Vzkaz z Charlie Hebdo: láska přemůže nenávist

Jakub Patočka

Co se stalo v redakci pařížského satirického časopisu Charlie Hebdo, je strašné. Má-li tragická smrt našich kolegů nějak změnit Evropu, snažme se, nechť je to k lepšímu.

Jen letmá prohlídka obrázků publikovaných ve francouzském satirickém časopise Charlie Hebdo napoví, že je fenoménem, který si v českém kontextu snad ani nedokážeme představit. Je radikálnější, drzejší, svatokrádežnější, smělejší než nejodvážnější letáky českých anarchistů. Mnohá francouzská média hlavního proudu ho dlouhodobě kritizovala, napomínala, sám byl dokonce v minulosti trestán za podněcování nenávisti, když ve svém odporu k autoritářským sklonům všech náboženství a církevních institucí zašel podle francouzských úřadů přespříliš daleko.

Redaktoři byli dlouhodobě terčem výhružek. Jejich bezpečnost střežila, leč bohužel neustřežila, policie. Francie se kvůli některým jejich obrázkům obávala o bezpečnost svých zastupitelských úřadů.

Nic z toho ale není důležité tváří v tvář břichabol vyvolávajícímu masakru, který jeho redakci postihl. Že se s novinářskou prací obětí nemůžeme zplna ztotožnit? Že v různých jejich výkonech nacházíme projev velmi špatného vkusu? To je dokonce dobře, protože nám to umožňuje o to přesvědčivěji zcela rezolutně odmítnout jakékoli debaty vedené v duchu, „jestli oni si o to náhodou tak trochu nekoledovali“.

Kdo takovou myšlenku byť jen naznačí, zaplétá se do logiky, která je ve společnosti, jež si zakládá na svobodě a demokracii, zhola nepřijatelná. Svobodná, demokratická společnost samozřejmě neumožňuje všechno, neumožňuje dokonce ani všechno publikovat. Debaty o mezích možného či přijatelného jsou legitimní součástí jejího provozu.

Jenomže jen stínem úvahy o tom, že si někdo projevem krajní drzosti, anebo dokonce velmi špatného vkusu, „koleduje“ o to být nějakým fanatikem rozstřílen na redakční poradě, se její autor řadí k jeho potenciálním komplicům, myslí jak Talibán nebo inkvizice, nikoli jako občan svobodné společnosti. Kdo chce žít ve svobodě, musí se řídit úslovím: přej a bude ti přáno.

Určitá zkouška i pro nás to ale samozřejmě je. Jen si představme, že by u nás vycházely noviny systematicky, až konceptuálně, testující svobodu slova vulgárním zesměšňováním pochybných autorit.

Jeden týden by tak na obálce vyšel arcibiskup Duka souložící s Václavem Klausem, jindy třeba Andrej Babiš se Sabinou Slonkovou, pak pro změnu zase Miloš Zeman s hlavou zasunutou v řitním otvoru ruského medvěda v objetí s Václavem Havlem s hlavou zasunutou v totožném místě orla bělohlavého; to vše v liché týdny prokládané nahými proroky Muhamady, jednou by se třeba líbal s nějakým rabínem, jindy pro změnu s co nejspořeji oděnou panenkou Marií. Noviny pojaté jako konceptuální test mezí svobody slova formou permanentního surového zesměšňování nejsvětějších autorit: šlo by to u nás?

Noviny jako test mezí svobody slova: když redakci Charlie Hebdo někdo vypálil kvůli způsobu, jímž zobrazovali proroka Muhamada, vyšel s touto obálkou: Láska přemůže nenávist. Repro DR

Na spontánních projevech solidarity Francouzů se zmasakrovanými redaktory satirického týdeníku je krásné právě to, že ač mnozí jistě chovají k různým jeho dílkům značné rezervy, pokládají za součást bohatství své společnosti, že v ní instituce takové druhu může působit. Zopakujme si to ještě jednou: Francouzi právě oplakávají své anarchisty, své nejvíce prostořeké krajně levicové humoristy. O potřebě bránit svobodu projevu by tu dnes raději neměl mluvit nikdo, kdo jí nepřeje v podobné míře u nás.

Kromě úvah o tom, že si za to „tak trochu mohou sami“, nyní nesmíme dopustit ještě jednu věc: paušální odsudky islámu či muslimů. Když před pár lety v reakci na některé ze svatokrádežných zobrazení proroka Mohamada redakci Charlie Hebdo někdo vypálil, vydali na obálce dalšího čísla obrázek vášnivě se líbajícího karikaturisty a muslima doprovázený nápisem: Láska přemůže nenávist.

Snad je to opravdu tak. Po té, co před pár dny islamofóbní extremisté vypálili ve Švédsku mešitu, oblepili ji Švédové srdíčky a nápisy: Muslimové, máme vás rádi. Přesně tohle žádá Charlie Hebdo od nás.

