Vzpomněl jsem si na historickou ilustraci vysočanského viaduktu v Praze z léta 1936, kde byla vápnem spěšně napsaná slova „V Madridu se bojuje za Prahu“. Podobně i dnes by se dalo napsat „V Edinburghu se bojuje za Evropu“.

Z určitého hlediska není rozhodující výsledek proběhlého referenda o nezávislosti, ale samotný průběh kampaně, obrovské probuzení skotské občanské společnosti, demokratický a sociální rozměr referenda i reakce státních představitelů a masmédií v Británii a v celé Evropě.

Jan Čulík, šéfredaktor Britských Listů dlouhodobě působící ve Skotsku, přirovnal atmosféru ve skotských ulicích, restauracích, na pracovištích k Pražskému jaru 1968. I tehdy se neznámí lidé spontánně zastavovali v ulicích a diskutovali o politických otázkách. Znejistilo to mocenské představitele od západu na východ. I dnes se objevilo křečovité napětí vlivných politiků a jejich poslušných spojenců ve velkých médiích.

Uvědomili si totiž, že mínění společnosti přece jen nemají zcela pod kontrolou. Co kdyby si v jedné zemi sami rozhodli, že chtějí současný systém odspoda změnit a významně zlepšit? Co by se stalo s jejich institucemi, které tak křečovitě udržují jen s kosmetickými změnami? Ty vyhovují především prorostlému establishmentu vlád, politických stran, velkých společností a bank.

Nakonec prý zvítězil rozum. Nesmyslná touha po dělení, separatismus, byl prý poražen racionálním „lépe spolu“. Třeba podle Martina Nováka z Aktuálně.cz má být v našem zájmu jednotná Británie, protože bez Skotska by vystoupila z EU a to si nemáme přát. Píše, že „bez Británie to prostě nebude EVROPSKÁ unie. Jenom unie.“ Tento nelogický názor však převrací dlouhodobou britskou mocenskou praxi, kterou britská reprezentace praktikuje i v Evropské unii.

↗

Z určitého hlediska není rozhodující výsledek proběhlého referenda o nezávislosti, ale samotný průběh kampaně. Foto neznámého autora, flickr.com

Navenek zdání dialogu je ve skutečnosti staletou strategií postavit evropské národy proti sobě a stát částečně mimo Evropu, zvláště když se to hodí. Britský vzdor zásadním věcem v Evropské unii (nevstoupení do schengenského prostoru, měnové unie, výjimky z ústavní smlouvy) mnohdy podporovaný i symptomatickým postojem českého izolacionismu (např. v době Nečasovy vlády), byl vždy pro evropskou integraci oslabující.

Mnohé české zejména levicové voliče zaskočil národní rozměr skotského referenda. Jasně ukázal, že Češi rozlišovat mezi vlastenectvím a nacionalismem tradičně prostě moc neumí.

Politolog Tomáš Lebeda na základě osobní zkušenosti (!), kdy v centrále SNP vlála v době mistrovství Evropy ve fotbale anglická vlajka, když skotský národní tým nepostoupil, to komentoval tím, že „skotský nacionalismus je pragmatičtější, hodně se opírá o ekonomické argumenty. A není postavený na nepřátelství vůči Britům, s těmi chtějí mít nacionalisté dobré vztahy.“

Neznamená to jen prostě, že skotští „nacionalisté“ zkrátka nejsou nacionalisty? Představil jsem si konkrétní situaci z vlastní praxe klinického psychologa. Mohl bych analogicky napsat něco ve smyslu: „Tento člověk trpící schizofrenií je výjimečný v tom, že nikdy nevykazoval žádné příznaky schizofrenie…“ Ale znělo by to stejně trapně a směšně.

Vztah k vlastní zemi a domovině je však novým rozměrem alternativy vůči systému, která se musí měnit stejně, jako systém samotný. Již to není levicový internacionalismus, který stál v minulém století v opozici vůči tehdy mocnému konzervativnímu buržoaznímu národovectví, ale v současné neoliberální realitě s globalizací a multikulturalitou se vztah k zemi, regionu a jejím tradicím může stát základem nové demokratické alternativy k systému. To pohyb ve skotské společnosti jasně ukázal.

