O velkém referendu, v němž mohou Skotové 18. září rozhodnout o odtržení své země od Spojeného království, bylo již napsáno mnohé. Jedno však myslím stále zaniká. Případné „Ano“ pro nezávislost znamená pouze začátek, a to začátek všeho. Kromě toho, že vláda v Londýně výsledek referenda uzná, totiž není předjednáno téměř nic.

Domluvit bude zapotřebí všechny technické aspekty odtržení včetně rozdělení dluhu, měny, penzijních fondů či příjmů z ropy. A v rámci osamostatněného Skotska bude nezbytné stanovit i všechny parametry nového státu, tedy krom ondřejské vlajky a znaku s bodlákem.

↗

Foto Wikimedia Commons

Jak se popsaná skutečnost projevuje a jaké má důsledky?

Předmětem vychvalovaných skotských debat, do nichž se dnes podle pozorovatelů zapojují všechny společenské vrstvy, není to, co bude, ale to, co by mohlo být. V dobrém i zlém. A jednotlivé scénáře zastřešují především dvě korespondující emoce — naděje a strach.

Tábor stoupenců nezávislostí staví logicky na naději: Bude možné budovat vlastní sociálně solidární stát oproštěný od tlaku Londýna na škrty; bude možné vést konečně zahraniční politiku bez zapojení do různých válek; bude možné získat více z těžby ropy, a v důsledku toho žít blahobytněji.

Tábor stoupenců setrvání staví naopak na strachu: Ropa nemusí vynést tolik a Skotsko zchudne; vlastní měna může odradit investory, zatímco ponechání si britské libry znemožní vlastní monetární politiku; kapitál může utéci do Londýna. Raději tedy zůstaňme spolu a užívejme si vzájemně obohacující jistoty...

Některé z obav jsou zjevně místné a některé z nadějí falešné. Britští labouristé například skutečně nevyhrají po ztrátě skotských okrsků jen tak znovu volby, protože Anglie volí spíše pravicově, a nové Skotsko se opravdu nestane dalším Norskem — už třeba jen proto, že z ropy získá tak deset miliard dolarů ročně, zatímco podobně lidnaté Norsko čtyřicet.

Jiné výhledy ale působí z vnějšku lákavěji: V současném Skotsku přežívá pouze velice slabá pravice. Nový stát by se tak mohl stavět už a priori proti neoliberálnímu národohospodářskému modelu.

S výjimkou Norska a Řecka, které je ale stále na hospodářském dně, nemá žádný stát Evropy v současnosti silnou opravdu levicovou reprezentaci. Skotsko by se tak mohlo stát novým zdrojem inspirací.

Která z odpovědí v referendu by ovšem byla lepší pro samotné Skoty? Kvůli absenci dohody o podmínkách odtržení nevíme.

Experti dnes kladou spíše otázky: Stojí rozbití sedmé největší ekonomiky na světě a 300leté unie za ukončení věčných hádek, zda platí více Skotsko Británii, nebo Británie Skotsku? Má smysl zahodit výhodu nižších úrokových sazeb kvůli množnosti selektivní podpory pro vybraná odvětví? Převáží úpadek mezinárodního významu tradiční velmoci nad ziskem prestiže mezi vyznavači práva na sebeurčení? A bude chtít nové Skotsko euro a s ním unijní měnovou politiku?

Financial Times, Economist či Telegraph doporučují Skotům zůstat. Od Guardianu nebo New Statesmana se očekává hlas pro nezávislost.

I přesto plus

Věcně rozhodnout takto komplexní věc je prostě nemožné. Samotné hlasování však Skotům i přesto prospěje.

Je-li s ohledem na popsané rozložení politických sil v zemi zřejmé, že případné nové Skotsko bude důsledněji solidární stát, je žádoucí, aby získala jeho politická reprezentace mandát k příslušným levicovým reformám. A když zvítězí stoupenci setrvání v rámci Spojeného království, získají skotská vláda a parlament alespoň další pravomoci — jak jim slíbili před několika dny předsedové tří hlavních britských politických stran.

Vzhledem ke složitosti problému a množství neznámých nebude rozhodnutí Skotů v referendu expertní. S ohledem na kampaň, debaty a rozebrání snad všech možných rizik odtržení však nebude ani ledabylé.

Rozhodnutí bude učiněno po porovnání obav a nadějí. Podle posledních průzkumů, jež slibují až 80procentní účast, bude učiněno se zájmem a dle vývoje podpory oběma variantám také po zvážení možných důsledků.

Rozhodnutí z 18. září bude učiněno aktivně, po rozmyslu a v rámci možností kvalifikovaně a to je na skotském referendu to hlavní. Škoda, že Češi a Slováci nedostali v roce 1992 příležitost rozhodovat podobně.