Soudržnost Britanie dnes visí na vlásku. Kdo by si to byl před třiceti lety pomyslel? Zasvěcení ano, ale většina, jak v Britanii tak i mimo ni, neměla ani zdání. Jenže zdání klame.

Nemá smysl mudrovat, co je toho příčinou a co bude, když to dopadne tak či onak. Již vůbec nemá cenu vysílat rady, jak se kdo má zachovat.

Je to další silný náznak, že pod příkrovem zdánlivě přirozených a jednolitých celků dřímají odvěké touhy, které nejenže po desetiletí, ba staletí neslábnou, ale čekají na příhodný okamžik, kdy mohou zamířit vstříc svému sebeurčení. Pozoruji tento proces přes třicet let dosti podrobně, a to nejen ve Skotsku, ale i v Itálii či ve Španělsku. Což mi dává jistou možnost extrapolace.

Je jisté, že proces v Britanii dnes probíhá kultivovaně, bez násilí, ba dokonce extrémních vášní. Nebylo tomu tak vždy. Vzpomeňme jenom na ještě nedávné násilí — z obou stran — v Severním Irsku a pozapomenutý dramatický a ozbrojený boj Irska za samostatný stát i na urputnou snahu Britanie tomu zabránit.

Přesto ale hodně lidí v Britanii nejnovější děj děsí možností, že by Skotsko bylo samostatné. Británie menší a možná na cestě k holé Anglii. Ano přiznám se, že samostatné Skotsko je i pro mne zatím neotesaná představa.

Postupme dále. Britské (nebo snad anglické) autority slibují hory doly, jen aby secesi zabránili. Čili na Skotsku ale možná jen navyklé velikosti jim záleží. Za jiných okolností se tomu říká pozdní lítost. Jako bychom ale takový děj nepoznávali.

Přece totéž v absurdní křečovité snaze se snažil uplatnit mladý císař Karel, v roce osmnáct minulého století, když nabízel federalizaci Rakouska. Jenže nabídka se zcela míjela časem. Dlouho odkládaný federalismus přicházel dávno s křížkem po funuse, kdy už pro někdejší snílky dávno neměl žádnou cenu. Důkladná (a nadějná) federalizace dle jednotlivých přirozených a osvědčených zemí byla na spadnutí již v roce 1848 a byla pohřbena selektivním jazykovým nacionalismem. Od oné doby jsou pořád doháněny stále jen jednotlivé aspekty a stále to není ono.

Československo, jako novopečený unitární stát, který dle přirozené genetické výbavy měl být státem federativním, si tyto chyby zopakovalo se vším všudy, zejména v případě Podkarpatské Rusi, ale i Slovenska, ba i v řešení vztahů korunních zemí mezi sebou.

Vidět tento proces v jakémsi časovém kontinuu je také poučné. Stále zjemňující se vnitřní demokratizační proces v Británii, Španělsku, Belgii, Itálii přicházel se stále větší ochotou přiznávat dychtivým částem stále větší autonomii, někdy až překvapivou a nevídanou, nikde a nikdy ale nenastoupil cestu ke skutečné federalizaci.

To by totiž vyžadaovalo nejen stále větší lokální výbavu kompetencemi ale také vklad nástrojů a principů, která mají jednotlivé díly na společném díle. Na společném celku. Přesně to federalizmus znamená. Jednota v různosti, což ale předpokládá nejen vyspělé a přirozené vyladění společnosti, ale i instrumentální skladbu federativních orgánů, ale i principů.

Tak jsme byly svědky sílících kompetencí „periférií“, ale paradoxně i posilování možností metropolí. Čili efekt soudržnosti a sdílené identity vlastní některým federacím nenastal.

Je zjevné, že federalismus četné separační touhy překlenul a celek zachránil. Známý je případ Vorarlberska z 20. let, svým způsobem Bavorska a nakonec Švýcarska, i když tamní latentní iredenty jsou tuze slabé a skoro nepozorovatelné.

↗

Včasná federalizace mohla dnešnímu referendu předejít. Foto flickr

Snad by bylo užitečné, kdyby byly dnešní události v Britanii brány jako budíček a snad i návod, že pravý federalismus, včasně a přirozeně implementovaný by mohl být dobrou prevencí podobným rozkladným dějům.

Možná bych si mohl troufnout upozornit, že i Česká republika má před sebou federalizační budoucnost, neb je to zhluboka uloženo v její přirozené konstelaci, v terénu, v rozložení sídel a zájmů. Odpovídalo by to i jejímu dávnému ustrojení a historické genezi.

Možná je někdy dobré konat zavčas, aby nastal prospěšný stav v klidu a míru, než pak jednat pod tlakem, kdy už může být příliš pozdě. Před touto otázkou stojí nejen jmenované země, ale v budoucnu nejspíše i Chorvatsko, Francie a třeba i Polsko.

Aby nás zase jednou příští vývoj nezaskočil. Federalismus je pro mnohé nečisté slovo, často ale pomáhá.