Sociální demokracie spustila na začátku července vnitrostranické referendum, v němž se má rozhodnout o tom, zda v budoucnosti budou o konečné podobě kandidátních listin pro volby do zastupitelstva obce, města, kraje, Senátu a PS rozhodovat v přímém hlasování všichni členové ČSSD v příslušném volebním obvodu. A také o tom, zda alespoň čtyřicet procent všech kandidátů na kandidátkách do zastupitelstva kraje a Poslanecké sněmovny mají tvořit osoby opačného pohlaví.

Referendum bylo sociálně demokratickými lídry popisováno jako krok k modernizaci ČSSD. O té se vede diskuze už řadu let, ale zatím se nic významného neudálo. Pokus zahájit modernizaci ČSSD s pomocí přímé demokracie jistě nelze paušálně odmítnout, ale přesto se nelze vyhnout otázkám.

Problémem je už to, že po několika neúspěšných pokusech rozpoutat v poměrně zkostnatělé straně živou diskusi o nejrůznějších tématech, které hýbou některými levicovými stranami v Evropě, a které typicky nastoluje tzv. kulturní levice, se vedení strany nakonec pokouší zahájit tzv. modernizaci s pomocí institucionálních a procedurálních změn. Otázkou je, zda takový pokus o modernizaci „shora“ může skutečně stranu pozitivně změnit, pokud jde o témata, kterými by v současném světě moderní demokratická levice měla žít.

Podobné „perestrojky“ shora často mají řadu nezamýšlených následků, které mohou být nakonec zničující. V případě ČSSD, je jím nevyslovený předpoklad, že členové ČSSD jsou jaksi demokratičtější a „pokrokovější“ než „papaláši“ na místní, okresní a krajské úrovni.

Referendum je jasným pokusem tyto funkcionářské struktury, často napojené na různé kmotry, obejít. Jenže to má hned dva háčky.

Tím prvním je, že členská základna ČSSD je relativně malá. Vydělíme-li počet členů ČSSD počtem obvodů pro jednotlivé volby, zjistíme, že o kandidátkách v krajských a sněmovních volbách bude hlasovat přinejlepším pár tisíc členů v každém kraji, o kandidátkách pro volby do Senátu pak pár stovek.

Pro stranické šíbry na místní, okresní a krajské úrovni nemusí být problém tak malým počtem hlasujících manipulovat. Jinými slovy, vnitrostranické referendum může být účinné coby skutečný hlas členstva kupříkladu v německé nebo rakouské sociální demokracii, které mají statisíce členů. U nás se s „demokratičností“ referenda pojí spíše řada znepokojivých otázek.

Další otázkou je, zda vedení strany okolo Bohuslava Sobotky, skutečně zná „své pappenheimské“. Jak jsme viděli kupříkladu při volbě prezidenta, většina členů i sympatizantů strany byla mnohem blíže Miloši Zemanovi, který reprezentoval jakýsi postkomunistický „revival“, se všemi k tomu patřícími politickými patologiemi, než Jiřímu Dienstbierovi, který byl symbolem moderní levice.

Není jasné, proč si vedení ČSSD slibuje, že takovéto členstvo navolí na kandidátky představitele moderní levice. Mnohem větší šanci na úspěch mohou naopak mít škromachovské typy.

Dalším problémem vnitrostranického referenda je jeho snadná manipulovatelnost. Mnozí si ještě vzpomenou, jakým fiaskem bylo v tomto směru na konci roku 2002 vnitrostranické referendum, které vyneslo do role prezidentského kandidáta Miloše Zemana, jehož Špidlovo vedení strany v této roli nechtělo.

Je sice pravda, že v současném referendu obdrželi členové strany hlasovací lístky poštou, a navíc musejí vyplnit tzv. verifikační lístek — tedy čestné prohlášení, že hlasují právě oni. V roce 2002 bylo možné vyplnit i formulář, který byl otisknut v novinách, a identita hlasujících se příliš nekontrolovala, takže pro tehdejší šloufovské okolí Zemana bylo snadné referendum takříkajíc „zmáknout“.

Jenže možnost skupovat hlasy v podobě skupování hlasovacích lístků, nebo v podobě nabízení různých výhod hlasujícím, existuje i nyní. V české politice by něco takového nemělo být problémem pro lidi, kteří dokázali v minulosti ovlivňovat politiku s pomocí převzetí celých základních organizací. Politické velrybářství může být v případě referenda — při stávajícím malém počtu členů — dokonce ještě snadnější.

Velkým rizikem referenda je i malá účast. Převážně postarší členstvo ČSSD nevyniká aktivismem, což vidíme při volbách. Co může být považováno za solidní účast v referendu, a co už za fiasko, bude přitom nakonec předmětem diskuse mezi skupinami soupeřícími v ČSSD o moc.

Sobotka a jeho lidé tedy musejí doufat v jakýsi zázrak. Potřebují, aby se referenda účastnil počet členů větší než malý (přičemž budou muset vyhrát bitvu o interpretaci toho, co takovým počtem je) a zároveň musejí doufat, že hlasující jejich reformy schválí.

I když se tento krok podaří, skutečná rizika přijdou až při hlasování členů strany o podobě kandidátek. Jak už bylo řečeno, je totiž velkou otázkou, zda většinově „postkomunistická“, spíše než moderní levicová strana nakonec nevybere na kandidátky lidi, kteří Bohuslava Sobotku a jeho spojence v čele strany postupně zlikvidují a pro které je programová „modernizace“ jen zdrojem posměchu.