Říká se, že sociální demokracie je stranou pro dolních deset milionů občanů. Je to pěkné heslo. Moc pěkné. Ale není pravdivé. Protože jen jeden milion z nich dal ČSSD ve volbách svůj hlas. Naprostá většina z těch spodních deseti milionů občanů — totiž nechce mít s ČSSD nic společného.

A situace je mnohem horší. Po katastrofálním výkonu Nečasovy vlády a po Kalouskových pokusech na lidech, měla ČSSD volby jasně vyhrát. Měla! A nejenom, že se tak nestalo. ČSSD přišla ve srovnání s předchozími volbami o statisíce voličů. O lidi, kteří se od ní odvrátili. Kteří odešli jinam — zatímco noví nepřišli.

Utrpěné volební vítězství ČSSD — je tak jejím nejhorším volebním výsledkem za dvacet let. Přičemž ten špatný výsledek je o to černější, že je pokračováním trendu. Sociální demokracie ztrácí podporu českých voličů už několik voleb po sobě. Sociální demokracie zkrátka slábne. Marginalizuje. Protože svoji volební podporu počítá od desíti k pěti.

Taková je pravda o podpoře sociální demokracie mezi občany této země. A sociální demokraté by si neměli dál lhát do vlastní kapsy.

Proč je tomu tak? Může za to snad Michal Hašek a jeho operetní puč? Jen okrajově. Sociální demokracie má špatné výsledky proto, že neví, kdo je její volič. Pro koho vlastně dělá politiku. A čí zájmy zastupuje.

ČSSD je 135 let stará strana. Je stranou, která zastupovala zájmy chudých dělníků v době, kdy chudí dělníci ještě tvořili většinu národa. Jenomže, čas oponou trhl. Za sto let se obrovsky zvýšila produktivita národní ekonomiky. A celá společnost značně zbohatla. Délka života i jeho kvalita je úplně někde jinde. A chudých dělníků je dnes u nás málo. Velmi málo. Málo na to, aby strana, která chce zastupovat jen jejich zájmy, mohla vyhrávat volby.

Pravdu nejlépe rovnou: I když příjmy často jen tak tak pokrývají výdaje, většina našeho národa neryje držkou v zemi. Sociální rozdíly mezi chudými a bohatými jsou u nás jedny z nejmenších na světě. Většina národa má práci, vlastní bydlení a něco naspořeno. Má auto, často chatu a jezdí na dovolenou. Proč? Protože většina českého národa se stala střední třídou.

Pravda, někdy je to jen iluze. Iluze obtěžkaná hypotékou. Ale to není podstatné. Podstatné je, že ať již ti, kteří střední třídou skutečně jsou podle svých peněženek, stejně jako ti, kteří si to jen myslí — jako střední třída fakticky jednají. A mimo jiné, jako střední třída též i ve volbách volí.

A právě tady je kámen úrazu mizerných volebních výsledků sociální demokracie. Česká střední třída sociální demokracii nevolí! A volit nechce! Protože ji nepovažuje za svoji politickou stranu.

Proč? Ideologie dnes zajímají jen blázny nebo fajnšmekry. Naprostá většina lidí touží výlučně po prosperitě. A zejména střední třída. Touží po úspěchu. Touží po tom, mít se dobře. Což chudí lidé chtějí koneckonců také. Tak v čem je problém? Sociální demokracie není strana, která by se hlásila k úspěchu.

Má sice své kmotry, kteří tonou v luxusu. Ale „úspěch“ a „prosperita“, to je pro socany sprosté slovo. Jenže! Co je sprosté pro socany — to je pro střední třídu posvátnou krávou. A právě proto odmítá střední třída socanům svěřit svoji budoucnost. Právě proto socany nevolí!

Vždyť co chtějí sociální demokraté? Většina sní o hegemonii ČSSD na levici. Jejich politickým cílem je dvojdomek s komunisty po slučovacím sjezdu s KSČM. Sní o konci kapitalismu. Touží po zespolečenštění výrobních prostředků, čemuž obyčejní lidé říkají socialismus. A jsou dodnes v zajetí jak ekonomie, tak filosofie dějin Karla Marxe. A spolu s Marxem se i mýlí.

