Sociální demokracie pořádala v sobotu konferenci k reformě strany. Jiří Pehe o tom napsal do pátečního Práva komentář. Nešetří v něm skepsí. Ta pramení především z toho, že ČSSD je strana se vším všudy provinční a její členové a voliči o žádnou modernizaci nestojí, takže jakýkoli pokus o reformu shora musí narazit.

Podle Jiřího Pehe není náhoda, že členové a voliči ČSSD jsou více euroskeptičtí a méně tolerantní vůči menšinám, než voliči občanské pravice. Pehe píše, že sociální demokracie by sice ráda přitáhla nezávislé osobnosti a mladé lidi, ale nemá je na co nalákat. Proto se Jiří Pehe domnívá, že zmíněné reformní cvičení nakonec nechá tyto skupiny spíše chladnými.

Pokud vyjdeme z toho, co Jiří Pehe píše, zdá se, že situace sociální demokracie nemá žádné východisko. Reforma strany by sice mohla proběhnout na základě požadavku zdola, ten ale současné členstvo a voličstvo nikdy nevznese a nelze se ani spolehnout na nějakou masovější poptávku ze strany lidí, kteří do ČSSD teprve vstoupí — nikoho takového ve větším množství tato strana v dohledné podobě nepřitáhne.

↗

Polovina žen bere plat menší 20 029 Kč hrubého, dokáží se sociální demokraté vcítit do problémů, které dnes a denně zažívají? Foto Mikuláš Křepelka, Mediafax

Souhlasím, že sociální demokracie je věru v zapeklité situaci, co fungovalo doposud, přestává zabírat a výsledkem je dramatický úbytek voličů. Reformování strany je komplikované stávající stranickou strukturou a Jiří Pehe má pravdu, že není jasné, zda o něj členové ČSSD vůbec stojí. Je docela dobře možné, že jediné, co sociální demokracii může pomoci, je pád na dno. Prvním signálem o tom, nakolik se tento pád odehrává už nyní, budou volby do Evropského parlamentu.

V roce 2004, kdy sociální demokracie vládla, v nich tato strana obdržela 8,78%, o pět let později, když byla v opozici, získala 22,38%. Letos je situace oproti roku 2004 jiná v tom, že ČSSD ještě není tak dlouho u vlády jako před deseti lety, na rozdíl od tehdejších voleb se také volí v jednom celostátním obvodu a pryč už jsou časy, kdy sociální demokracie dostávala ve volbách do Sněmovny přes 30 % hlasů. Uvidíme, ke kterému z těch dvou čísel se ČSSD přiblíží více.

Případný propad preferencí ČSSD na úroveň dnešní ODS lze nakonec vnímat jako příležitost prolomit nechuť ke změnám, o které píše Jiří Pehe. Na druhou stranu sociální demokracie si nemůže dovolit vyměnit své voliče za nové. Činit volbu mezi voliči euroskeptickými a méně tolerantními vůči menšinám na jedné straně a těmi naladěným vůči EU pozitivně a s respektem vůči menšinám na druhé je nad její možnosti.

Jediné, co může, je snažit se své voliče kultivovat. Potřebuje ale obě tyto skupiny. Neobejde se však bez toho, aby mezi nimi existovala významná styčná plocha v podobě velkého zaštiťujícího tématu a étosu, který by s ním byl spjatý. Vedle toho je třeba, aby i v době, kdy jednotliví politici ČSSD na různých úrovních nejsou zrovna ve funkcích, vyvíjeli oni i řadoví straníci činnost, kterou se toto téma realizuje v praxi.

Podle údajů Českého statistického úřadu za čtvrté čtvrtletí roku 2013 byla hrubá měsíční mzda v České republice 26 637 Kč a medián mezd 22 288 Kč (tedy polovina zaměstnaných pobírala mzdu menší než je tato částka), přičemž u mužů to bylo 24 330 Kč a u žen 20 029 Kč.

Pokud se sociální demokracie hlásí k hodnotám sociální spravedlnosti, měla by se zajímat především o osud této chudší poloviny zaměstnanců (a to není řeč o nezaměstnaných a lidech pracujících na různé neplnohodnotné úvazky), z nichž nejbohatší berou dvacet dva tisíc hrubého.

ČSSD by měla být stranou, která jim rozumí a která zná jejich problémy zblízka a to nejlépe z práce v terénu ve spolupráci s různými občanskými sdruženími, nadacemi a charitami (ať už přímo zaměřenými na sociální problematiku či zabývajícími se jinými aspekty života občanů).

Jde o to, aby práce v občanské společnosti byla v nějaké míře součástí stranické činnosti, aby to neodmyslitelně patřilo k členství v ČSSD a stranické organizace se na této práci zcela samozřejmě podílely. Zvlášť v době, kdy dotyční nejsou plně vytíženi povinnostmi v obecních zastupitelstvech či krajských radách, případně ve vládě, by se tomu měli alespoň částečně věnovat.

Je logické, aby strana, která si bere za své sociální hodnoty, těmto lidem pomáhala i jinak než tak, že se připravuje na zastávání politických funkcí a pak je vykonává. Měla by s nimi přicházet do kontaktu a vytvářet úzký vztah. V takovém případě by pak bylo přirozené, že by tito lidé ČSSD také volili a i jinak ji podporovali. Zároveň by se tak překonala bariéra mezi sociálně demokratickými politiky a rozsáhlým segmentem potenciálních voličů této strany.

Nikdy by se také nemohlo stát, že by se nějaký politik ČSSD podivoval nad tím, jak je možné, že nějaká rodina vystačí s takovým či onakým příjmem. To by jeho rodina nesvedla. Ale ano, když vám nic jiného nezbývá, vystačit prostě musíte. Podobné podivování se svědčí pouze o odtrženosti od reálných podmínek, ve kterých mnoho možných voličů ČSSD musí žít.

Až si sociální demokraté začnou v každodenním kontaktu budovat svůj vztah k chudší polovině obyvatel České republiky, myslím, že se o své preference nebudou muset bát. Pokud to dělat nezačnou, předběhne je někdo jiný.