Celý svět, propojený sdělovacími prostředky, asi sleduje vyprošťování třiatřiceti chilských horníků již více než tři týdny zavalených v dole na měděnou rudu v Santiago de Chile. Jejich cesta ze sedmisetmetrové hlubiny na světlo světa bude nejen zdlouhavá, ale také namáhavá.

Až se k nim razicí vrták průměru šedesát centimetrů bude někdy za dva měsíce blížit, budou prý muset odklidit tři až čtyři tisíce tun kamení, které spadne do dolu při hloubení únikové šachty. Mně se to množství kamene zdá nezdolatelné — jak to odklidí? V podstatě holýma rukama, protože k dispozici nemohou mít více než lopaty a krumpáče.

A v jakém budou stavu duševním a fyzickém, aby mohli čelit takovému závalu? Doufám jenom, že jde o chybu, protože vzato selským rozumem: i kdyby vrták nic nevyvrtal na povrch a všechno tlačil do dolu, pak jeden běžný metr horniny o průměru šedesát centimetrů nemůže mít průměrnou hmotnost větší než dvě tuny. Tedy vynásobí-li člověk sedm set metrů dvěma tunami, vyjde mu čtrnáct set tun.

I to by ale bylo strašlivé. Opravdu se upokojuji nadějí, že jde o chybu ve výpočtu, jinak by byl s horníky prostě amen. V jejich moci je, podle mého, zdolat tak třicet až čtyřicet tun, tedy stokrát méně, než uvádějí sdělovací prostředky.

Nad tím přemýšlím, když opravuji střechu na našem domku v Hořovicích, kde bydlíme. Takzvaný zahradní domek (správněji zahradnický) patří Památkovému ústavu a je součástí hořovického zámeckého areálu. Bydlíme v něm od roku 1985, kdy ho Obnova památek, v níž jsem pracoval, rekonstruovala a obnovila jeho klasicistní podobu. Stejně jako na zámku jsme všechny klempířské prvky na domku zhotovili z měděného plechu, jak určili památkáři.

Přede dvěma lety nám někdo urval z přední strany dvě okapové roury, před týdnem zmizela roura ze dvora, o dva dny později dokonce kus podokapního žlabu ze dvora. Zloděj urval i měděné háky, čímž poničil také krytinu na okraji střechy. Sehnal jsem nějaké náhradní bobrovky a římsu znovu zakrývám. Zajímavé je, že zloděj ten žlab urval, když jsme byli doma a spali. Dokonce musel čekat až do dvou hodin v noci, protože do půl druhé jsem svítil a pracoval.

Zloděj si musel situaci předem obhlédnout a možná i nějak odhadl, že když já konečně lehnu do postele, okamžitě spím. Utrhnout a přelámat žlab na střeše, urvat háky, nelze provést neslyšně.

Loupež jsem šel ohlásit na policii, kde jsme sepsali protokol. Zeptal jsem se, zda podobné případy jsou v Hořovicích častější. Sympatický policista téměř vesele pravil, že nyní je to na denním pořádku. A proč, zajímalo mě. Protože na venkov se teď přesouvají bezdomovci z Prahy, to aby neskončili v Janečkově lágru.

A proč kradenou měď od nich ve výkupnách berou, divil jsem se. „No, to se nás ptejte,“ usmál se policista. „A vy nemůžete kontrolovat, co vykupují?“ ptal jsem se dále. „Tyhle kradené věci oni nenechají na očích, někam je skryjí, a na domovní prohlídku nemáme právo.“ „Tak to je ale mrzuté,“ poděkoval jsem a vydal se do sběrných surovin v našem okolí sám.

„Měď?“ divili se výkupníci, jako by ani nevěděli, co to je. Přitom ji měli napsanou na tabuli, kilo vykupují za více než dvě stě korun! Cena proti ostatním kovům vskutku nehorázně lákavá. Takže „náš“ zloděj si šel možná pro tři tisíce, v duchu propočítávám. A kolik tak chudák od výkupce dostal — tři stovky?

Je nad slunce jasnější, že nejméně šestadevadesát procent vykupované mědi je někde ukradeno. Kde by normální člověk tu měď bral a proč by ji nosil do sběru, když žádná „stará měď“ ani nevzniká, protože nerezaví, nestárne. Skutečné odstřižky a zbytky mohou mít jenom klempíři a elektrikáři. Těm ať to přímo od nich vykupují pouze jejich prodejci mědi.

Jinak je veřejný výkup mědi přeci záměrnou pobídkou k jejímu kradení a loupení, přemýšlel jsem a znovu se v myšlenkách vrátil k zavaleným chilským horníkům. K jejich případu v Lidových novinách, nebo kde, totiž suše poznamenali, že čím déle horníci zůstanou v závalu, tím více poroste cena mědi na světových trzích.

A kupodivu můj vztek na lupiče poněkud opadl. Vlastně proč musíme mít klempířčinu z mědi? Kdybych věděl, že to přispěje k zastavení dolování měděné rudy v nebezpečných dolech, horoval bych, aby měď nebyla ani na památkách. A kdyby to mohlo zachránit horníky, tak ať ji bezdomovci za těch pár stovek, co dostanou, klidně ukradnou a my ji nahradíme umělou hmotou. Tím by spotřeba mědi klesla možná až o šestadevadesát procent.

Že by to ten náš lupič věděl?