I.

Cestou z Leónu do Asturie, k severnímu pobřeží Španělska, musí silnice i dráha překonat pohoří Picos de Europa. Údolí poblíž průsmyku je úzké, svahy holé a kamenité, téměř nic se sem nevejde — kromě uhelných dolů, které v nejbližší době zřejmě čeká zánik.

Horníci z místních dolů, které mají být uzavřeny, jsou v dnešním Španělsku lidmi takřka bez perspektivy. A tak najednou média přinášela výjevy, na jaké Evropa už skoro zapomněla: rozhněvaní horníci, pod přilbami špinavé ztrhané tváře, blokády, násilí, zbraně, třítýdenní hladový pochod na hlavní město. Horníci koncem letošního jara vstoupili do dlouhodobé stávky, zatarasili železnici i silnici a proti pořádkovým složkám se bránili na místě sestavenými zbraněmi — od praků po rakety.

Nebylo to poprvé, kdy horníci z Asturie vyšli z dolů se zbraněmi v ruce. V roce 1934 byli v čele bojů, které se snažily revoluční cestou ustavit v Asturii socialistickou republiku; tu nakonec potlačil muž, kterému tehdy kynula skvělá budoucnost: generál Franco.

Proti tehdejším událostem jde takřka o drobnosti. Horníci vlastně nepožadují víc než to, aby vládní útlum jejich uhelného dolování pokračoval postupně do roku 2018, jak bylo dříve domluveno, a nebyl proveden nyní a naráz. Španělské uhelné doly jsou totiž zejména pro své geologické poměry nepříliš efektivní a místní uhlí tím pádem neumí být levnější než uhlí dovážené na lodích přes moře. Dolování je tedy závislé na subvencích, které by vláda Lidové strany ráda zarazila co možná nejdříve. Horníci by tím pochopitelně přišli o práci v době, kdy ji v zemi postrádá každý čtvrtý, a nadto v kraji, kde doslova není skoro nic. A tak se hněvají.

II.

Hněv není totéž co vztek, který vzplane náhle, většinou z konkrétní dílčí situace, a buď je vybit, nebo přejde. Hněv potřebuje delší čas, zvláště je-li kolektivní.

Václav Bělohradský nedávno nazval projevy současných společenských frustrací tekutým hněvem. Jde o hněv, který vzniká v sice sociálně bezútěšném, ale přece jen pestrém, heterogenním prostředí, a který se obrací proti těžce doléhajícímu, ale nepřehlednému a stěží polapitelnému „systému“, kterému můžeme dávat mnoho nepřesných názvů. A pestrý, nepřehledný a zmatený je i samotný hněv. Mnohá současná hnutí jsou toho příkladem.

Hněv asturských horníků vypadá jinak. Na takovémto tvrdém, letitém, jednotném hněvu je dosud cosi kamenného — jako když v různých verzích příběhu o Donu Juanovi nakonec přijde pro svůdce trestající postava Kamenného hosta.

Kamenný hněv asturských horníků byl připomenutím. Jako bychom zapomněli na všechny ty stávky, potyčky, sabotáže, dynamity, střílení do dělníků, útoky na průmyslníky, které plní sociální dějiny mezi průmyslovou revolucí a poválečným rozmachem sociálního státu. Jako bychom nevěděli, co v našich zemích předcházelo poválečnému velebení horníka — topornost a prvoplánovost tohoto velebení začala brzy být směšná, ale přesto šlo o pochopitelnou reakci na předchozí poměry.

Přitom nejspíš ještě dnes platí, že kdo prošel českou školou, přece jen si vybaví aspoň několik řádků z Bezruče:

Všichni vy na Slezské, všichni vy, dím,

hlubokých páni vy dolů:

přijde den, z dolů jde plamen a dým, přijde den, súčtujem spolu!

Sám sebe bard popisuje jako „škaredý zjev“, něco mezi člověkem, páchnoucí mrtvolou, zosobněním útlaku (německá škola, polský chrám), který v pravici nese hornické kladivo, zatímco levou mu urazil uhelný balvan.

Bezruč přivolává „hněv horníka z Beskyd a z hor“. Uhelná pánev nicméně sahá dál, za Olzu, za Katowice, až k bídným městečkům Záglembí. Takhle o nich píše o něco později Broniewski:

Szybie milczący i ciemny,

ożyjesz i będziesz gadał.

Po gniew — jak węgiel — kamienny,

windo złej pieśni

— na dół!

Po gniew, moja pieśni, najgłębiej

w serce ziemi się wwierć!

Węgiel dobywa Zagłębie, Zagłębie dobywa śmierć.

[Mlčící a temná šachto,

oživneš a budeš mluvit.

Za hněvem jak uhlí kamenným,

výtahu zlé písně

- dolů!

Za hněvem, má písni, nejhlouběji

do srdce země se zavrtej!

Uhlí dobývá Zagłębie,

Zagłębie dobývá smrt.]

