Voličské preference občanů Prahy se od zbytku republiky liší tak radikálně, že ji lze pokládat za stát ve státě, odlišný svět, sebou zaujatý bod na mapě globální pop-kultury, jehož ekonomika se točí kolem turistů a který s reálným životem lidí ve zbytku země bohužel souvisí pramálo.

Vzhledem k tomu je Brno největším českým městem orientovaným prakticky výhradně na své vlastní obyvatele. Může sloužit jako laboratoř, v níž lze studovat — s určitými, leč předvídatelnými posuny — celostátní tendence. S jedinou výjimkou roku 2006 zde volební výsledky v komunálních volbách v podstatě kopírují celostátní tendence.

↗

Brno 2006: rok, kdy mohlo být všechno jinak

Před čtyřmi lety jsme vydali v Deníku Referendum týden před komunálními volbami článek Brno 2014, který hodnotil situaci před komunálními volbami. Musíme bohužel uznat, že základní charakteristika tehdejší situace: „Člověk dnes v Brně hledí na volební lístek jak na černou kroniku,“ se bohužel během čtyř let prakticky nezměnila, byť obrysy politického střetu jsou v mnohém odlišné.

Koalice ODS a ČSSD, o níž jsme před čtyřmi lety psali, že se jí v mnoha městech hodlají voliči zbavit — jak se ukázalo, velice často marně — v Brně naopak po volbách vznikla vůbec poprvé. Tak jako jinde i v Brně to byl především důsledek programové bezzásadovosti místních struktur ČSSD, poněvadž ODS tou dobou už zřejmě nebylo pomoci. ČSSD navíc vstupovala do krajně nevýhodné koalice, v níž si sice zachovala primátora, ale v radě měla menšinu.

Jak jsme ovšem popsali již před čtyřmi lety, takové řešení si do velké míry vynutilo fatální selhání Strany zelených v koalici s ČSSD v předcházejícím období na radnici. Strana zelených totiž v roce 2006 vstupovala do brněnského zastupitelstva jako třetí nejsilnější subjekt, získala více mandátů než KDU-ČSL i KSČM.

To byl ohromující úspěch. Rok 2006 byl jediným, kdy se volební výsledky v Brně radikálně odlišily od celostátních tendencí a trendů. Strana zelených za to vděčila občanskému vzepjetí hnutí proti přesunu brněnského nádraží, jehož se tehdy stala hlavní politickou reprezentantkou. Lidé chtěli v komunálních volbách vynutit, že nádraží zůstane v centru, což se nepodařilo dva roky předtím v účelově zmařeném referendu.

Zisk bezmála dvanácti procent pro zelené navíc podtrhl velice solidní výsledek občanské kandidátky vedené tehdejším senátorem Jiřím Zlatuškou. Společně měly obě platformy jen o mandát méně než ČSSD, která se, byť mnohem zdrženlivěji, tehdy vyjadřovala proti přesunu nádraží též. Všechny tři strany spolu utvořily koalici, které se účastnila ještě KDU-ČSL.

Jakmile se Roman Onderka stal primátorem, velmi rychle ovšem zapomněl na své výroky, pod něž se podepsal jako opoziční zastupitel, člen městské dopravní komise: „Dosavadní bezmezné setrvávání na odsunuté poloze dnes již působí jako anachronická agónie.“ a „Dá se předpokládat, že dnešní majitelé pozemků jižního centra očekávají čistý zisk z prodeje pozemků... Jiné veřejné zájmy jsou jim na překážku.“

Faktem je, že kdyby Roman Onderka v opozici nemluvil takhle rozumně, primátorem by se patrně nikdy nestal. Přesto koalice z roku 2006 po krátkém přešlapování pokračovala v přípravách přesunu nádraží.

ČSSD ovšem nebyla s odporem proti přesunu brněnského nádraží spojována v takové míře jako právě Strana zelených a dílem i Zlatuškovi nezávislí. Voliči jejich obrat vnímali mnohem úkorněji, mnozí se cítili zrazeni. Zlatuška zaplatil ztrátou mandátu senátora, ve volbách před šesti lety nepostoupil ani do druhého kola. A Strana zelených zaplatila volebním propadem v roce 2010: klesla ze sedmi mandátů na tři.