Tato část sociální demokracie je přesvědčena, že problémem ČSSD je její malá levicovost. Její prý nedostatečný levicový radikalismus. Radikalismus, kterým by údajně jedině dostatečně silně oslovila nízkopříjmové občany naší země.

Jistě. Když máte hluboko do kapsy, chcete svoji špatnou situaci řešit. A většinou rychle a radikálně. Pokud chce ČSSD dělat politiku pro nízkopříjmové skupiny našich občanů — a to je jistě legitimní cíl — pak musí ČSSD nutně jít cestou levicového radikalismu. Protože o nízkopříjmové občany soupeří radikálů a populistů celá kopa: Rudých, hnědých, bůhvíjakých…

Jenomže, a to je třeba mít na paměti: radikální levicová politika zásadně odrazuje ostatní, byť i jen středně příjmové sociální skupiny. Bohužel — nelze jedním pozadím, sedět najednou na více židlích.

Za střední třídou nemůžete jít s nápadem budovat socialismus! Ekonomickou rovnost vždy každá střední třída odmítla. A odmítne znovu. A ti, kdo jim socialismus budou kázat, hlasy střední třídy nikdy nezískají. Naopak, se zlou se potážou.

Ale v ČSSD nejsou jen levičáci. Je v ní i zvláštní sorta straníků, které nechávají stíny vášní minulosti naprosto chladnými. Vlastně je nechává chladnými vše — kromě moci samé. Oni už dávno nejsou sociální demokraté. Jsou jejich křivou karikaturou.

A tito socané politiku chápou jen jako hlasité bouchání na prázdné bubny mediální agitace. Sázejí čistě na politický marketing, billboardy a reklamní agentury — sami však žádný program nemají. Doufají, že k moci je vždy znovu a znovu dotáhne stará dobrá značka ČSSD a skandály pravicových stran. A to je jediná voda na mlýn, kterou znají.

Naštěstí lidé nejsou hloupí: hesel o ničem, stejně jako těch, kteří je vykřikují po náměstích, si dávno nevšímají. I proto skoro polovina lidí volila populisty a antisystémové strany. Ve výsledcích se tak socanští technologové moci — od těch pravicových — příliš neliší. Snad jen tím, že pravicoví technologové již bankrotují. Zatímco ti socanští, k tomu mají pouze nakročeno.

V každém případě volební výsledky socanských mocenských technologů nejsou o nic lepší, než výsledky sociálně demokratických budovatelů socialismu. Jak jedna, tak druhá kára k dobrým výsledkům netáhne.

Co s tím? Sociální demokracie musí podstoupit svou cestu do Canossy. A vydat se za svým voličem. Za většinou z dolních deseti milionů českého národa. Za střední třídou.

Co to obnáší? Nabídnout program pro střední třídu!

Zapomenout na levicový radikalismus a prázdná hesla. Půjčit si od pravice pozitivní vztah k úspěchu a prosperitě. Uzmout populistům otázku dalšího rozvíjení demokracie směrem k jejím přímým formám. A konečně znovu vyložit to nejlepší z tradičního programu sociální demokracie, co zůstává na skladě: spravedlnost a funkční sociální stát.

Úspěch, prosperita, přímá demokracie, spravedlnost, sociální stát: To je recept na úspěšný moderní, sociálně demokratický program. Program volitelný střední třídou. Program, pro který je možné znovu získat miliony voličů.

Tváří v tvář impotenci klasických politických stran populisté táhnou. Být dnes volby, vyhrál by je Andrej Babiš na celé čáře. Ale sociální demokracie se ještě může znovu stát hybnou silou české politiky a demokracie. Tedy pokud přijme střední třídu za zdroj své síly.

Pokud si však toto česká sociální demokracie neuvědomí, pokud nepochopí nutnost změnit sebe sama, a vykročit směrem ven ze spirály programového úpadku — pak stojíme na začátku jejího konce.

(autor je signatářem výzvy Živá socdem!)