Horníci byli takřka ve všech dobách jakousi drsnou cháskou na okraji společnosti, exploatované prostředky exploatace Země; avšak zejména v uhelných dolech, které vznikaly od 18. století a postupně vytlačovaly dřevěné uhlí z milířů, se jejich pracovní podmínky propadaly do takových hloubek, jaké jen připustil uhlobaron. V Anglii ještě před polovinou 19. století tahaly vozíky s uhlím nahé ženy a děti — byly menší a flexibilnější a ušetřilo se tedy na ražbě štol. Smrt při zavalení dolu nebo při výbuchu byla na denním pořádku a vzácná není ani dnes. A se zbytky sil po vyfárání se horníkům otevíral tristní repertoár činností v čele se zapomněním v nálevně.

Všechno to zaprášené socialistické opěvování horníků možná vzniklo ze snahy, aby horník už nebyl „škaredým zjevem“; aby se stal něčím, čím předtím tak docela nebyl — totiž člověkem. Takhle viděl chilský básník Gonzalo Rojas jako chlapec svého otce, když se vracel z uhelného dolu:

Ahí viene el hombre, ahí viene

embarrado, enrabiado contra la desventura, furioso

contra la explotación, muerto de hambre, allí viene

debajo de su poncho de Castilla.

[Tady přichází člověk, tady přichází

zablácený, rozhněvaný na nepřízeň, rozzuřený

na vykořisťování, mrtvý hlady, tamhle přichází

pod svým kastilským pončem.]

V Chile, odkud Rojas pochází, se uhelný revír rozprostírá mezi Pacifikem a pobřežními horami; ložiska uhlí a štoly sahají až pod dno Tichého oceánu. Jinde zase dosahují uhelné jámy hloubky 1500 metrů, do níž se donedávna fáralo i ve Zbýšově u Brna. Daleko od slunečního svitu, čerstvého vzduchu, zvířat, rostlin i druhých lidí tráví horník své dny v prostředí čiré práce: 1500 metrů pod povrchem zřejmě nelze než pracovat, neboť žádná zahálka ani kratochvíle zde nedává smysl.

III.

Lewis Mumford v knize Technika a civilizace (1934) popisuje genezi kapitalismu, jehož hlavním spouštěčem byl od raného novověku právě důl, zejména uhelný. Princip dolu — tedy vyrubat, nahromadit, a po vyčerpání odhodit — se stal paradigmatem celého novodobého hospodářství. Mumford neváhá mluvit o „kamennouhelném kapitalismu“ a tvrdit, že město 19. století je prodloužením uhelného dolu.

A přitom je důl „nejhorší místní základ pro trvalou civilizaci, neboť když jsou sloje vyčerpány, musí být důl uzavřen a zanechá po sobě jen své odpadky, opuštěné boudy a domy.“ V každém případě se v onom století uskutečnily obrovské přesuny obyvatelstva do tak ponurých míst, jakým byl nebo dosud je Liverpool, Charleroi, Essen, Ostrava či Gliwice, nad nekonečné šachty a štoly plné horníků lopotně lámajících kamenné uhlí. Největší sídla, která zrodila průmyslová revoluce, byla usazena nad uhlím a hněvem.

Řečené období — mezi průmyslovou revolucí a poválečnou dobou — je proto v našem civilizačním okruhu jakousi zlatou érou kolektivního hněvu. Tak jako se uhlí dalo hromadit a spalovat v obrovských množstvích, hromadil se hněv. Dlouhodobý, vrstvený, zkamenělý hněv, který v nejtěžších chvílích vystoupil ze svého zemského živlu a v kontaktu se vzduchem se vznítil.

Proto není obtížné nalézat letité básně, které uhlí s hněvem spojují. Ovšemže uhlí nepřineslo jen hněv a utrpení, stejně jako to nebyli jen uhlokopové, kdo čelil utlačování. Ale oproti tradičním rudným dolům se masivní dolování kamenného uhlí stalo něčím, co poznamenalo tvář světa mnohem hlouběji. Bylo bází, na níž teprve vznikaly parostrojní železnice, textilky, elektrárny; a horník v uhelném dole jako by nesl celou tíhu industrialismu.

Smutné, rozporuplné a těžko řešitelné situace, v jaké se octli španělští horníci, jsou provázeny kamenným hněvem, o němž bychom rádi věřili, že představuje minulost a že postupně odchází. Možná. Pokud je to tak, pak zároveň odchází pevný, poměrně jasně tvarovaný a čitelný hněv. Není ale tak docela jasné, co přichází místo něj. Co s kolektivním tekutým, kapilárním hněvem z ropných plošin, kanceláří, hypermarketů, velkoskladů? I v případě, že doly v Asturii budou uzavřeny teprve za několik let, otázka budoucnosti hněvu tu zůstává.

Psáno pro sborník festivalu Film Sokolov 12.