Nejhůře ovšem zaplatilo město Brno. Rozhostila se občanská apatie, výsledky komunálních voleb v roce 2010, podobně jako ty z roku 2002 nebo 1998 bez podstatnějších odchylek znovu okopírovaly celostátní trendy. Vznikla v řadě ohledů trapná koalice ČSSD a ODS, která ublížila oběma stranám, ale především městu. A lidé vesměs ztratili naději, že mohou něco ovlivnit.

Brno 2018: naděje na větší změny až za čtyři roky

Proti brněnským poměrům během uplynulých čtyř let zvedla hlas řada občanských iniciativ, jejichž příznivci shodou okolností dnes ráno přišli vyprovodit odcházející zastupitelstvo. Povězme ovšem rovnou, že naděje na nějakou příznivější změnu nemá dnes v Brně žádného přirozeného reprezentanta, který by ji ve volbách zastupoval.

Ačkoli by ji leckdo rád viděl v kandidátce Žít Brno, která vznikla ze stejnojmenného satirického webu a vede ji v řadě ohledů sympatický brněnský aktivista Matěj Hollan, jejím základním rysem zůstává hrubé přeceňování vlastních sil a politická nezralost. Rysy typické pro tolik projektů tohoto druhu.

Pomineme-li veletoče kolem referenda o hlavním nádraží (Hollan je nakonec podpořil, i když ještě v červenci se je pokusil torpédovat na společné tiskové konferenci s náměstkem primátora za ODS Kotzianem), promítla se především do neschopnosti uzavřít předvolební koalici se Stranou zelených. Je to o to absurdnější, že kandiduje společně s Piráty, kteří mají v Brně se Stranou zelených společnou kandidátku ve volbách do Senátu.

Vytvoření společné kandidátky všech těchto malých, ano malých, což si třikrát podtrhněme, subjektů bylo základní zkouškou z politické vyspělosti, kterou jejich protagonisté, obývající své sociální bubliny, už zase, tentokrát v Brně, nezvládli. Je pokrytecké tvrdit, že taková dohoda nebyla možná, po volbách může být nutno vyjednávat s mnohem vzdálenějšími subjekty o mnohem komplikovanějších věcech.

Bylo navíc úplně jasné, že společná kandidátka Pirátů, Strany zelených a Žít Brno by se mohla prezentovat jako věrohodná alternativa velkým stranám. To by přinášelo bonusové hlasy. Takto se naopak může stát, že se Matěji Hollanovi, jenž jistě má jen ty nejlepší úmysly, po té, co vloni svou kampaní za Karla Schwarzenebrga, pomohl přihrát Pražský hrad Miloši Zemanovi, podobně paradoxně podaří obstarat další čtyři roky v úřadě Romanu Onderkovi.

Jak to? Nejčernější scénář vypadá tak, že se Hollanovo Žít Brno a Piráti se Stranou zelených rozdělí o zhruba deset procent svých voličských preferencí, které v Brně při různých volbách dohromady dostávají, tak nešťastně, že do zastupitelstva těsně neproklouznou ani jedni. V příštích čtyřech letech by pak na demonstracích proti politice radnice mohli společně přemýšlet o tom, proč se před volbami nedokázali domluvit.

Základní rozvrh politické situace je v Brně totožný, jako v řadě dalších velkých měst. O vítězství spolu budou soupeřit ČSSD a ANO. Někde mezi deseti a patnácti procenty lze očekávat výsledky TOP 09, KDU-ČSL (to je samozřejmě odchylka typická pro kraje s početnější křesťanskou menšinou) a KSČM. Nad pěti procenty se patrně udrží ODS a někde kolem pěti procent budou oscilovat výsledky Strany zelených i Žít Brno/Pirátů.

