezbytné reformy oběti? Kolik životů zničila hospodářská pomoc Evropské unie a Mezinárodního měnového fondu Řecku? Kolik obětí bude stát podobná hospodářská pomoc Ukrajině? A přitom ani jedna nedosáhne ani zdaleka takového úspěchu.

Nečetl jsem ani jedno číslo Charlieho, a asi to tak i zůstane, takže nevím jaký že to druh humoru obsahuje. Ale z těch náznaků mám představu, že se to podobá vašim komentářům, minimálně některým. Třeba tomuto. Humor, který je odporný a geniální zároveň. To prosím berte jako trochu odtažitou pochvalu.

Chci se podělit o několik myšlenek, které nemám kam věcně přilepit, protože jejich téma, jak se zdá, všem uniká.

Po vražedném útoku na Charlie Hebdo mluví všichni o islámu a o svobodě slova. Mám pocit, že obě témata se míjejí s hlavními příčinami útoku.

Náhodou jsem se zrovna začetl do Žižekova „Násilí‟, a hned Slavoj Žižek vyjadřuje můj dojem: „Není však na tomto zaměření na subjektivní násilí — na násilí, které páchají sociální subjekty, zlí jednotlivci, disciplinované represivní aparáty, fanatické davy — něco podezřelého, něco vskutku příznačného? Nesnaží se zoufale odpoutat pozornost od skutečného jádra problému tím, že vymazává z našeho zorného pole jiné formy násilí, a tím se na nich aktivně podílí?‟ (strana 15 uprostřed, dovolil jsem si přeložit „symptomatické‟ jako „příznačné‟)

Mně střelba bratří Kouachiů v redakci Charlie Hebdo neodbytně připomíná obvyklou střelbu mladých Američanů ve škole. To mě vede ke dvěma otázkám, jedné technické a druhé zásadní: Kde vzali bratři Kouachiové zbraně? A nebyl pro ně Islám jen záminkou, kterou kdyby neměli, našli by si jinou, neměla jejich potřeba někoho zavraždit hlubší kořeny?

Útočné pušky nejsou nic, s čím by lidé v civilizovaných zemích běžně chodili po ulici. České zákony dokonce kategoricky zakazují, aby civilista vlastnil jakoukoliv zbraň schopnou střílet dávkami, vojenské zbraně jsou vyhrazeny výlučně ozbrojeným složkám státu. Neznám přesnou francouzskou zákonnou úpravu, ale Francie také není žádný barbaristán jako USA. Zločinci samozřejmě nedodržují zákony a zbraně si opatřují ilegálně, ale zákonná regulace zbraní by měla znamenat, že již pokus ilegálně se ozbrojit budí pozornost, zločinec riskuje odhalení už ve chvíli, kdy si pořizuje zbraň. Bratři Kouachiové někde získali zbraně, které by měly být téměř nedostupné, aniž vzbudili pozornost bezpečnostních složek, které je dokonce delší čas sledovaly. Třetí dobře vyzbrojený vrah byl přítel Kouachiů a člen stejné džihádistické buňky, zřejmě měl zbraně ze stejného zdroje.

Po každé střelbě v USA se objeví hlasy požadující přísnější regulaci držení střelných zbraní, třeba aspoň zákaz těch útočných pušek a samopalů. Vždycky se proti nim vzedme silná vlna odporu Národní střelecké asociace, která tvrdí, že naopak je potřeba víc zbraní, že kdyby v ve škole byli všichni ozbrojeni, byl by zlý střelec rychle zastaven. Smrt Francka Brinsolara v redakci Charlie Hebdo ukazuje, že ozbrojeni by museli být skutečně všichni, jeden policista neměl proti těžce vyzbrojeným útočníkům šanci. Všichni by měli stále nosit zbraně, i děti do školy. A hlavně neprůstřelné vesty, na ty útočníci nezapomínají, je není snadné vůbec zasáhnout tak, aby jim kulka ublížila, bez neprůstřelných vest vojenské kvality jsou oběti vyřízené.

