Začátek roku 2014 zaznamenal návrat regionálních separatistů na evropskou politickou scénu. Nejedná se jen o více či méně pitoreskní nostalgiky po staré Benátské republice či o proruské separatisty z Doněcku. Letos proběhnou také referenda o nezávislosti v Katalánsku a ve Skotsku, zatímco ve Vlámsku, na Sardinii, na Korsice, v Bretani a v celé řadě dalších evropských regionů separatistické vášně nikdy neusnuly.

V roce 100. výročí vypuknutí První světové války, této krvavé epopeje evropských národních států, se možná nacházíme v přítomnosti ironického paradoxu historie: smutné vášně pro zdi, hradby a hranice, na kterých jsou národní státy založené, dnes podrývají jejich vlastní územní integritu.

Hledání nové polis

V posledních třiceti letech byl regionální separatismus ve velké míře doménou silně pravicově orientovaných sil. V současnosti však tábor regionálních separatistů získal na politické komplexnosti. Na rozdíl od některých tradičních uskupení, jako Liga severu či Vlámský blok, síly podporující referenda o nezávislosti v Katalánsku a Skotsku mají silnou levicovou konotaci a jejich rétorika není postavená výlučně na územním egoismu a na izolacionismu.

U těchto hnutí je regionální nezávislost způsobem, jak otevřít pole pro vytvoření nové regionální polis, jejíž politické zřízení by mělo mít silné rysy horizontální demokracie. Současně nezávislost je koncipována jako způsob, kterým posílit ochranu životního prostředí a veřejnou kontrolu nad místním hospodářstvím.