Podle Ivana Štampacha Jan Keller „staví téma tak, že by snad přece jen bylo lepší běžence nepřijmout.“ Nelze to prý z jeho slov nevyčíst. Domnívám se, že Ivan Štampach hodnotí Kellerovo vystoupení v nedělních Otázkách Václava Moravce spíš s pomocí vlastní (jindy mimořádně moudré) intuice, než aby se pokusil Kellerova slova zasadit do širšího kontextu.

Humanismus a politika

Ivan Štampach nemá pravdu, když vyčítá Kellerovi nedostatek humanismu v uvažování nad uprchlíky. Jan Keller pouze připomíná, že otázka přijímání uprchlíku je politickým problémem, konkrétně problémem legitimity mimořádného provozu sociálního státu. V případě Kellerových výroků tedy nejde o samotný jeho subjektivní postoj, ale o odlišnou perspektivu, s jakou lze na problém imigrace pohlížet.

Jádrem Kellerovy argumentace tak není odpor vůči přijímání uprchlíků nebo dokonce nějaká forma xenofobie. Kellerovy úvahy se točí okolo správně identifikovaného rozporu uvnitř strategie samotného sociálního státu: sociální stát funguje, jen když není potřeba, a když začne být potřeba, stává se z něj ideologickým kouzlem hlavní viník toho, že je potřeba.

Po-krizové „utahování opasků“ na údajně přesycených pupcích Evropanů mělo vést ke stabilizaci rozpočtů tak, aby bylo po krátké „inventuře“ uvnitř sociálních programů opět možné poskytnout občanům tolik potřebné zabezpečení. Už tak roztrpčený elektorát nyní musí čelit situaci, kdy se má Evropa ústy jednotlivých států vyslovovat k přijímání uprchlíků, tedy dalších minimálně dočasných adeptů sociální pomoci.

Svodidlo frustrací