Bylo příjemné prožít si ve sváteční podvečer před Hradem chvilku socdemácké hrdosti. Hlavně ten pocit, že „sociální demokrat“ znamená aspoň načas, ve světle médií, něco jiného než zaměnitelný beztvarý bafuňář, který si buduje své mocenské sítě vztahů a tisíce bezejmenných stranických ovcí na něj platí členské příspěvky.

Bylo to příjemné, ale ani na okamžik se mi z mysli nevytratilo vědomí, jak pomíjivé jsou okamžiky revolučního nadšení, jednoty v protestu i podpoře. Napadalo mě a stále napadá, zda celé to nadějné vzepětí sociálních demokratů, od těch věhlasného jména po mnohé dosud spíš mlčící a zuby skřípající, nebude labutí písní strany, která dohrává svou historickou roli.

Vzpomínám na jiné setkání, na jaře loňského roku. Iniciativa Živá Sociální demokracie, soustředěná kolem Jiřího Dienstbiera a Michaely Marksové-Tominové, právě vydala výzvu burcující proti oligarchizaci ČSSD a vyzývající mlčící členskou základnu k probuzení.