Budou vyhánět živly
Ivan ŠtampachV rámci kampaně před komunálními volbami slibuje ČSSD na Praze 4 vyhnání pouličních živlů. Vyhánění sociálně slabých znamená domněle levicové potvrzení té nejtvrdší pravicové rétoriky, podle které se každý má postarat sám o sebe.
Když v Praze kráčíte zdola od křižovatky Otakarova na náměstí pojmenovaném dříve po Janu Ladislavu Riegrovi a od padesátých let minulého století po komunistických novinářích a politicích bratrech Ottovi a Viktorovi Synkových, spočine v těchto předvolebních dnech oko na poutači napjatém na konstrukci vedle tramvajové zastávky. Vidíme tam rozmlženou fotografii chudáka v mikině s kapucí sedícího na zemi a opírajícího se o stěnu domu a nápis Z Nuslí vyženeme pouliční živly.
Rozuměl bych příslibu kandidátů do obou pražských stupňů samosprávy, do zastupitelstev padesáti sedmi samosprávných městských částí i do městského zastupitelstva, že budou chtít spolupracovat s městskou policií a s Policií ČR na zachování veřejného pořádku, na řešení vysoké pražské kriminality. A to včetně kriminality bílých límečků, těch, kteří nejsou ani živly, ani pouliční. Očekával bych přísnost především od pravice, která klade větší důraz na autoritu, hierarchii, řád, povinnosti a tradici.
Od levicových kandidátů do Senátu a do komunálních zastupitelstev bych očekával spíše snahu kriminalitě a nepořádku předcházet a myslel bych na podporu občanských iniciativ pracujících se skupinami, od kterých se očekávají problémy.
Pro levici, zejména levici demokratickou, je charakteristický důraz na kontrastní hodnoty, na svobodu, rovnost, bratrství, práva, pokrok a reformy, s tím, že autorita má především střežit svobodu, rozmanitost vloh a schopností má být kompenzována občanskou rovností a bratrství (či méně sentimentálně řečeno: dobrovolná solidarita) nemá být nahrazováno zvnějšku nadiktovaným řádem. Povinnosti v levicovém pojetí by měly být spíše svobodně přijaté, než vynucené vrchnostenským režimem.
Kultivovaná pravice je schopna rozvíjet na komunální úrovni sociální programy. Sám znám několik spíše pravicově smýšlejících lidí, kteří se angažují ve prospěch dobrého sousedského soužití romské menšiny s většinou, kteří aktivně pečují o lidi bez domova, kteří pěstují sousedské vztahy s přistěhovalci včetně těch, kteří přicházejí ze zemí s převládajícím islámem. Řekl bych, že sociální aktivity pravice znamenají hasit požár velkého městského domu kbelíkem vody, ale přece jen je nutno takovou snahu přivítat a uznat.
Pouze od extrémní pravice bych očekával rétoriku vyhánění. Tedy absenci respektu k lidské důstojnosti sociálně slabých jednotlivců a skupin. Kdo chce nějaké lidi znevážit, mluví o nich jako o živlech. Protektorátní vrchnost v létech 1939—1945 vylučovala ze společnosti tak řečené asociální živly a umisťovala je do lágrů.
Též z doby komunistického režimu si pamatuji, že nepřátelé byli „živly“. Vyhánění pouličních živlů bych očekával od dvou spřízněných a spolupracujících stran, Dělnické strany sociální spravedlnosti a Ne Bruselu — Národní demokracie.
Když popojdete ještě pár kroků, vidíte další plochu tohoto prostorového poutače a tam je příslib vyhnání doplněn dalšími třemi přísliby, ale hlavně se dovíme, že to slibuje v této městské části realizovat Česká strana sociálně demokratická.
Foto Ivan Štampach
Když mne poprvé někdo na poutač upozornil na Facebooku, nechtěl jsem věřit, že to má něco společného s ČSSD a žádal jsem důkaz. Když jsem si sám přečetl, že jde o tuto stranu a pořídil pro každý případ snímky, chvíli jsem ještě váhal, nejde-li o antireklamu. Co když někdo chce poškodit sociální demokracii a připisuje jí politické jednání, které lze očekávat od neofašistů.