Je jasné, že islám se musí vypořádat s příliš doslovnými, k fanatismu vedoucími interpretacemi svých posvátných textů, potřebuje překonat všechny rozmanité tendence, jež jsou dnes jeho součástí a jež povzbuzují surovost, sklony k násilí, útisk žen. A jistě přijde čas prodebatovat, zda znevažování všeho, co všechna možná různá náboženství pokládají za posvátná, šíření tolerance spíše pomáhá, anebo škodí, a zdali má mít nějaké demokratickou společností vyjednané meze.

Vězme ale, že největším spojencem náboženských fanatiků mezi námi jsou naši vlastní fanatici, kteří hážou bez jakýchkoli cavyků po způsobu nacistů všechny muslimy do jednoho pytle a sami se snaží mobilizovat ze zištných důvodů ve společnosti nenávist, tak jako Tomio Okamura či J. X. Doležal.

Rovněž tito muži se dopouštějí výroků, které svobodná společnost z dobrých důvod nepokládá za přijatelné, a snad by zasluhovaly soudní přezkum. Právě ajatolláh Okamura a mulla Doležal jsou lidmi, kteří zde ve veřejném prostoru projevují myšlení nejbližší tomu, s nímž se lze setkat mezi různými náboženskými fanatiky.

Muslimy tu zatím chvála bohu žádné takto zaslepené nemáme. Ba právě naopak kontrast islamofóbních výroků se smířlivými, pokornými a od vrahů se plně distancujícími projevy soustrasti, které přicházejí od muslimských autorit z celého světa i od těch českých, snad ani nemohl být větší.

Svět už tak funguje: pokud lidem, muslimům, židům, křesťanům nabídneme přátelství a lásku, můžeme předpokládat, že sami budeme přátelstvím a láskou zahrnuti. Budeme-li je častovat nenávistí a zlobou, právě ony patrně určí podobu naší každodennosti. Jistě, věci jsou složitější, stávají se neštěstí, lze nalézt výjimky. Ale základní princip je takový. Aspoň kolegové v Charlie Hebdo si to mysleli.

    Diskuse (42 příspěvků)
    PM
    January 8, 2015 v 12.44
    lze to takhle napsat i o nás křesťanech?
    Muslimy tu zatím chvála bohu žádné takto zaslepené nemáme.
    JV
    January 9, 2015 v 6.38
    Smutné konce "svobody" slova
    Posláním člověka na této zemi je konat dobro. Novináři z uvedeného časopisu ve své práci evidentně dobro nekonali. Rozdmýchávali zlo, podněcovali k nenávisti.

    Nestihl je trest spravedlivý, ani trest zasloužený, ani trest oprávněný. Doplatili na to, co podněcovali.

    Přejme si, aby jim milostivý Bůh odpustil.

    A ještě něco: nepleťme si svobodu se svévolí. Má-li svoboda jedněch být zároveň šlapáním po lidské důstojnosti druhých, pak nic dobrého nečekejme.

    Jiří Vyleťal
    January 9, 2015 v 8.10
    Nemůžu si pomoct, ale taky nechápu, proč je nutné neustále muslimy provokovat karikaturami proroka Mohameda, když všichni víme, jak je to strašně štve.
    Proč na jedné straně chceme, aby se muslimové zdrželi pomsty a aby se islamofobové zdrželi islamofobie, ale na druhé straně bereme jako normální, že novináři nejsou schopni zdržet se sarkastických kreseb? Přes to zkrátka nejede vlak. Proč zrovna ironie a sarkasmus patří k našim západním civilzačním hodnotám?
    Mimochodem, vždycky když slyším o "našich hodnotách", tak je mi většinou do smíchu. Pokud mi není do pláče.
    To, co říká paní Hájková, je podnětné a bylo by rovnou lepší to aplikovat na celé spektrum humoru.

    Například vtipy o ženách. Jsme na ně zvyklí, ale je tu nemalá množina těch, které to uráží a setkali (nebo spíš setkaly) se s horším zacházením, než jsou jen vtipy. Podobně je tomu u muslimů.

