Jednotná Ukrajina a federalizační tendence v Evropě
Jan SapákFederalizace není řešením jen pro Ukrajinu. Je to přirozená tendence v řadě zemí Evropy a přirozené tíhnutí řady občanů také u nás.
Český ministr zahraničí nedávno v pohnutí prohlásil, že Ukrajina musí zůstat jednotná. Nemělo by na tom být nic divného, pokud by řekl celistvá, suverénní, s neporušenými hranicemi, což je unisono vyjadřovaný postoj politiků posledních dnů po celé planetě. Jenže jednotná není totéž, co nedílná, celistvá.
Jednotná je totiž unitární. Zatímco tedy nedotknutelnost hranic a nedělitelnost je — pokud jde o pohled mezinárodního společenství mimo diskuzi — je to aspekt mezinárodního práva a právě ostatní státy ji ověřují a hájí. Rozhodnutí o vnitřním uspořádání pak je jen věcí státu, kterého se to týká — čili chce-li zůstat unitárním, nebo má-li přejít na proces federalizace.
Jestli šlo jen o nedotknutelnost hranice (tedy celistvosti) nebo to myslel ministr zahraničí opravdu přesně tak jako to, co to v české odborné mluvě znamená, jisté není, ale vyslovit to neměl. Pokud to myslel tak, jak pravil (a jen se nepřeřekl), pak to stojí za pozornost. Radit bychom jim neměli, a když už tak naopak, pokud by to mělo být ku prospěchu oné celistvosti a neměnnosti hranic. Tím ovšem není unitární stát.
Ano, Ukrajina je nyní unitárním státem a stejně tak víme, že to je jeden z nejméně sourodých a nejvíce heterogenních a rozpolcených států. To sem nevneslo Rusko, ani Sovětský svaz, ani nikdo jiný, to je z podstatné míry přirozený teritoriálně historický fakt, daný mnohem delším vývojem, než jsme si ochotni narychlo uvědomit. Pokud k tomu Sovětský svaz nějak přispěl, pak jen připojením neorganických částí v nedávné minulosti, jakými je třeba Krym.
Důležitá je i dějinná reflexe včetně období 1918-1938 a postoje Československa s pražským centrem nejen vůči Podkarpatské Rusi, ale i ke Slovensku, Moravě, Slezsku a v rovině národnostní především k našim Němcům. Podobně jako Rakousko nabídlo prohloubení federace až pozdě, tedy na sklonku války, nabídl příliš pozdě prezident Beneš "své plány", k federalizaci Československa došlo až po 50 letech existence, a to v zcela nešťastné formě.
Československo, Jugoslávie i Sovětský svaz, stejně jako dnes Rusko, nejsou skutečnou federací a i v našem jazyce bychom měli toto slovo i zásady rehabilitovat tak, aby neevokovaly jen normalizaci a rozdělení státu. Ty nastaly právě proto, že se nám nepodařilo dostatečně stát federalizovat a vytvořit funkční spolek.
Poznání přirozených kořenů naší státnosti jsou jistě cestou. Jen nevím, jak ji protlačíme přes centralistické elity, které vytvářejí systematicky už jedno století hráz proti tomu, aby si občané rozpomněli na to, co u nás fungovalo a co může být překonáním nacionalismu 19. a 20. století se všemi jeho následky.
Čím dál tím více jsem přesvědčen, že autentický federalismus v Evropě je nutným rámcem pro to, aby byl udrženy a prohloubeny evropské hodnoty sociálního státu, sociálně tržního hospodářství a trvale udržitelného rozvoje.