„Nyní, 30 let po únoru 1948, jsou pro nás mladé ideje Února živou výzvou.“
- Jiří Paroubek (1978)

Domnívám se, že pokud bude přijat nedokonalý zákon o referendu a následně se budou dolaďovat jeho parametry, dostaneme se dál (tj. blíž k přímé demokracii), než když budeme vést urputné bitvy o to, zda jej vůbec v této podobě přijmout.

Se základními výhradami Davida Ungera souhlasím, přesto bych ale pro návrh Jiřího Dienstbiera zvedl ruku.

Znám ten pocit, který autorka tak krásně popsala slovy:

„Je mi trapné klást jí otázku a přihlížet, jak se z ní křečovitě vykrucuje. Proč, když to nejsem já, kdo tady dělá něco špatného? Jenomže když vidím tu ochranku, ostražité manažery, nažhavené novináře, dav maminek s dětmi, čekajícími na podpis… Prostě mám strach. Bojím se hodit pumu do večírku.“

Jak takové pumy do večírků házet, aniž by se tím člověk v povědomí společenské většiny zařadil do škatulky fanatiků, které není třeba brát vážně? Existuje v tomto případě vůbec pozice mezi němým souhlasem se špatností a kritikou, jíž se člověk připraví o důvěru těch, které potřebuje získat na svou stranu?

Myslím, že takové situace potřebujeme jako levice umět zvládat.

Když už tu Petr Litschmann vyhlásil tipovací soutěž, tak si taky tipnu, třeba zdejší spekulace budou motivovat Jakuba Patočku či ostatní, kdo vědí, k nějaké reakci namísto podezřelého ticha.

Že by nějaké veřejné zdroje? Teď, když je soc.-dem. u vlády, se třeba někde pro DR našly nějaké zdroje.

Postrádám informaci o tom, odkud ta záchrana pro DR přišla.
Aby to třeba nebyl Bakala nebo Babiš. ;-)