Soudržnost Britanie dnes visí na vlásku. Kdo by si to byl před třiceti lety pomyslel? Zasvěcení ano, ale většina, jak v Britanii tak i mimo ni, neměla ani zdání. Jenže zdání klame.

Nemá smysl mudrovat, co je toho příčinou a co bude, když to dopadne tak či onak. Již vůbec nemá cenu vysílat rady, jak se kdo má zachovat.

Je to další silný náznak, že pod příkrovem zdánlivě přirozených a jednolitých celků dřímají odvěké touhy, které nejenže po desetiletí, ba staletí neslábnou, ale čekají na příhodný okamžik, kdy mohou zamířit vstříc svému sebeurčení. Pozoruji tento proces přes třicet let dosti podrobně, a to nejen ve Skotsku, ale i v Itálii či ve Španělsku. Což mi dává jistou možnost extrapolace.

Je jisté, že proces v Britanii dnes probíhá kultivovaně, bez násilí, ba dokonce extrémních vášní. Nebylo tomu tak vždy. Vzpomeňme jenom na ještě nedávné násilí — z obou stran — v Severním Irsku a pozapomenutý dramatický a ozbrojený boj Irska za samostatný stát i na urputnou snahu Britanie tomu zabránit.

Přesto ale hodně lidí v Britanii nejnovější děj děsí možností, že by Skotsko bylo samostatné. Británie menší a možná na cestě k holé Anglii. Ano přiznám se, že samostatné Skotsko je i pro mne zatím neotesaná představa.