ČSSD je ve svých volebních výsledcích opožděná za ODS jen o jedno volební období — podle mnohých. Již dnes přišla o polovinu svých voličů a její podpora nadále klesá. Ve srovnání s volbami v roce 1998, kdy hlas pro sociální demokracii lidé ještě spojovali i s protestní volbou, má ČSSD o milion hlasů méně. Stala se součástí politického establishmentu, který patnáct let v kuse spravuje stát s výsledky, jenž budí ve většině lidí jen znechucení a pohrdání.

Pro příliš mnoho lidí je ČSSD jak sociální, tak demokratická — už jen podle jména. Proto tolik hlasů pro Babiše, komunisty a Okamuru. Proto více než 45 % hlasů pro nové, protestní nebo antisystémové strany (Piráti, Hlavu vzhůru, Změna, Volte Pravý Blok, Úsvit, DSSS, ANO 2011, KSČM, Koruna Česká).

A může být hůř, pokud protestní voliči v prostředí permanentní politické krize ještě více zdivočí.

Proč? České společnosti chybí vize. A české politice chybí smysl.

Politika v Čechách ztratila schopnost integrovat společnost. Vytvářet z lidí někam směřující společenství. Ztratil se záchytný bod. Lidé zůstali se svými životy a zodpovědností za ně, zcela sami. Prázdná symbolika a trapnost letošního 17. listopadu dala tuto beznaději pocítit palčivěji, než kdy dřív.

Politické strany, de facto společenské integrátory názorů a zájmů, se změnily jen na před společností uzavřené klany. Klany určené k získávání moci. A mocí olejované — veřejnost však nepotřebující.

Předmětem politiky samé se stalo pouze zajišťování politického a ekonomického provozu země. Za světodějnou politiku se soustavně vydávají jen vzájemné spory o technicistní marginálie údržby státu. A laicky těžko pochopitelné parametry jeho dílčího nastavení. Že se v tom občan ztrácí — je jasné. Že to občana nezajímá — je pochopitelné.

A aby vše nebylo tak zoufale nudné, o to se stará jedině všeobecná bulvarizace veřejného prostoru. Bohužel, z principu věci, bulvarizace sama o sobě pracuje primárně s informací negativní. Proč? Protože ta vždy budí větší zájem, než zprávy dobré. A vzhledem k sub-optimálním výsledkům fungování státu, frekvenci skandálů, nekompetenci a korupci — český bulvár nedostatkem negativních témat rozhodně netrpí.

Výsledkem všeho je politikou zklamaný, na politiku rozzlobený, nespokojený a zmatený volič. Volič, který stále více odmítá klasické politické strany a hledá jakékoliv alternativy jen proto, aby se znovu zklamal. Že při tom všem má pocit, že demokracie je k ničemu — je nabíledni.

Co dělat?

Pokusit se vrátit politice smysl! Přinést nový, velký příběh.

Václav Havel kdysi nadchl národ pro návrat do svobodné, demokratické Evropy. Přinesl svoji koncepci liberálního světa od pólu k pólu. Jenže pravda a láska se zhroutila tváří v tvář realitě konzumního života. Vzrůstající nostalgie po starém režimu, Andrej Babiš ve Strakovce a obecné vysmívání jakékoliv snaze o etický rozměr politiky — to vše jsou symptomy porážky Havlových idejí.

Velký příběh Václava Klause — apoštola kapitalismu — s jeho výzvou k utažení opasků a zbohatnutí, národ uhranul hned po té. Důchodkyně s pár stokorunami v kapsách si vylepovali jeho obrázek do vitrínek a volili ODS bez ohledu na skutečné zájmy svých sociálních vrstev. Protože uvěřili v Klausem malovanou budoucnost. Její vize se však, rozkradena za bílého dne, zhroutila již dávno.

Od té doby není nikoho, kdo by vyprávěl nový příběh. Již patnáct let žádný smysl v politickém směřování naší země není. Jen žabomyší hádky politiků o výši DPH a o to, kdo krade víc.

A právě zde leží obrovská historická příležitost pro ČSSD. Znovu navrátit politice smysl.

Jak? Vrátit se ke kořenům!

Sociální demokracie byla založena jako strana, která usilovala o všeobecnou politickou rovnost. O skutečnou demokracii. Stála na přesvědčení, že politická rovnost není možná ve společnosti hluboce rozdělené ekonomickou nespravedlností.

Už proto, že miliardář se s bezdomovcem jen obtížně na něčem shodnou. Proto, aby se dosáhlo politické rovnosti, což byl cíl, bylo třeba řešit nerovnosti sociální, což byl prostředek. Odtud, od cíle a prostředku k němu, také vzal původ názvu sociální demokracie.

Že ne? I proto je v názvu strany slovo „sociální“ jen adjektivem. Zatímco substantivem je „demokracie“!

Kdo však to ví? Vždyť název vlastní strany bohužel ani sami členové ČSSD leckdy vysvětlit neumí! Proč? Protože jak šel čas, prostředek k cíli byl zaměněn za cíl samotný.

Na místo o demokracii, začali sociální demokraté usilovat spíše o sociální rovnost. A to tak vehementně, až se na demokracii, ve jménu ekonomické rovnosti, skoro zapomnělo. A to je velká, obrovská chyba.

Je to totiž dnes právě demokracie a její kvalita, po které je velká poptávka. Po socialismu, za který se ČSSD začala tak brát, v ulicích mnoho zájmu není.

Možná si ČSSD uvědomí své programové kořeny. Možná znovu pochopí, že jejím hlavním cílem je úsilí o politickou rovnost. Navíc politickou rovnost v nových poměrech post-moderní, středostavovské a konzumní společnosti, které touží překonat přežité mechanismy zastupitelské demokracie. Pokud se tak stane — pak může sociální demokracie znovu mohutně oslovit české voliče.

Vyfoukne tím nejen hlasy protestním hnutím pochybné pověsti a programu, které dnes jinak útočí stále více proti demokracii samé. Osmyslnila by tím i vlastní běžnou, denní politiku.

A ve výsledku by se konečně sociální demokracie opět stala volitelnou pro miliony doposud bezradných voličů.

Pochopí ČSSD svou historickou příležitost? Anebo setrvá ne sestupném kurzu?

O politickou rovnost se musí poprat především ti, kteří jsou na svých právech kráceni. Pojďme proto společně vyměnit pasivní přijímání zastupitelské demokracie za aktivní participaci na demokracii skutečné. V ČSSD, v politických stranách i ve veřejném prostoru.

Máme možná už jen jednu šanci.

(Lukáš Rázl a Jakub Landovský jsou signatáři výzvy Živá socdem!)