V nadšení nad úspěchem a rychlostí záchranných prací se trochu vytrácí, že horníci se nevracejí z nějakého nepodařeného výletu, ale z práce. Téměř sedmdesátidenní přesčas byl způsoben hamižností a šlendriánem zaměstnavatele a svou vinu na tom mají i příslušné báňské úřady. Pro připomenutí si tedy shrňme situaci.

Pátého srpna se zhroutila šachta dolu San José, v němž se těží zlato a měď. Třiatřicet horníků zůstalo uvězněno více než dva kilometry pod zemí a mělo se za to, že všichni zahynuli. Majitelé dolu oznámili, že nebudou mít na odškodnění, načež jim byl na podnět právníků obětí obstaven majetek ve výši dvou milionů dolarů. Zkušební vrty po sedmnácti dnech ukázaly, že horníci v dole jsou živí. Začaly záchranné práce, které se díky masivní podpoře nakonec podařilo dokončit dříve, než se plánovalo.

Firma San Esteban, které důl patří, byla založena maďarským emigrantem v roce 1957. Roční odbyt v posledních letech činil podle odhadů kolem dvaceti milionů dolarů ročně. Přesto je firma dlouhodobě v červených číslech. Mezi lety 2003 — 2010 došlo k několika nehodám, při nichž zahynuli 3 horníci. Po smrti geologa v roce 2007 byl důl uzavřen z důvodů porušování bezpečnosti práce a otevřen znova v roce 2008 za nepříliš jasných okolností. Bezpečnost dolu se rozhodně nezlepšila...

Mezinárodní odborová federace ICEM uvádí, že ročně zemře na 1200 horníků, z nichž mnozí jsou neplnoletí. I díky těmto obětem můžeme využívat elektřinu z uhelných a jaderných elektráren, používat mobily a počítače, přepravovat se ve vlacích, letadlech a autech. Na důlní činnosti je nepochybně závislá velká část našeho pokroku a rozvoje.

Bohužel to má i svou druhou stránku. Zničené životní prostředí, vystěhovávání obyvatel — až příliš často násilné. A samozřejmě oběti na životech a to ne jen ty přímé, ale i ty, které jsou způsobené těžkou prací a zdravotně závadným prostředím.