Evropu regionů

Vládní evropští představitelé včetně premiéra Bohuslava Sobotky si nepřejí „potíže“ a možné změny následkem vzniku nových evropských celků, ale oddychli si, že budou mít „klid na práci“. Svědčí to o skutečné krizi sociálnědemokratického hnutí, které svým odporem ke změnám zdola vlastně stojí vzhůru nohama. Občanskou emancipaci a kolektivní sebeurčení označuje jako „dělení“ a protiklad k integraci, aniž by tušili, že dnes jsou sami součástí mocenské mašinérie, která vůči další evropské integraci a demokratizaci stojí v cestě.

Skotský separatismus — v češtině opět používaný s jakousi negativní konotací — přichází totiž jindy než ty minulé včetně separatismu českého z let 1914-1918. Přichází v době, kdy jsou jasné agendy, které nemohou řešit současné státy samotné, jako je měnová politika, obrana nebo fiskální odpovědnost.

Nezávislé Skotsko by totiž jasně směřovalo k evropské integraci mnohem silněji než jednotná Velká Británie. Evropští představitelé pokrytecky jedním dechem chválí klidný průběh referenda, ale mnozí z nich referenda pro své emancipující se regiony dlouhodobě blokují (Španělsko, Itálie, Belgie). Přejí si ve svých státech raději občanské války?

K prosazení oné přirozené celoevropské agendy by přitom byla výrazně jednodušší cesta přes emancipované regiony než přes tradiční mocnosti jako je Velká Británie nebo Francie. Kdo z nich si dnes položí otázku, proč není budována společná evropská armáda? Myšlenky společné armády stáli přitom již v samotných prazákladech evropské integrace, např. v koncepci našeho krále Jiřího z Kunštátu a z Poděbrad.

Skotské referendum v sobě skrývá ještě jednu, podstatnější otázku. Je vůbec funkční evropská integrace výhradně na půdorysu národních států v hranicích z Jalty a Versailles? Mají právo si občané určitého regionu rozhodnout, zda bude jejich země stavebním kamenem jednotné Evropy? Občané Skotska na to právo mají, občané Katalánska, Vlámska, jižního Tirolska nebo Benátska už nikoli?

Není možné se nepodívat do naší historie. Připomněl bych opomíjenou postavu profesora brněnské právnické fakulty Vladimíra Kubeše (1908-1988), spoluautora návrhu ústavy Československa z let 1945-1948, která měla federalizovat Československo na podkladě tehdy ještě nezrušeného zemského uspořádání.

Dobrý filozofický základ vedl prof. Kubeše k tomu, že v době opožděné federalizace Československa v roce 1968 navrhl jasná kritéria zemského celku jako stavebního kamenu federálního státu: 1. Kritérium geografické (pohoří, nížiny, sídelní struktura tvoří celek), 2. ekonomické (má např. vlastní nezávislé průmyslové aglomerace), 3. správní (vhodně přenáší další kompetence na nižší úrovně, okresy a obce), 4. historické (historicky déle osvědčený celek), 5. kulturní (svébytnost a svéráz kultury, podmínky pro její další rozvoj), 6. psychologické a sociologické (obyvatelé tvoří jednu sociální pospolitost s pocitem sounáležitosti).

Vladimír Kubeš byl po prezentaci svých názorů Gustávem Husákem v červnu 1968 vyloučen z práce komise pro přípravu zákona o československé federaci. Potom vznikla nešťastná Československá dvojfederace, která vydržela jen dvacet tři let, a to po většinu doby ještě díky vedoucí úloze KSČ.

Jinde jsem poněkud hegelovsky napsal, že zemský princip na vyšší úrovni překonává jak zemský feudalismus, tak národní stát z 19. století. Vztah k zemi totiž integruje všechny, kteří v daném území žijí. To krásné právě na skotském referendu bylo to, že hlasovali ne všichni Skoti, ale občané, kteří mají ve Skotsku trvalý pobyt, včetně přistěhovalců.

Evropský regionalismus, který může být vytvořen na základě občanského hnutí ve Skotsku, je tak skutečnou alternativou jak současné odcizenosti státních i unijních institucí, tak i klausovskému volání po návratu k historicky neosvědčeným národním státům z 19. a 20. století. Sto let po vypuknutí první a sedmdesát pět let po vypuknutí druhé světové války tak svitla naděje na novou Evropu regionů.