Zásadní se mi analogie s americkými střelbami jeví ve vztahu k příčinám vražedného útoku. Na první pohled vedl bratry Kouachiovy ke střelbě na redaktory satirického týdeníku islám, dojem, že musí potrestat urážku proroka. Tato souvislost může být pouze zdánlivá i v jiných případech, i jiní stoupenci extrémního islámského fundamentalismu mohli být k volbě právě takové násilné podoby islámu vedeni potřebou vraždit, spíše než by je k potřebě vraždit přivedl islám, ale u bratří Kouachiů je povrchnost „pomsty za proroka‟ obzvlášť nápadná. Zatímco žhářský útok na redakci Charlie Hebdo následoval bezprostředně po čísle přejmenovaném z Šárlí na Šaría Hebdo, jako jehož šéfredaktor, jestli nepletu dohromady dvě různé historky, byl uveden Mohamed. Bratři Kouachiové oproti tomu neútočili na časopis kvůli žádnému konkrétnímu vtipu, jen tak nějak povšechně mstili proroka na redakci časopisu, který se mu v minulosti vícekrát vysmíval. A zrovna si k tomu vybrali dobu, kdy se Charlie Hebdo vysmíval Michelu Houlebecqovi za islamofobii v jeho novém románu. Neútočili na Charli Hebdo v rozhořčení nad něčím, co v něm právě vyšlo, ale vybrali si ho za cíl jako legendu.

Střelby v amerických školách nemají s islámem nic společného. Většinou si tamní střelci ani nehledají žádnou záminku, prostě jdu do školy a střílejí. Jak a proč asi se to děje popsal v roce 1999 Martin Gilar http://interkom.vecnost.cz/1999/19990859.htm

„Jakmile jste jednou dole, jste donekonečna terčem úsměšků, narážek a opovržení. Nikdy nevyděláte prachy. Nikdy nic nedokážete. Není úniku. Život končí. Potom je už jen jediná cesta. Pomstít se za jakoukoliv cenu.‟

Nepodobá se situace amerických školáků, kteří nevynikají a nejsou „cool‟, situaci mnoha dnešních potomků přistěhovalců ve Francii? Tlak společnosti úspěchu, která se na ně dívá skrz prsty, vyústil ve výbuch násilí v roce 2005. Když vzplála pařížská předměstí, ministr vnitra, Nicolas Sarkozy se jmenoval, nechal nepokoje tvrdě potlačit. Nesmlouvavým přístupem si získal širokou oblibu, která ho později vynesla do prezidentského křesla. A chudým lidem z předměstí, potomkům přistěhovalců, francouzům druhé kategorie vzal i poslední naději, že by jim k nějakému zlepšení třeba pomohl kolektivní vzdor.

Myslím, že jsou to tito lidé, na kterých běžný provoz kapitalistické společnosti páchá zcela samozřejmě a bez povšimnutí hrubé násilí, kdo se dopouští násilných výbuchů, jež tu a tam společnost vyděsí. Myslím, že jsou to tito lidé, které společnost odkopla, a ještě na ně šlápla, kdo se chápe radikálního násilného islámu jako posledního zdroje aspoň nějaké důstojnosti, kdo se touží stát mučedníkem, aby se stal někým.

Ne islám svými výstřelky, ale kapitalismus svým běžným provozem vytváří lidi, kteří se chápou zbraní jako poslední příležitosti něco dokázat.

Mučedník nesmí vraždit, pane Macháčku. Dokonce ani „ve jménu Boha milosrdného, slitovného“ ne.

Vážená paní Hájková, musel jsem si po sobě přečíst celý svůj příspěvek (a zhrozit se té spousty překlepů a jiných hloupých chyb, které jsem v něm nasekal), abych pochopil, nač reagujete. Slovo mučedník jsem použil čistě okrajově, jako suše popisné označení sebevražedného vražedného útočníka, o kterém všichni víme, co ve slovníku radikálních islámských fanatiků znamená. Naprosto se míjíte s tím, o čem jsem mluvil (nebo aspoň chtěl mluvit). Ale když já od tématu, proč ne vy, že?