    Na druhou stranu nemám na tohle recept. Je řešením cenzura tisku? Nebo se nad to nějak povznést a prostě ten časopis nekupovat, doufat, že zkrachuje? Nebo uspořádat mírumilovný statisícový protest?
    January 9, 2015 v 10.43
    My už jsme docela splachovací. Třeba vtipy o blondýnách vyslechnou v klidu i ženy s blonďatými vlasy. Z koho si ty vtipy potom vlastně utahují?
    Jistěže není řešením cenzura, paní Recmanová, tu rozhodně nesmíme zavádět. Ale ani žádné protesty nic nezmohou.
    Těžko říct, co pomůže... Jedině snad jít do svého nitra a přemýšlet o tom. A říkat si „co sám nerad nečiň jiným...“ Já vím, že je to docela problém, protože co jeden rád, to druhý nerad.
    A ten úryvek navíc upomíná na Havlíčka, který byl, jak známo, satirikem par excellence. Ten si taky si utahoval z církve a z náboženství. Jenomže on si tím vlastně utahoval z vrchnosti, z církve, co byla oporou trůnu a oltáře, která měla v té době nezměrnou světskou moc a bylo záhodno ji té moci trochu zbavit. Neměl v úmyslu jen tak provokovat nějaké své spoluobčany, naprosto bezvýznamné.
    PM
    January 9, 2015 v 11.55
    Rozpor co jeden rád, to druhý nerad,
    řeší v oblasti světonázorů řešit projekt republikánské demokracie započatý francouzskou revolucí. Jedním z nosných pilířů je taková svoboda názorů, která se spoléhá na schopnost občana akceptovat i absurdní stanovisko.
    Společnost takovéto názorové svobody většinově neschopná, si atestuje neschopnost žít možnosti, které demokratický režim nabízí..............prohlašuji závazně.
    MF
    January 9, 2015 v 13.41
    Humor nemá hrubě urážet hodnoty, kterých si váží jiní lidé. To pak není humor, to pak samozřejmě nemá nic společného se svobodou slova. Ten „satirický“ časopis zřejmě žil ze soustavného velmi hrubého i vulgárního urážení náboženství. Spíš než o svobodě je to o úpadku novinařiny.
    January 9, 2015 v 17.7
    Je tu zeď neporozumnění.
    Na jedné straně jsme my, kteří nebereme nic vážně, kterým není nic "svaté" a na druhé jsou oni, pro kteří berou náboženství velice vážně, neboť pro ně znamená základ, jistotu jejich životů, o níž vše opírají. Oni v našem konání vidí za útok na sebe. Vše jim do sebe zapadá. Jsou generace od generaci na tom hůře. Moderní doba je semlela rychleji, než nás. Logicky, nejsou Bílí mužové, nejsou vítězové. Izraelci se k nim chovají jak ke zvířatům, Amíci s Evropany rozbíjejí jejich doposud fungující struktůry. Jsou bez budoucnosti. Mladí mužové, kteří by měli energii vybíjet v práci a budováním rodin, jsou bez práce a bez rodin, ne však bez energie. Tradiční rodina, jejíž vzor přejímali od svých rodičů, už není. Není divu, že pak na scénu vpochoduje tzv. zdivočelý islám, plný násilí a zloby a hlavně plný pomsty. To je to náboženství, ke kterému se ti dole nejrychlejí přimknou. Díky němu je někdo bere vážně, díky němu z nich má bílý muž strach. Jejich životy už nejsou bez budoucnosti, už mají vážnost a úctu svého okolí, tak, jako to dříve mívali jejich rodiče a prarodiče. Respektive oni to tak vidí.
    My nebereme nic vážně. Předháníme se v tom, kdo dokáže víc shodit nějakou autoritu. Nemáme úctu k ničemu a tak ji sami k sobě ztrácíme také. Je to taková snaha o švejkovství, ale velmi mizerná. Zatímco Švejk dokázal svým postupem vygradovat blbství svých nadřízených a tím jej jasně prokázat, my umíme ty nahoře, nebo ty jinak uvažující, jen často sprostě urážet, přičemž se neumíme skrýt tou bezbrannou maskou prosté naivity.
    Ta zeď zde je a bude, dokud k sobě obě strany nepřistoupí se skutečným respektem. Bude to ale těžké, protože tento systém vyrábí losery jak na běžícím pásu a stále více. V tomto je nepřekonatelně efektivní. A protože v něm vládne Bílý muž, nebude většina loserů bílých. Oni tedy nebudou respektovat nás a my je.
    V každém případě se věci daly pohybu. Na obou stranách. Bílí Evropané ztratí pocit jistoty, klidu a míru a oni získají mučedníky, vzor, ke ktrému mohou vzhlížet. Jak z toho ven, to bych rád věděl.
    JB
    January 9, 2015 v 18.40
    Síla slov
    I já se přikláním k názoru paní Hájkové. Nazývat "bodání do vosího hnízda" humorem je nezodpovědné. ...Pokud právě toto Charlie Hebdo dělal (sám jsem nic z jejich dílny nečetl, a tak nedokáži soudit), nelze se divit tomu, co se stalo.

    Muslimové po celém světě: nic proti vám nemám a vážím si Vás stejně jako stoupence jiných náboženství.
    January 9, 2015 v 22.9
    Pana Vyleťala bych se rád zeptal,
    zda umí francouzsky a časopis Charlie Hebdo znal už dříve. Zjevně se cítí povolán k tomu, aby zavražděné novináře soudil a shledal, že "evidentně dobro nekonali". V jeho srdci nenávist nad láskou zvítězila. Vypovídá to jen o něm nebo i o těch novinářích?
    + Další komentáře