Český ministr zahraničí nedávno v pohnutí prohlásil, že Ukrajina musí zůstat jednotná. Nemělo by na tom být nic divného, pokud by řekl celistvá, suverénní, s neporušenými hranicemi, což je unisono vyjadřovaný postoj politiků posledních dnů po celé planetě. Jenže jednotná není totéž, co nedílná, celistvá.

Jednotná je totiž unitární. Zatímco tedy nedotknutelnost hranic a nedělitelnost je — pokud jde o pohled mezinárodního společenství mimo diskuzi — je to aspekt mezinárodního práva a právě ostatní státy ji ověřují a hájí. Rozhodnutí o vnitřním uspořádání pak je jen věcí státu, kterého se to týká — čili chce-li zůstat unitárním, nebo má-li přejít na proces federalizace.

Jestli šlo jen o nedotknutelnost hranice (tedy celistvosti) nebo to myslel ministr zahraničí opravdu přesně tak jako to, co to v české odborné mluvě znamená, jisté není, ale vyslovit to neměl. Pokud to myslel tak, jak pravil (a jen se nepřeřekl), pak to stojí za pozornost. Radit bychom jim neměli, a když už tak naopak, pokud by to mělo být ku prospěchu oné celistvosti a neměnnosti hranic. Tím ovšem není unitární stát.

↗

O Ukrajině nelze hovořit jako o příliš sourodém státu. Foto en.wikipedia.org

Ano, Ukrajina je nyní unitárním státem a stejně tak víme, že to je jeden z nejméně sourodých a nejvíce heterogenních a rozpolcených států. To sem nevneslo Rusko, ani Sovětský svaz, ani nikdo jiný, to je z podstatné míry přirozený teritoriálně historický fakt, daný mnohem delším vývojem, než jsme si ochotni narychlo uvědomit. Pokud k tomu Sovětský svaz nějak přispěl, pak jen připojením neorganických částí v nedávné minulosti, jakými je třeba Krym.

V kontrastu s ministrovým expozé byly výroky z poslední doby europoslance Miloslava Ransdorfa a bývalého velvyslance v Rusku Jaroslava Bašty, kteří se zmínili o absenci federalismu, a navrhovali ho jako řešení. Po pravdě řečeno vyřkli (v českém prostředí se zpožděním) to, co řada lidí, kteří alespoň přičichli k Ukrajině, ví léta, jak je to očividné.

Zůstává, záhadou proč to ministrovi zahraničí nestálo alespoň za letmý náznak, že někde zde muže být klíč jak známým nástrojem usilovat o soudržnost v rozmanitosti. Tedy federalismem. Právě absence životaschopného federalismu, zde dokonce jakéhokoliv federalismu, je nepochybně, když ne hlavní příčinou, tak alespoň jednou z příčin nesoudržnosti, nebo takové děje alespoň posiluje.

Přitom je to právě české prostředí a česká společnost, které by měl reflektovat zkušenosti s tím jak absence přirozeného federativního uspořádání, nedostatek instinktu nebo vůle k rozpoznání přirozených determinant politické geografie, vede k erozi státu. Jistě již slyším námitky, že ani federace nezachránila Československo od rozpadu, a nespasila ani Jugoslávii. Ovšem to jsem na mysli neměl. Je otázka, zda tyto tzv. federace byly funkčními, skutečnými federacemi, které nesou plody a výhody jenž nést mají. 

Jsem totiž toho přesvědčení, že Československo nikdy jako unitární stát nemělo vzniknout, mělo-li by mít alespoň naději na teritoriální soudržnost, stabilitu a hlavně vnitřní vitalitu k jednotě a celistvosti. Unitarismus byl jednoduše do československého prostředí narychlo a neorganicky naroubován v roce 1918.

Je až příznačné, že Československo reprodukovalo přesně ty stejné chyby, které předtím české elity vytýkaly starému Rakousku a přesadilo je ještě do absurdnějších teritoriálních souvislostí. Nejen že se Československo nechovalo k Podkarpatské Rusi jinak než jako koloniální paternalistická moc (a to i přesto, co velmi dobrého tam vykonalo).

Koloniální moc nemusí být vždy jen brutální, vykrádající a zlovolná. Podstatné je, že nikdy nenaplnilo očekávání postupného předání moci místní rusínské reprezentaci, byť v ústavě byla autonomie a jasná legislativní moc sněmu Podkarpatské Rusi jasně vyznačena.

Omluvou pro to nemůže být ani nesrovnatelně horší osud, který ji čekal po II. světové válce, ani oprávněný strach z Bely Kuna v prvním období po I. válce.