Posedlost mučednictvím působí zvláštně i u křesťanů. Proč by mělo význam člověka určovat spíše než to, co udělalo pro druhé, to, jak brutálně ho druzí sprovodili se světa? Opravdu dělá z Jana Sarkandera světce to, že byl umučen, když se za života zabýval hlavně pronásledováním stoupenců jiné formy křesťanství a jeho hlavním přínosem bylo vylepšení technik mučení?

Myslím, že logika křesťanského kultu mučedníků se odvíjí od představy, že není nic lepšího, co můžete pro druhé udělat, než kázat jim víru. Skoro stejně dobré a významné jako víru šířit je i vyznávat ji a vytrvat v ní bez ohledu na to, jak moc vám ji má vaše okolí za zlé. Čím bestiálněji vám dají ti druzí najevo, že s vaším kázáním a vaší vírou nesouhlasí, tím silněji vaše odhodlání raději se nechat umučit než zradit víru potvrzuje vaši odevzdanost té nejlepší a nejvýznamnější věci na světě.

V prostředí radikálních islámských fundamentalistů jsou za nejlepší nástroje šíření víry považovány oheň a meč, respektive semtex a kalašnikov. Vypadá to jako šílenství, ale není to choroba nijak vzácná a exotická, vzpomeňte si na středověké rytířské řády nebo misijní činnost conquistadorů. V rámci tohoto pohledu je za velmi hodnotné považováno také zabíjení nepřátel víry, a za nepřátele víry všichni bezvěrci, jinověrci, ba i stoupenci všech mírně odlišných forem té pravé víry.

Obdiv k zabíjení pro víru, nejlépe za cenu vlastního života, patří i k naší kulturní tradici, nejenom evropské, ale přímo české. Dodnes jsme schopni (aspoň já určitě) ho vnímat i celkem kladně, stačí vytěsnit z mysli definici něpřátel víry nebo ji vhodně uměřeně vymezit, třeba jako ty, kteří si začli (a nejsou všechny vyspělé země euroamerické civilizace, a v posledku, zvlášť v době demokracie, všichni jejich občané, nakonec vůči islámu těmi, kteří si začli, bývalými kolonizátory a současnými neokolonialisty, imperialisty, dobyvateli a utlačovateli?). Vzpomeňte na chorál:

Ktož jsú boží bojovníci
a zákona jeho,
prostež od boha pomoci
a úfajte v něho,
že konečně vždycky s ním svítězíte.

Kristusť vám za škody stojí,
stokrát viec slibuje,
pakli kto proň život složí,
věčný mieti bude;
blaze každému, ktož na pravdě sende.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kto%C5%BE_js%C3%BA_bo%C5%BE%C3%AD_bojovn%C3%ADci

ujišťuji vás, že jsem se ve výkladu vašeho příspěvku nemýlila. Mýlit se totiž může jen ten, kdo si něco myslí. A jakmile si začnete něco myslet, tak vám to hned někdo spolehlivě vyvrátí. Jedinou obranou proti tomu by byl fundamentalismus. Nebo úplně prázdná hlava. Navíc kdo by se namáhal s dešifrací nesrozumitelných příspěvků, že? Lepší je nechat myšlenky jen tak volně proplouvat hlavou, případně se zabývat nelogičnostmi jazyka.
Kdo si nemyslí vůbec nic, ten je neomylný :-)

Jenom mám poněkud obavy, že v důsledku uplynulých událostí se opět rozšíří sledování všech, kdo by si náhodou něco myslet mohli (to nebezpečí tady číhá neustále).
Pro mě za mě, ať nás klidně sledujou, hlavně ať nám nevypínají internet. To by totiž bylo internetové mučení.