Nejde jen o Haška, jedná se o charakter ČSSD. I české politiky

Jakub Patočka

Sociální demokracii nabízí současná krize příležitost, která se nemusí opakovat. Buď jí využije k proměně svého charakteru, anebo znovu upadne do současných stereotypů. Příští krize už nemusí mít tak šťastné okolnosti: a může ji zahubit.

Na počátku týdne se chvíli zdálo, že Michal Hašek je nejmocnějším mužem v České straně sociálnědemokratické. Na jeho konci už je jen otázkou, kolik ze své moci udrží: a je vcelku zjevné, že mnoho jí nebude. Scénář, podle nějž by mohl zůstat ve vedení ČSSD i po nadcházejícím sjezdu, je prakticky nepředstavitelný.

Haškovi a jeho společníkům pokus zmocnit se ČSSD nevyšel z několika důvodů. Tím prvním je jejich neobratnost. Pokus odstranit z vedení ČSSD Bohuslava Sobotku se vinou prozrazené schůzky u Miloše Zemana a všech neobyčejně trapných peripetií, které ji provázely, rychle proměnil ve Waterloo všech zúčastněných: včetně hostitele.

Michal Hašek se zaplétal do lží podobně nešikovně jako svého času Stanislav Gross, jeho typový předchůdce. Naštěstí se nyní již zdá, že si jak ČSSD tak i česká politika odpustí periodu, kdy by je Michal Hašek vedl: bylo by jen otázkou času, kdy by jej postihla nějaká podobná kalamita.

Nejednalo se o náhodu, ale o zákonitý důsledek Haškova přístupu ke světu, k politice, k lidem. Stačí se podívat jen na způsob, jakým si opatřil svůj titul, na jeho vztah k občanské veřejnosti či na jeho sklon hromadit funkce, které ani teoreticky nemohl být schopen vykonávat.

Druhým důvodem byla prudká reakce veřejnosti. Zaúčinkoval fakt, že lidé nemají rádi zrádce. Bohuslavu Sobotkovi se velmi vyplatil jeho vstřícný vztah k občanským iniciativám a občanské společnosti. Když se nenechal na předsednictvu zastrašit a rozhodl se bojovat, musel být i on sám překvapen mírou aktivní veřejné podpory, které se mu dostalo.

Svou roli tu sehrála také okolnost, že prezidentská kampaň Jiřího Dienstbiera naznačila možnost jiné tváře sociálně demokratické politiky. Během ní, v souvislosti s ní a v jejím důsledku se jak uvnitř ČSSD, tak v jejím bezprostřední okolí začaly utvářet struktury, které mají o sociálnědemokratické politice programovou a idealistickou představu, jež se podstatně liší od technokratického, klientelistického provozu, k němuž se česká politika sesunula a k němuž tíhl Hašek a jeho straničtí spojenci.

Veřejná kampaň za Sobotku je prvním větším veřejným vystoupením těchto prostředí: a fakt, že našly oporu také u dalších struktur občanské společnosti představuje naději, že by se mohl začít měnit charakter sociální demokracie i její vztah k veřejnosti. Nic není zaručeno, ale příležitost tu je velká.

Konečně za třetí: Haškova opora ve straně nebyla, nemohla být založena programově či ideově: to nejsou stránky politiky, jež by Haška někdy nějak zvláště zajímaly. Svou podporu organizoval čistě na principu mocenské loajality: sliboval funkce, postavení a výhody. Přesně v momentě, kdy začalo být jasné, že Hašek žádné funkce a posty rozdělovat nebude, začala se jeho podpora kvapem drolit.

Pro sociální demokracii by bylo neštěstím, pokud by Hašek zůstal byť jen v jediné stranické či veřejné funkci, kterou vykonává. Ve vyspělejší demokracii, než je ta naše, by již dnes nebyl víc nežli jen řadovým členem, který by přemýšlel jen a pouze o tom, jak si prací pro charitu napravit reputaci.

×