Nejsou ve hře pravičáci, kterým socialismus splývá se stalinismem a nacionálním socialismem, tedy nacismem, a tady chtějí tu domnělou spojitost demonstrovat? Nechce někdo smazat hranici mezi demokratickým socialismem a jeho odpornými historickými karikaturami?
Bohužel najdeme podobné úvahy jen v poněkud rozvinuté podobě také na webu praha4.cssd.cz. Že by webovou prezentaci napadli hackeři, kteří tam umístili svou verzi volebních příslibů, to už je málo pravděpodobné. K této části volebního programu se tam výslovně osobně hlásí kandidát František Kadleček, který tam „živly“ ještě doplňuje tradičním úhybným výrazem pro Romy: zmiňuje „sociálně nepřizpůsobivé“.
Mé překvapení, přiznám se, nebylo zase tak velké. Bohužel vím, že v sociální demokracii je tendence stát na straně řádných, poslušných, ukázněných, těch našich správných hochů. Pojí se tam autoritářský postoj k sociálně slabým a důraz na veřejný pořádek s nacionalismem, anticiganismem a antiislamismem.
Sociálním inženýrům této kampaně nedochází, že sociálně slabí jsou především spoluobčané a že není třeba spěchat s represemi, pokud nebyla vyčerpána kapacita pro občanskou a odbornou pomoc. Nedochází jim, že je to do značné míry krutý ekonomicko-sociální systém, který určité lidi vylučuje. Levice by tento systém měla nahradit systémem spravedlivějším nebo aspoň v rámci takzvaného historického kompromisu dopady systému mírnit.
Vyhánění sociálně slabých znamená domněle levicové potvrzení té nejtvrdší pravicové rétoriky, podle které se každý má postarat sám o sebe. Kdo v ekonomické soutěži neobstál, musí prý na sobě nést důsledky. Neschopné a líné nesmíme podle ultrapravičáků a jejich sociálně demokratických kolegů podporovat.
Podobnou hloupost v kampani najdeme u předvolebních poutačů ve Zlíně. Nemusíme být stydliví nebo pokrytečtí, aby nás pohoršilo spojení výzvy prvovoličům, aby odevzdali hlas sociální demokracii, s fotografií nahého ženského klína zakrytého rukou. Sama o sobě by fotografie mohla být pěkným aktem. Jen by nám mělo dojít, že mužští uchazeči o zastupitelské posty se obracejí na mužské voliče (resp. na jejich podstatnou většinu) a voličky házejí přes palubu. Je to prostě urážlivě sexistické.
Tendence spojovat prvky sociálního programu s autoritářstvím a vylučováním sociálně slabých a etnických skupin ze „slušné společnosti“ dostává u radikálních kritiků označení sociálfašismus. Je to možná hodně ostré, ale něco na tom je.
Fašismus a jeho nacistická varianta jsou sociální a zároveň nacionalistické, rasistické a autoritativní. A pokud se sociální demokraté se sklonem k něčemu takovému nerozloučí, neměli by se divit, že je politický kompas podle právě takových projevů řadí mezi strany autoritativně pravicové.
A zcela jisté je, že např. v Praze 4 se tímto svým předvolebním projevem stává ČSSD pro voliče demokraticky a sociálně orientované stranou nevolitelnou.
Právě v tom tkví sebezáhuba ČSSD, že přemýšlivé a sociálně citlivé lidi, kteří by jí byli rádi nakloněni a nichž by měla stavět (kdyby o ně ovšem stála), neustále zklamává.
Jednou jsou to nenávist šířící plakáty proti Romům (jako v posledních komunálních volbách na Praze 5 a tuším také v Mostě), pak zase odpudivý plakát na úrovni bolševické propagandy padesátých let vztahující se k církevním restitucím, potom trvale se opakující kauzy šéfů ČSSD napojených na místní zájmové skupiny, jindy zase zhoubná nejednotnost v nejzákladnějších ohledech (Haškův puč) a nyní tedy „odstraňování živlů“.
Místo prosazování sociální spravedlnosti bude ČSSD retušovat následky sociální nespravedlnosti.
Jiří Vyleťal