Jak to opravdu bylo s modernizací ČSSD
Jiří ParoubekJiří Paroubek se vyjadřuje k projektu modernizace sociální demokracie, který ve straně zahájil. Z tohoto projektu se podle něho podařilo naplnit zejména to, co se mohlo udělat shora, technokraticky, horší to už bylo s nadšením členů pro tuto věc.
Musím říci, že mě stále znovu a znovu překvapuje nejen krátká paměť novinářů, ale také jejich neznalost problému, o kterém „zasvěceně“ píší.
Jako poslední z článků řady autorů k dané problematice jsem si přečetl v E15 příspěvek Davida Klimeše „Modernizací si ČSSD kope hrob“. Také tato „analýza“ napsaná ve čtyřech krátkých sloupcích se opírá pouze o dojmy autora. Dojmy ne zrovna nejpřesnější a hlavně nevycházející z faktů. V článcích se ovšem dozvídám: „…sliby někdejšího šéfa ČSSD z pozapomenuté konference z května roku 2008…stejně jako za Paroubka se bude jen tlachat“.
Autor si opravdu některé věci pamatuje asi jen matně. V květnu 2008 jsem na programové konferenci ČSSD v Pardubicích předložil delegátům stav uskutečňování projektu modernizace této strany, který už více než rok běžel. Nebyly to tedy sliby, ale konkrétní výsledky projektu, o nichž jsem hovořil. Čtenář se může, pokud chce, s tehdejší podrobnou písemnou analýzou, kterou jsem tehdy představil úvodním slovem, detailně seznámit.
To, že má realizace projektu konkrétní výsledky, se poznalo již v krajských a senátních volbách na podzim 2008, ve vynikajícím vítězství sociální demokracie. Výsledek těchto voleb bývá novináři přisuzován obratně manipulovanému třicetikorunovému poplatku. Já ho vidím i zpětně v tvrdé práci a zejména v uskutečnění klíčových cílů z modernizačního projektu ČSSD, který přijal sjezd této strany v březnu 2007. Modernizační projekt byl i po zmíněných veleúspěšných volbách rozvíjen zhruba do dubna 2009.
Tehdy byl přerušen z důvodu volební kampaně před volbami do EP a hned po volbách do EP (červen 2009) navázala další, poněkud časově rozvleklá kampaň, tentokrát před volbami do Sněmovny. Po mém odchodu z vedení ČSSD po vítězných volbách do sněmovny v červnu 2010 se už vedení ČSSD k dokončení projektu modernizace nikdy nevrátilo. Zřejmě k vlastní škodě uvěřilo psaní některých médií, že modernizace ČSSD nastala vlastně mým odchodem.
A teď po volbách do Sněmovny, kdy ČSSD dosáhla horšího volebního výsledku, nežli byl volební výsledek dosažený ve sněmovních volbách v květnu 2010, chápou i lidé ve vedení ČSSD, že je potřeba něco podniknout. Proto mluví opět o projektu modernizace. O tom, že chtějí zůstat jen u slov, nasvědčuje poněkud hodně neformální sešlost v Olšance. O projektu modernizace musí vedení přesvědčit v prvé řadě funkcionáře strany v krajích a okresech. Bez nich to nepůjde.
O projektu modernizace sociální demokracie jsem začal někdy ve II. polovině roku 2006 uvažovat v okamžiku, kdy jsem viděl, že tato strana nemůže do budoucna vystačit s dosavadním stylem práce, s tehdejší programovou výbavou, s určitou rigidností a stereotypností svého vnitřního života, s deformovaným systémem výběru kádrů, s nedostatečnou úrovní vnitrostranické demokracie, s nedostatečným a málo kreativním odborným zázemím, s nízkým podílem žen a mladých lidí na kandidátkách a mohl bych vcelku nudně pokračovat dál ve výčtu negativ v tehdejším životě ČSSD.
Věděl jsem, že je potřeba tyto a mnohé další věci změnit, chce-li být sociální demokracie úspěšná ve volbách. Tedy, chce-li být vždy jejich favoritem a ne jejich outsiderem tak, jak to bylo ještě těsně před mým příchodem do vedení ČSSD ve volbách do Evropského parlamentu (červen 2004) a ve volbách do krajských zastupitelstev a senátu (říjen 2004), kdy tato strana dosáhla katastrofálních výsledků.
Podrobné sociologické analýzy, které jsem si nechával v té době zpracovávat především od agentury STEM, mně ukazovaly velmi jasně dlouhodobé slabiny ČSSD. Jednalo se o nedostatečný vliv sociální demokracie v některých vrstvách a skupinách občanů. Městské střední vrstvy, mladí a velmi mladí lidé a také nejvzdělanější lidé, tam byl deficit sociální demokracie vůči hlavnímu soupeři největší. To byly voličské skupiny, ke kterým bylo nutné změnit přístup, bylo třeba hledat vhodnou terapii léčby tohoto problému. Byl jsem přesvědčen, že je to možné.
Chtěl jsem rozptýlit, rozbít obraz určité staromódnosti, archaičnosti sociální demokracie, který ve významné části veřejnosti panoval a stále ještě panuje.
Sjezd ČSSD v březnu 2007 schválil projekt modernizace této strany. Vzpomínám si, jak jsem tehdy ze sjezdové tribuny žertoval, že bychom neměli dopadnout jako TornadoLou, arizonská pěnice z Limonádového Joa, která chtěla být také jinou, lepší.
Na již zmíněné programové konferenci sociální demokracie v Pardubicích v závěru května 2008 byl přijat jednak „Program naděje“ pro krajské a senátní volby a vedle toho byli účastníci konference informováni o tom, jak je rok a něco od sjezdu ČSSD uplatňován modernizační projekt. Předkládal jsem tištěnou zprávu, powerpointovou prezentaci a měl jsem k problematice modernizace dost rozsáhlý projev.
Nebyla to vůbec špatná bilance, hodně se podařilo. Podařilo se ale naplnit z modernizačního projektu zejména to, co jsme mohli udělat shora, technokraticky. Horší už to bylo s nadšením členů pro tuto věc. Ale s tím jsme museli počítat. Překonávat stereotypy lidí „dole“ je vždy nejtěžší.
Mimochodem, těch modernizačních týmů bylo třináct. Nebude od věci, pokud je všechny zmíním:
- tým pro propagaci značky ČSSD
- tým pro inovaci programu ČSSD
- tým pro Novou sociální Evropu
- tým pro střední vrstvy
- tým pro komunikaci s mladou generací
- tým pro rovné příležitosti
- tým pro komunikaci s nestátními neziskovými organizacemi