Švýcaři rozhodli minulý víkend o budoucím směřování imigrační politiky své země. V referendu se vyslovili k návrhu, který jim předložila krajně nacionalistická Švýcarská lidová strana (SVP), jež chce dle vlastních slov učinit přítrž „masovému přistěhovalectví“. Vláda, jíž je SVP podle logiky švýcarského modelu konsensuální demokracie členkou, byla proti. Také obě komory parlamentu a mnoho dalších společenských organizací nesouhlasily. Dobrou zprávou je, že 49,7 procenta mých spoluobčanů odolalo populismu a hlasovalo NE. Avšak skutečnost, že těsná většina, konkrétně 50,3 procenta účastníků, se s anti-imigračními opatřeními ztotožnila, volá po vážném zamyšlení a vybízí k otázce, jak má nejen Švýcarsko, ale i Evropa s tímto nečekaným výsledkem naložit.

Evropštější než Evropa

Švýcarsko je v mnohém malá Evropa, resp. Evropská unie, jak by mohla — a podle mě i měla — v budoucnu fungovat. Jedná se o silně federalistický svazek 26 vzájemně velmi odlišných kantonů. Tato konfederace srůstala organicky vice než sedm století. A není to jen mýtus, že se každý z těch kantonů do helvétské unie svého času přidal na základě dobrovolného rozhodnutí. I proto se hovoří o „Willensnation“, tedy politickém národu na základě společné vůle.

Dlouhodobě bylo helvétské dění jakoby odříznuté od světa. Pak ale — konkrétně po napoleonské „léčivé okupaci“, jež byla mimochodem jedinou za posledních dvě stě let — nastala mohutná modernizace. Po založení dosud platného státního zřízení v roce 1848 došlo k poměrně stabilnímu nárůstu obyvatelstva, který přetrval napříč celým 20. stoletím. Do dneška patří tato alpská země se čtyřmi uznanými státními jazyky a průměrným ročním růstem 1,2 procenta obyvatel k evropským zemím s nejdynamičtějším populačním vývojem. Dnes žije na jejím území (zhruba poloviční než je rozloha České republiky) přes 8 miliónů obyvatel. A ještě před několika dny demografové počítali s tím, že během jedné generace dosáhne počet obyvatel 10 milionů. Mějme přitom na paměti, že téměř dvě třetiny helvetského území nejsou vzhledem k topografii vhodné k hustšímu osídlení. Podobně jako například na Tchaj-wanu se většina obyvatel proto soustřeďuje na zhruba jen třetině státního území, tzv. Mittellandu, pásu území táhnoucího se od Ženevy severovýchodním směrem přes hlavní město Bern a Curych až k Bodamskému jezeru.

Více než jedna třetina obyvatel Švýcarska (34,7 procenta) má v současné době tzv. migrační pozadí (Migrationshintergrund). To znamená, že buď tito lidé sami, nebo alespoň jeden z jejich rodičů, se narodili v cizině. Jde o podobnou situaci, jaké panuje v tradičních přistěhovaleckých zemích jako například na Novém Zélandu. I když si to mnozí dlouho nechtěli přiznat, Švýcarsko imigrační zemí je, a to neustále již od druhé poloviny 19. století. Tehdy sem přicházeli italští dělníci, kteří stavěli nejdelší tunel na světě — Sankt Gotthard. A díky námaze novodobých přistěhovalců by za dva roky nemohl být dán do provozu 57 km dlouhý (a opět nejdelší na světě) železniční tunel vedoucí pod stejnojmenným alpským masivem.

Odhlédneme-li od nejdrobnějších evropských států jako Monaco, Andorra, Lucembursko či Kypr, které mají všechny méně než milion obyvatel, a vezmeme-li v úvahu specifika pobaltských států Lotyšska a Estonska se svou silnou ruskou menšinou, zůstává Švýcarsko s 24 procenty cizinců v obyvatelstvu evropským unikátem. Téměř každý čtvrtý člověk tam žijící — celkově se již jedná o skoro dva miliony lidí — nemá švýcarský pas. A to Švýcarsko už dlouho, na rozdíl třeba od Německa nebo ČR, povoluje dvojí občanství. V posledních deseti letech mělo spolu se Švédskem jednu z nejliberálnějších naturalizačních praktik (proto oněch dalších zhruba 10 procent obyvatel, kteří sice mají cizí kořeny, ale získali mezitím helvétské občanství). Pro srovnání: Západoevropské země, v nichž média častěji probírají problémy soužití s „cizinci“, mají výrazně nižší podíl cizinců. Vede Španělsko s 12 procenty, mezi 9 až 11 procenty v případě Rakouska, Belgie a Německa, „jen“ 7 procent vykazuje Švédsko, 6 procent Francie a pouhá 4 procenta Nizozemí (data z roku 2011). Pravda, u bývalých koloniálních mocností obraz významně ovlivňuje jejich dlouhodobá vysoká kvóta naturalizací. Mimochodem, v ČR žije současně kolem 4 procent cizinců.

Švýcarsko, tato země dlouhodobé stability, ekonomické prosperity a fiskální vyrovnanosti, již se poslední světová hospodářská krize téměř nedotkla, tento světový lídr v konkurenceschopnosti a inovativnosti je zároveň i trochu podivnou zemí paradoxů. Při pohledu na mapu se nám jeho území prezentuje buď jako největší evropské jezero, nebo jako izolovaný ostrov v moři evropského sjednocování. Přímo o vstupu do EU Helveťané nikdy nehlasovali — každý věděl, že by to bylo bez šance. Hlasovali v devadesátých letech jen dvakrát o tom, zda má vláda vůbec zahájit jednání o přijetí do EU. V obou případech se proti postavila zdrcující většina kolem 75 procent.

Převládající tendence zdůraznit svoji samostatnost a podílet se na principu evropské solidarity jen zrovna tolik, jak je nejnutněji třeba, stojí však v příkrém rozporu s vysokou mírou faktické integrace švýcarské ekonomiky do té evropské — téměř 70 procent exportu směřuje do zemí EU a říká se, že každý třetí frank se tam vydělá. Dále platí, že málokterý národ na starém světě je s Evropou tak propojen i skrze lidské kontakty a v rámci každodenního soužití: Drtivá většina Švýcarů tráví svoji dovolenou pravidelně v zemích Unie. A více než dvě třetiny těch 24 procent cizinců žijících ve Švýcarsku jsou občané EU. Jeden milion a dvě stě tisíc osob. Většinou se jedná o dobře kvalifikované, finančně soběstačné a z hlediska jazykové i kulturní-integrace-schopnosti bezproblémové imigranty.

Příčiny nevolnosti

Uvedená čísla dokládají, že „imigrační tlak“ je ve Švýcarsku výrazně silnější než téměř všude jinde v Evropě. S vědomím toho je třeba interpretovat i nejnovější rozhodnutí Helveťanů ohledně přistěhovalectví. Na první pohled to vypadá, že Švýcaři paušálně odmítají cizince. Ve skutečnosti jde o odmítání „na vysoké úrovni“ (ze statistického hlediska). A znovu připomeňme, že pod heslo „Už vás tady nechceme” se nechtěla podepsat téměř polovina Švýcarů.

Ano, neochota k další vstřícnosti vůči imigrantům těsně zvítězila. Přesto však nejsou ve Švýcarsku žádná ghetta, nikdo zatím neházel Molotovy koktejly na zdi domovů žadatelů o azyl. A ačkoliv kriminalita je mezi cizinci statisticky více než dvojnásobná než mezi Švýcary, ani k násilným revoltám či masovým demonstracím zatím ve švýcarských městech nedošlo.