Bohužel i v Brně tak jako prakticky všude velká část veřejnosti zoufalá z úrovně politické kultury v ničím neodůvodněné naději volí ANO. Na druhou stranu patrně i v jiných větších městech s výjimkou Prahy je situace taková, že Andrej Babiš žádnými prostředky místní struktury nepodpořil: v Brně se na svou kampaň kandidáti skládali sami. Je tak možné, že komunální volby vynesou do pozic pár primátorů za ANO, kteří nebudou k Babišovi pociťovat závazek a začnou trvat na dodržování elementárních pravidel uvnitř hnutí, které dlouhodobě hrubě porušuje vlastní stanovy.

Zda k nim bude patřit i Brno, je velmi těžké předvídat. Ačkoli je paradoxně již před volbami prakticky zcela jisté, že v Brně by se mohla zkopírovat celostátní koalice ČSSD, ANO, KDU-ČSL a disponovat masivní většinou, nepokládá se za pravděpodobné, že by právě ona mohla vzniknout. I když po volbách se možná všechny tři subjekty spolu domluví rychleji, než si dnes dokážeme představit.

Každopádně prozatím se spíše zdá, že se politické siločáry formují podle linie radniční koalice versus její opozice. Jak jsme rozebrali již před týdnem, Brno patří k městům, kde definitivně skončí koalice ČSSD a ODS. Její pokračování si lze představit jen při krajně příznivém výsledku obou subjektů a doplnění jejich koalice o KDU-ČSL, což vzhledem k programové pružnosti brněnských lidovců zajisté nelze vyloučit.

Jako základní alternativa se jeví blok ANO, TOP 09 a Strany zelených a — případně nebo — Pirátů s Žít Brno, pokud se do zastupitelstva alespoň jeden z obou subjektů vůbec dostane. I tento blok by patrně musela doplnit ještě i KDU-ČSL. S komunisty v úvahách opět nikdo příliš nepočítá, přestože je jasné, že právě oni mohou tvořit jazýček na vážkách.

Soudě dle situace v Brně, komunisté zůstávají čtvrt století po změně poměrů, která je zbavila ústavně zakotvené vedoucí úlohy, hluboce zmateni. Jak kdysi poznamenal František Šamalík, relevantními se stanou znovu až tehdy, kdy pochopí, že listopad 1989 byl i pro ně vítězstvím. Snad by ale bylo zapotřebí, aby s jejich voliči začal systematicky a zvídavě mluvit i někdo jiný: možná by se rychle zjistilo, že volí KSČM jen z nouze či kvůli značce, ačkoli fakticky nedokáže jejich zájmy reálně reprezentovat.

Souvisí si to s obecně rozšířeným nepochopením toho, jak je možné, že voliči znovu poctí ČSSD podporou, o níž si aktivisté z kandidátek typu Žít Brno nemohou ani nechat zdát, byť se podle obecného přesvědčení dopouštěla při řízení města řady hrubých chyb. Mezi mnoha segmenty občanské společnosti přetrvává bohužel blazeovaná nevšímavost k sociální situaci lidí, kteří si prostě především nepřejí, aby jim někdo zprivatizoval byty, ve kterých žijí, zvedal nájemné či jinak prodražoval životní náklady.

Od ČSSD do značné míry oprávněně očekávají, že bude jejich elementární sociální zájmy reprezentovat. Progresivní politické alternativy mohou být i na komunální úrovni setrvale a výrazně úspěšnější jedině tam, kde nebude pochyb o tom, že si sociální komponentu politiky osvojily nejméně stejně dobře jako kritiku neblahé politické kultury.

A že dokáží zvládnout i základy politické techniky aspoň tak dobře jako Roman Onderka. Vyjednat předvolební koalici Strany zelených a pirátů byl totiž jistě mnohem snazší úkol než vyjednat kteroukoli z obou koalic, díky nimž byl Onderka už dvakrát primátorem.

Po čtyřech letech znova „člověk v Brně hledí na volební lístek jak na černou kroniku“. Příští šance změnit zde něco podstatněji k lepšímu přijde v roce 2018.