Barcelona. Výkladní skříň španělského turismu. Gaudího slavný chrám, vlny Středozemního moře omývající pláže starobylé Barcelonety i moderní Olympijský přístav, zelené hory lemující obzor za městem. Barcelona ... a zároveň zahnívající díra a bublající směs, která se skrývá pod pozlátkem katalánské metropole, kam ročně směřují statisíce turistů z celého světa. Směs katalánského nacionalismu, chudoby, nezvládnuté imigrační politiky (přestože Katalánci tvrdí opak), narůstající zločinnosti a nově i podhoubí pro vznik kvaziteroristických buněk, které s výmluvou na angažovaný anarchismus rozesílají výbušniny veřejným osobám a plánují útoky na staleté chrámy. Jak se asi tvářil arcibiskup z Pamplony, když mu poštou přišel vibrátor naplněný třaskavinou? A jak věřící v Zaragoze poté, co se dozvěděli, že kdosi hrozí vyhodit baziliku del Pilar na začátku listopadu do vzduchu?

Španělsko roku 2013, v pátém roce nekončící ekonomické krize, rozhodně není tím Španělskem, co jsem znával. A není to vůbec dávno, co se lidé obecně chovali úplně jinak. Číšníci byli úslužní, stánkaři i prodavači v obchodech se smáli a v metru si občas přisedl neznámý dobře naložený spolucestující a dal se s vámi do přátelského hovoru. Dnes není ve Španělsku dobře naložený téměř nikdo. Hospodářská recese nabyla výrazný politický i společenský rozměr. Tradiční bipartijní systém je v krizi a obyčejní Španělé volají po změně — nezabírají rozpočtové škrty pravicového premiéra Mariana Rajoye a přílišnou důvěru nebudí ani doktrína opoziční socialistické PSOE, jejíž předchozí neudržitelná politika k hloubce současné krize přispěla.