Jen letmá prohlídka obrázků publikovaných ve francouzském satirickém časopise Charlie Hebdo napoví, že je fenoménem, který si v českém kontextu snad ani nedokážeme představit. Je radikálnější, drzejší, svatokrádežnější, smělejší než nejodvážnější letáky českých anarchistů. Mnohá francouzská média hlavního proudu ho dlouhodobě kritizovala, napomínala, sám byl dokonce v minulosti trestán za podněcování nenávisti, když ve svém odporu k autoritářským sklonům všech náboženství a církevních institucí zašel podle francouzských úřadů přespříliš daleko.

Redaktoři byli dlouhodobě terčem výhružek. Jejich bezpečnost střežila, leč bohužel neustřežila, policie. Francie se kvůli některým jejich obrázkům obávala o bezpečnost svých zastupitelských úřadů.

Nic z toho ale není důležité tváří v tvář břichabol vyvolávajícímu masakru, který jeho redakci postihl. Že se s novinářskou prací obětí nemůžeme zplna ztotožnit? Že v různých jejich výkonech nacházíme projev velmi špatného vkusu? To je dokonce dobře, protože nám to umožňuje o to přesvědčivěji zcela rezolutně odmítnout jakékoli debaty vedené v duchu, „jestli oni si o to náhodou tak trochu nekoledovali“.

Kdo takovou myšlenku byť jen naznačí, zaplétá se do logiky, která je ve společnosti, jež si zakládá na svobodě a demokracii, zhola nepřijatelná. Svobodná, demokratická společnost samozřejmě neumožňuje všechno, neumožňuje dokonce ani všechno publikovat. Debaty o mezích možného či přijatelného jsou legitimní součástí jejího provozu.

Jenomže jen stínem úvahy o tom, že si někdo projevem krajní drzosti, anebo dokonce velmi špatného vkusu, „koleduje“ o to být nějakým fanatikem rozstřílen na redakční poradě, se její autor řadí k jeho potenciálním komplicům, myslí jak Talibán nebo inkvizice, nikoli jako občan svobodné společnosti. Kdo chce žít ve svobodě, musí se řídit úslovím: přej a bude ti přáno.

Určitá zkouška i pro nás to ale samozřejmě je. Jen si představme, že by u nás vycházely noviny systematicky, až konceptuálně, testující svobodu slova vulgárním zesměšňováním pochybných autorit.

Jeden týden by tak na obálce vyšel arcibiskup Duka souložící s Václavem Klausem, jindy třeba Andrej Babiš se Sabinou Slonkovou, pak pro změnu zase Miloš Zeman s hlavou zasunutou v řitním otvoru ruského medvěda v objetí s Václavem Havlem s hlavou zasunutou v totožném místě orla bělohlavého; to vše v liché týdny prokládané nahými proroky Muhamady, jednou by se třeba líbal s nějakým rabínem, jindy pro změnu s co nejspořeji oděnou panenkou Marií. Noviny pojaté jako konceptuální test mezí svobody slova formou permanentního surového zesměšňování nejsvětějších autorit: šlo by to u nás?

↗

Noviny jako test mezí svobody slova: když redakci Charlie Hebdo někdo vypálil kvůli způsobu, jímž zobrazovali proroka Muhamada, vyšel s touto obálkou: Láska přemůže nenávist. Repro DR

Na spontánních projevech solidarity Francouzů se zmasakrovanými redaktory satirického týdeníku je krásné právě to, že ač mnozí jistě chovají k různým jeho dílkům značné rezervy, pokládají za součást bohatství své společnosti, že v ní instituce takové druhu může působit. Zopakujme si to ještě jednou: Francouzi právě oplakávají své anarchisty, své nejvíce prostořeké krajně levicové humoristy. O potřebě bránit svobodu projevu by tu dnes raději neměl mluvit nikdo, kdo jí nepřeje v podobné míře u nás.

Kromě úvah o tom, že si za to „tak trochu mohou sami“, nyní nesmíme dopustit ještě jednu věc: paušální odsudky islámu či muslimů. Když před pár lety v reakci na některé ze svatokrádežných zobrazení proroka Mohamada redakci Charlie Hebdo někdo vypálil, vydali na obálce dalšího čísla obrázek vášnivě se líbajícího karikaturisty a muslima doprovázený nápisem: Láska přemůže nenávist.

Snad je to opravdu tak. Po té, co před pár dny islamofóbní extremisté vypálili ve Švédsku mešitu, oblepili ji Švédové srdíčky a nápisy: Muslimové, máme vás rádi. Přesně tohle žádá Charlie Hebdo od nás.

Je jasné, že islám se musí vypořádat s příliš doslovnými, k fanatismu vedoucími interpretacemi svých posvátných textů, potřebuje překonat všechny rozmanité tendence, jež jsou dnes jeho součástí a jež povzbuzují surovost, sklony k násilí, útisk žen. A jistě přijde čas prodebatovat, zda znevažování všeho, co všechna možná různá náboženství pokládají za posvátná, šíření tolerance spíše pomáhá, anebo škodí, a zdali má mít nějaké demokratickou společností vyjednané meze.

Vězme ale, že největším spojencem náboženských fanatiků mezi námi jsou naši vlastní fanatici, kteří hážou bez jakýchkoli cavyků po způsobu nacistů všechny muslimy do jednoho pytle a sami se snaží mobilizovat ze zištných důvodů ve společnosti nenávist, tak jako Tomio Okamura či J. X. Doležal.

Rovněž tito muži se dopouštějí výroků, které svobodná společnost z dobrých důvod nepokládá za přijatelné, a snad by zasluhovaly soudní přezkum. Právě ajatolláh Okamura a mulla Doležal jsou lidmi, kteří zde ve veřejném prostoru projevují myšlení nejbližší tomu, s nímž se lze setkat mezi různými náboženskými fanatiky.

Muslimy tu zatím chvála bohu žádné takto zaslepené nemáme. Ba právě naopak kontrast islamofóbních výroků se smířlivými, pokornými a od vrahů se plně distancujícími projevy soustrasti, které přicházejí od muslimských autorit z celého světa i od těch českých, snad ani nemohl být větší.

Svět už tak funguje: pokud lidem, muslimům, židům, křesťanům nabídneme přátelství a lásku, můžeme předpokládat, že sami budeme přátelstvím a láskou zahrnuti. Budeme-li je častovat nenávistí a zlobou, právě ony patrně určí podobu naší každodennosti. Jistě, věci jsou složitější, stávají se neštěstí, lze nalézt výjimky. Ale základní princip je takový. Aspoň kolegové v Charlie Hebdo si to mysleli.