Strašlivé události předvčerejšího dne obklopuje temný mrak. Jenže ten se, na rozdíl od obyčejné vlhkosti smísené s prachem, nerozptyluje, ale nabývá na objemu, jeho střed jak trychtýř tornáda ukazuje na místa, která může srovnat se zemí.

Nikdo neví, jestli z toho mraku sprchne, anebo z něj budou padat kulky. Všichni víme, že z dvanácti vražd vykonaných po provolání „alláhu akbar“ něco vyplyne, ale ještě nevíme, co to bude.

Žiju v sociální bublině, která dokáže rozlišovat mezi islámem a islamismem. Dokáže porozumět povaze víry a na jisté úrovni dokáže pochopit ztrátu příčetnosti, která provází projevy náboženského extremismu.

Členové této sociální skupiny mají schopnost kontrolovat své obavy, střetnou-li se s neznámým, a občas neznámé sami vyhledávají, protože mají dojem, že je to obohacuje. Uvědomují si, že posunování hranic osobního pohodlí není projevem zbabělosti nebo ústupků, nýbrž schopnosti sdílet prostor s ostatními a jejich potřebami.

↗

Pietní setkání před francouzskou ambasádou v Praze. Lidé zapalovali svíčky a kladli k nim pastelky. Foto Ondřej Mazura, DR

Tato sociální bublina je příjemné místo k životu, protože její členové jsou schopní filtrovat primární reakce, čili útok nebo útěk, přes to, čemu říkáme civilizace. Teď je to barikáda, kterou je nutné opustit.

Pokud žijete v podobné bublině, prosím vás, abyste z ní na chvíli vystoupili. Je to zásadní zkušenost. Nikoliv proto, abychom se mohli společně plácat po zádech, jak dalekou cestu jsme urazili v rámci přibližování lidského druhu k čemusi, co vzdáleně připomíná ideály lidství. Ne proto, abychom se podívali, jak duševně nedomykaví jsou „ti tam dole“, ale abychom porozuměli strachu, jejž jsme do jisté míry líní zkoumat.

Když jsem se včera navečer začetla do diskuze, jež se na Facebooku rozvinula pod příspěvkem společnosti Emco, která vysvětlovala, za jakých okolností u svých výrobků používá označení „halal“ ve snaze ubezpečit své zákazníky praktikující islám, že jsou v souladu s jejich vírou, opravdu jsem se zděsila.

Emco podle diskutujících „kolaboruje“. Je nutné ji bojkotovat. Lidé vyhazují krabice s müsli jen proto, že ho mohou jíst lidé, jimiž opovrhují. Kdyby je napadlo, že obilniny hoří, budou je možná někteří obřadně pálit.

Pominu-li skutečnost, že obvinění z kolaborace jsou totožná s těmi, s nimiž lidstvo udělalo obludnou zkušenost během druhé světové války, aniž by o tom jejich dnešní autoři měli ponětí, pojítkem jejich exaltovaných projevů je jediná věc: zvířecký strach. Tady to všechno začíná. Tady začínají hrůzy, jaké zaznamenalo 20. století.

Z debaty o islámu se totiž vytratily normální lidské tváře. Zvlášť ve dnech, jaké jsou tyto, ji vedou elity, od nichž se určitý typ vyjádření očekává — ti, k nimž je ochotna přimknout se „naše“ sociální bublina, protože rozlišují pojmy — anebo ti, kteří svou moc staví na jejich vyprázdněnosti.

Jedním z těchto pojmů je „běžný muslim, jakého se není třeba obávat“. Většina Čechů, troufnu si odhadnout, živého muslima nikdy v životě neviděla.

Proto vás, věřící, kteří následujete slova Proroka Mohameda, prosím o to, abyste začali veřejně vystupovat. Nikoliv proto, abyste se omlouvali. Ale proto, abyste dali vědět o tom, že tu jste a jak se vám tu žije. Najděte nějakou cestu.

Nenechávejte iniciativu jen na svých duchovních představitelích, kteří mohou při nejlepší vůli přispět jen dalšími velkými slovy. Prosím česká média, aby vám dala prostor. Prosím naše média o to, aby pomohla výrazu „muslim“ vrátit lidský obličej. Bude to prvoplánové, ano, a možná to bude kýč. Jenomže do obličeje, který člověk vidí a který trochu zná, se s nenávistí hledí o dost hůř.