Sociolog Robert Michels kdysi na základě studia německé sociální demokracie formuloval tzv. železný zákon oligarchie. Možná by se divil, kdyby žil v současnosti a sledoval počínání české sociální demokracie. Ta totiž ve svém návrhu zákona o obecném referendu ukázala, že ze strany, jež kdysi bojovala za co největší politickou participaci obyvatelstva, se stala oporou oligarchie, která chce politickou participaci obyvatel co nejvíce omezit.

Prvním problémem je to, že vypsání referenda musí předcházet petice podepsaná nejméně 250 tisíci signatáři. V dějinách Československa i České republiky se pouze jednou stalo, že by nějakou petici podepsal tak velký počet občanů. Čtenář se jistě podiví, ale byla to petice za obnovení samosprávy Moravy a Slezska, kterou podepsalo v roce 1990 přes 630 tisíc lidí. Všichni víme, že pražští mocipáni ji tehdy ignorovali. Po církevním narovnání je to přitom dnes jedna z posledních poúnorových věcí, kterou jsme dosud nerestituovali.

V souvislosti s referendem lze zmínit, že v osmimilionovém Švýcarsku k referendu o zákonu schváleném parlamentem postačuje petice s padesáti tisíci signatáři.

Jinými slovy, pokud by fungovalo referendum podle představ současné české vlády, od roku 1989 by bylo vyhlášeno pouze jedinkrát, zatímco ve Švýcarsku od roku 1891 probíhá na federální úrovni referendum v průměru o třech lidových zákonodárných iniciativách ročně. Na úrovni kantonu Curych je to jen mezi roky 2006 až 2013 více než sedm referend o lidových zákonodárných iniciativách ročně.

↗

Podle návrhu zákona o obecném referendu by jeho vypsání musela předcházet petice podepsaná nejméně 250 tisíci signatáři. Foto Vratislav Dostál, DR 

Druhý problém spočívá v povinné účasti, která má podle návrhu ministra Dienstbiera činit 25 % všech voličů. Švýcarsko takovéto omezení nezná, stejně tak ho nezná ani hlasování v české Poslanecké sněmovně. Jsou tedy poslanci něco víc než občané?

V roce 2012 byla při volbách do Senátu v okrsku Břeclav v druhém kole účast necelých 14 %. Přesto výsledek platil a „vítěz“ se stal senátorem. Sám Jiří Dienstbier se stal senátorem v roce 2011 ve volebním obvodu Kladno při volební účasti jen 17,63 %. Uvidíme, jakou volební účast zaznamená tento volební obvod ve 2. kole za pár dnů.

Třetím problémem je skutečnost, že obecné referendum se nesmí týkat zákonů či státního rozpočtu. Připomeňme jen, že v osmi německých zemích byla tamní ústava — tedy vůbec nejdůležitější zákon — přijata referendem. Ve všech německých zemích lze vyhlásit referendum o zákonech. Ve Švýcarsku může dokonce občan prostřednictvím petice zákon navrhnout a poté referendem schválit. V některých švýcarských kantonech a v Lichtenštejnsku pak existuje tzv. finanční referendum, kdy občané rozhodují o kantonálním či státním rozpočtu.

Legitimní výtkou mé kritiky může být fakt, že nejsme demokracií švýcarského typu, ale klasickou zastupitelskou demokracií. Ale i tam mívá uplatnitelný institut obecného referenda svoje místo. Je ovšem pravdou, že navzdory slibům Beneše i Masaryka při vzniku Československa byla již 1. československá republika na hony vzdálena Švýcarsku a zákon o referendu byl parlamentem zamítnut.

Na současném návrhu ústavního zákona tedy můžeme pozorovat nikoli nový, ale již tradiční rozpor mezi slovy a faktickými činy českých a československých zákonodárců.

Vládní návrh referenda také neobsahuje možnost lidového odvolání politiků. Tuto možnost mají např. občané Bavorska, Britské Kolumbie, Venezuely, některých států USA a určitých japonských prefektur. V sousedním Rakousku mohou občané odvolat prezidenta. Na druhou stranu při zdejším stavu jak veřejnoprávních, tak i velkých soukromých médií by uzákonění odvolání politika referendem mohlo být snadno zneužitelné.

Dienstbierův návrh ústavního zákona o obecném referendu ve skutečnosti zcela popírá smysl lidového hlasování, odporuje zahraničním vzorům a vypadá to, že cílem není nic jiného, než aby u nás žádná referenda nebyla.

Je, bohužel, dalším důkazem, že současná česká sociální demokracie není schopna prosadit v našich zemích funkční ústavní rámec, ale naopak se podílí na problematických změnách Ústavy, jakou bylo již dříve zavedení krajské řízené správy (tzv. samosprávy) nebo nesystémová podoba přímé volby prezidenta.