I.

Cestou z Leónu do Asturie, k severnímu pobřeží Španělska, musí silnice i dráha překonat pohoří Picos de Europa. Údolí poblíž průsmyku je úzké, svahy holé a kamenité, téměř nic se sem nevejde — kromě uhelných dolů, které v nejbližší době zřejmě čeká zánik.

Horníci z místních dolů, které mají být uzavřeny, jsou v dnešním Španělsku lidmi takřka bez perspektivy. A tak najednou média přinášela výjevy, na jaké Evropa už skoro zapomněla: rozhněvaní horníci, pod přilbami špinavé ztrhané tváře, blokády, násilí, zbraně, třítýdenní hladový pochod na hlavní město. Horníci koncem letošního jara vstoupili do dlouhodobé stávky, zatarasili železnici i silnici a proti pořádkovým složkám se bránili na místě sestavenými zbraněmi — od praků po rakety.

Nebylo to poprvé, kdy horníci z Asturie vyšli z dolů se zbraněmi v ruce. V roce 1934 byli v čele bojů, které se snažily revoluční cestou ustavit v Asturii socialistickou republiku; tu nakonec potlačil muž, kterému tehdy kynula skvělá budoucnost: generál Franco.

Proti tehdejším událostem jde takřka o drobnosti. Horníci vlastně nepožadují víc než to, aby vládní útlum jejich uhelného dolování pokračoval postupně do roku 2018, jak bylo dříve domluveno, a nebyl proveden nyní a naráz. Španělské uhelné doly jsou totiž zejména pro své geologické poměry nepříliš efektivní a místní uhlí tím pádem neumí být levnější než uhlí dovážené na lodích přes moře. Dolování je tedy závislé na subvencích, které by vláda Lidové strany ráda zarazila co možná nejdříve. Horníci by tím pochopitelně přišli o práci v době, kdy ji v zemi postrádá každý čtvrtý, a nadto v kraji, kde doslova není skoro nic. A tak se hněvají.

II.

Hněv není totéž co vztek, který vzplane náhle, většinou z konkrétní dílčí situace, a buď je vybit, nebo přejde. Hněv potřebuje delší čas, zvláště je-li kolektivní.

Václav Bělohradský nedávno nazval projevy současných společenských frustrací tekutým hněvem. Jde o hněv, který vzniká v sice sociálně bezútěšném, ale přece jen pestrém, heterogenním prostředí, a který se obrací proti těžce doléhajícímu, ale nepřehlednému a stěží polapitelnému „systému“, kterému můžeme dávat mnoho nepřesných názvů. A pestrý, nepřehledný a zmatený je i samotný hněv. Mnohá současná hnutí jsou toho příkladem.

Hněv asturských horníků vypadá jinak. Na takovémto tvrdém, letitém, jednotném hněvu je dosud cosi kamenného — jako když v různých verzích příběhu o Donu Juanovi nakonec přijde pro svůdce trestající postava Kamenného hosta.

Kamenný hněv asturských horníků byl připomenutím. Jako bychom zapomněli na všechny ty stávky, potyčky, sabotáže, dynamity, střílení do dělníků, útoky na průmyslníky, které plní sociální dějiny mezi průmyslovou revolucí a poválečným rozmachem sociálního státu. Jako bychom nevěděli, co v našich zemích předcházelo poválečnému velebení horníka — topornost a prvoplánovost tohoto velebení začala brzy být směšná, ale přesto šlo o pochopitelnou reakci na předchozí poměry.

Přitom nejspíš ještě dnes platí, že kdo prošel českou školou, přece jen si vybaví aspoň několik řádků z Bezruče:

Všichni vy na Slezské, všichni vy, dím,

hlubokých páni vy dolů:

přijde den, z dolů jde plamen a dým, přijde den, súčtujem spolu!

Sám sebe bard popisuje jako „škaredý zjev“, něco mezi člověkem, páchnoucí mrtvolou, zosobněním útlaku (německá škola, polský chrám), který v pravici nese hornické kladivo, zatímco levou mu urazil uhelný balvan.

Bezruč přivolává „hněv horníka z Beskyd a z hor“. Uhelná pánev nicméně sahá dál, za Olzu, za Katowice, až k bídným městečkům Záglembí. Takhle o nich píše o něco později Broniewski: