Viníkem současné krize je Haškova Asociace krajů
Jan SapákVoliče vyděsilo, že by mocibažný tvůrce asociace krajů, instituce, která se pohybuje na samé hraně ústavnosti, mohl ovládnout celý stát: za špatným volební výsledkem ČSSD stojí strach voličů z tandemu Zeman-Hašek.
Nemusím opakovat, že možnosti ČSSD ovlivnit chod společnosti jsou nejen silně poškozeny ale bezmála devastovány. Ne pro nevalný výsledek voleb — i při něm ještě mohla realizovat dobrou část svého programu a plnit očekávání voličů - ale pro rozkladné jednání pučistů - Michala Haška a Jeronýma Tejce. Jejich jednání - právě a jen ono — fatálně oslabuje nejen levici a její omezené, ale stále možnosti; nalomilo celý politický systém.
Neoslnivý výsledek voleb má ovšem více příčin, než se v první chvíli připomínalo. Stojí jistě za to podívat se i na ty příčiny, které ještě zkoumány nebyly.
Během roku 2008 se ČSSD, tehdy silně v defenzivě, vzchopila, vyslala společnosti poselství, že stát a veřejný prostor jsou monokraticky spravovány ODS (a jejím partnery), že to není dobré pro zdravý a rovnovážný chod společnosti.
Připomněla, že ODS (nebo pravice) ovládá všechny orgány veřejné politické správy (počínaje presidentem, přes vládu, senát, kraje i velká města). Upozornila na naléhavou potřebu rovnovážného rozložení sil, omezení rizik koncentrace moci a vytváření časového a prostorového pluralismu. Vzájemných kontrol.
Měla v tom naprostou pravdu a zabralo to. Občané a voliči to snadno pochopili. Konečně si též ČSSD všimla, že si v Senátu a v krajích do té doby skoro ani neškrtla a odhodlaně se rozhodla to změnit.
Předsevzetí se jí podařilo dokonale splnit. ČSSD nejenže triumfálně a beze zbytku ovládla kraje a posléze i Senát, značnou část velkých měst (Brno, Ostrava, Olomouc), měla i největší skupinu poslanců ve sněmovně — ale stále ne vládu. To byla poslední a hlavní bašta, po které by naopak zcela a beze zbytku levice ovládla veřejný prostor.
Pravda prezident není členem ČSSD a bez ustání jí škodí, velká část veřejnosti (té, která nevolí levici) jej ale vidí jako levicového a buď jak buď s ČSSD spojeného. Nakonec Hašek či Benešová halasně obyvatelstvo ujišťovali o svém spojení se Zemanem a z paměti asi těžko vymizí onen devótní aplaus (Zemanovi na sjezdu v Ostravě.
Diví se poté někdo, že se za této situace volič ve své kolektivní a podvědomé paměti rozvzpomněl na varování před hrozbou monolitního uchvácení společnosti, jak ho před pěti lety správně vyučila sama ČSSD? Právem se vylekal. Nepochybně i tuto dosud nevzpomenutou příčinu započítejme do bilance složitého procesu podnětů, východisek a dynamiky vlivů na rozhodování až do konečného okamžiku voleb.
Pokud se v Asociaci krajů ukazuje nějaká ( z kolektvního nevědomí vyvěrající) karikatura potřeby určité protiváhy proti centrální vládě, změňme ústavu tak, aby zde byla protiváha přirozená. Vytvořme 4 zemské celky velikostně odpovídající těm evropským (Čechy, Morava, Slezsko s celým Ostravskem a metropolitiní region Praha) a pak budou moci jejich zástupci vytvářet protiváhu ve Spolkové radě, ve kterou by se transformoval Senát. Centralismus je doma nejblíže za Rýnem, kdežto spolkové uspořádání je ve střední Evropě tradiční a odpovídá její kulturní a historické rozmanitosti.
Mohli bychom zjistit, že spolkový stát může být mnohem úspornější a efektivnější než 14 umělých celků (Gottwaldův model malých krajů) pod direktivou centrální byrokracie.
Nezapomínejme ale na důležitost způsobu, kterým by k případné změně uzemního uspořádání došlo, stejně jako na důležitost správného načasování tohoto kroku.
Za základní podmínku takovéto změny považuji obecné refendum. Jak dopadají změny uspořádání státu shora, od stolu a na základě dohody několika politiků, kteří jsou aktuálně u moci, to víme moc dobře. A je zcela na místě připomenout nejen vznik krajů, ale i rozdělení Československa.
A samozřejmě je třeba vznést i celou řadu argumentů odborných i ekonomických. Kromě vhodného začlenění krajů či zemí do systému rozdělování evropských dotací (kdy vznikají takové paskvily jako Region severovýchod a Jihovýchod, které prostě vznikly sloučením několika příliš malých krajů), je třeba diskutovat i vztah k obcím a pravomoci různých úrovní samosprávy i státní správy.
A ekonomické argumenty by měly přesáhnout lidová prohlášení, že méně krajů znamená úsporu: nezáleží přeci pouze na tom, kolik provoz samosprávy stojí, ale také - a mnohem více - jak dobře slouží vytčeným cílům (demokratické rozhodování, spádovost apod.). A krom toho: něco přeci stojí i změna uspořádání.
Čili: před jakýmikoli změnami územního uspořádání by bylo nanejvýš vhodné vyhodnotit, jak funguje či nefunguje to stávající uspořádání, stejně jako si vytknout jasné cíle, k nimž má případná změna uspořádání směřovat. Nejde přeci dělat pouze změny pro změny.
Současné kraje jsou drahé a neúčelné zároveň. Existenci slepenců krajů pro evropské dotace, jak píše pan Holubec, samozřejmě kritizuji rovněž. Při vzniku krajů se argumentovalo se nesmyslně "přiblížením samosprávy občanovi", zatímco šlo jen o profit politiků, kteří se na jejich vzniku dohodli (viz. např. bývalý hejtman kraje Vysočina a šéf NKÚ František Dohnal). Přitom byly zrušeny potřebné a funkční okresy, které všude jinde tvoří základní pilíř veřejné správy, který běžný občan opravdu potřebuje. Na krajské úřady (zemské úřady) je třeba cestovat jen výjimečně a v tomto směru nám vůbec nepomůže, že jsou o 20 nebo 50 km blíže. Malá krajská a bezokresní struktura je přitom v Evropě zcela ojedinělá.
Pokud jde o ekonomiku, zrušení 10 krajů znamená na provozních výdajích úsporu cca 4 mld. ročně. A to nemluvím o odvozených nákladech, které existence mnoha krajů potažmo znamená.
Pokud jde o lidové rozhodování, obecné referendum je žádoucí. Za stávající situace ovšem hrozí nebezpečí, že lobbystické tlaky politiků a na ně napojených médií budou veřejnosti pro rozhodnutí informace záměrně zkreslovat. Vzpomeňme manipulace po vzniku krajů v Moravské Třebové, kdy okolní obce žádali připojení k Olomouckému kraji, občané města rozhodovali v referendu, ale před tím jim od představitelů samosprávy bylo vyhrožováno problémy s nutností přepisovat plyn nebo státní poznávací značky. Některé kraje by po přihlédnutí k názoru občanů před 13 lety neměly šanci vůbec vzniknout (např. kraj Vysočina, kam chtělo patřit jen Jihlavsko a Telčsko).
Na závěr perlička ke stanovisku nechat o otázce samosprávy rozhodnout občany v referendu: V roce 1990 podepsalo za obnovení Země moravskoslezské petici 630 tis. občanů, což byl zdaleka nejvyšší počet podpisů pro jakoukoli petici v naší historii. A hádejte, jak to dopadlo. Podpisy skončily v šuplíku předsedkyně ČNR Dagmar Burešové (OF, OH).