Hlasy v předčasných volbách na konci října ještě ani nebyly sečteny a v Deníku Referendum jsme zveřejnili komentář nazvaný Z voleb může vzniknout relativně dobrá vláda.

Psalo se v něm: „Bohuslav Sobotka by proto neměl nyní rezignovat. Musí se pokusit o uskutečnění jediné v danou chvíli realistické varianty: vyjednat co nejlepší koalici s ANO a KDU-ČSL. Pokud by se mu podařilo prosadit koaliční program založený na některých z principů rekonstrukce státu a na opravách největších excesů minulé vlády (zdravotnické poplatky, penzijní reforma), nemuselo by se jednat o vládu špatnou.

Zásadní ovšem je, aby vyhrotil ostří konfliktu v ČSSD proti vnitrostranické opozici: slabší volební výsledek jednoznačně padá především na její vrub. A pak jde o to, aby se mu podařilo vzít do případné vlády výhradně osobnosti, které posílí veřejný kredit ČSSD.“

Této optiky je nyní na místě se přidržet jako východiska při hodnocení sestavy, kterou se po bouřlivém povolebním vývoji nakonec podaří Bohuslavu Sobotkovi a jeho kolegům stlouct. Jako prostředí, které sedm let argumentovalo, že jakákoli vláda sestavovaná ČSSD by byla lepší nežli cokoli, s čím je schopna přijít česká pravice, nezačneme trojčit ve chvíli, kdy taková vláda vzniká.

Trojčení přenecháme Martinu Hekrdlovi v Týdnu, Haló novinám a komunistům ve Sněmovně. Možná po té, co nám společně vysvětlí, jak se dělá křišťálově levicová politika s třiaosmdesáti mandáty ve Sněmovně, přemluví ještě přírodu, aby nasněžilo, to už by snad potom pro ně mohla být hračka: na Nový rok má přece být sníh! Jak k tomu přijdou děti, že jsou kráceny na svých právech sáňkovat a stavět sněhuláky?

Zlobit se na ČSSD, že nyní neprovádí důsledně levicovou politiku, může jen ten, kdo se nezdržuje přemýšlením o reálném rozložení moci, komu myšlenky počalo přání a odnosila fantazie. Pokud vyjdeme z chladné skutečnosti, budeme muset vzít v potaz, že ČSSD měla při vyjednávání o budoucí vládě zásadně nejtěžší pozici.

Zatímco jak KDU-ČSL, tak zejména ANO mají ve Sněmovně relativně široký manévrovací prostor, který jim nabízí více variant postupu, ČSSD prostě žádnou jinou rozumnou možnost, než se pokusit o koalici, která právě vzniká, neměla. K tomu je třeba přičíst, že ČSSD byla zásadně oslabena vnitřním sporem, který se řešil jako základní povolební téma, a intrikami Miloše Zemana.

Pokud by Miloš Zeman opravdu chtěl prospívat levici, jak si oněm mnozí podnes namlouvají, dělal by to samozřejmě tak, že by loajálně podporoval reprezentaci ČSSD. Místo toho zjevně dál zaslepeně sleduje malicherné osobní priority, k nimž nemá žádnou vyšší motivaci nežli hněv a mstu. I tím jsou dány podstatně ztížené vyjednávací možnosti ČSSD v zásadních sporných bodech s koaličními partnery.

Stála tváří v tvář dilematu, které je podstatou velké části politické praxe, jíž jsou mnozí levicoví mudrcové něžně nezasažení: stojí daný soubor nutných ústupků za to, abychom prosadili daný soubor priorit? Není třeba dlouho otálet s odpovědí: za současných podmínek byla kladná odpověď jistá prakticky předem.

Základní vlastnost „současných podmínek“ spočívá v tom, že české země za sebou mají sedm let mimořádně ničivých pravicových vlád. Nebudeme vypočítávat všechny příznaky úpadku, k němuž pravice republiku přivedla. Stačí se rozvzpomenout na to, s čím Petr Nečas v roce 2010 kandidoval a jak letos skončil. Stačí si připomenout jména všech postav, které jeho vládu opouštěly s hanbou předčasně: Vít Bárta, Jiří Besser, Josef Dobeš, Pavel Drobil, Jaromír Drábek, Ivan Fuksa, Radek John, Martin Kocourek, Karolína Peake, Alexandr Vondra.

Pravici se podařilo rozvrátit řadu základních atributů funkčního státu, Česká republika v některých ohledech ztrácí schopnost spravovat sebe samu. To se dělo ve jménu bizarní doktríny škrtů vydávaných za reformy, když současně se utápěly neomluvitelné sumy v pochybných projektech, které přihrávaly veřejné prostředky politickým spojencům. Ale co je snad ještě horší — čistě vinou nekompetence a liknavosti se nečerpaly desítky miliard, které měly české země k dispozici v rozpočtu Evropské unie.

Je tedy třeba říci, že jakákoli vláda, kterou by sestavovala ČSSD, dokonce i kdyby ji sestavoval Michal Hašek, by v dané situaci pro republiku představovala zlepšení. Dokud je ČSSD svéprávnou politickou silou, má vůči společnosti povinnost pokusit se opravit aspoň základní škody ve spoušti, kterou tu po sobě pravice zanechala. Právě v tom tkví smysl, pravdivý smysl, definice politiky jako umění možného.

Tři kritické poznámky

To neznamená, že vznikající vládu nebude možno kritizovat kvůli konkrétním pochybením. Zde je možné mluvit už při ohlášené personální skladbě a dělbě resortů nejméně o třech varovných znameních.

Za prvé křesťanští demokraté projevili mimořádně špatný vkus obsazením funkce ministra kultury. Představa, že se jim podaří načerpat ještě nějaké občerstvení z vysychající studny českého antikomunismu je bláhová. Volba prvotřídního a dokonce i na české poměry legračně zaslepeného antikomunisty Daniela Hermana, je hrubým omylem, který se nemůže lidovcům nevymstít.

Samozřejmě korunu tomuto personálním kroku nasadil předseda Pavel Bělobrádek, když se nechal slyšet, že ministerstvo kultury měla KDU-ČSL mezi prioritami až na posledním místě. Chtělo by se říci, že z toho, kým resort obsazuje, je to znát.

V době, kdy se Josefu Luxovi dařilo učinit z KDU-ČSL stranu imponující nemalé části inteligence, a stala se díky tomu politickým domovem i tak mimořádné osobnosti polistopadové politiky, jakou je Petr Pithart, bychom se od lidovců nic takového dovědět nemohli.

Není příliš uvážlivé si namlouvat, že obrat, který v katolické církvi představuje nástup papeže Františka, zůstane ve střední Evropě bez odezvy. Budoucnost křesťanstva jistě nezosobňují prvotřídní zpátečníci jako Dominik Duka nebo Daniel Herman. Ministerstvo kultury bylo ve skutečnosti pro KDU-ČSL jedinečnou politickou příležitostí. Je skoro k nevíře, jak ji zahazuje hned na samém počátku už mimořádně nevhodnou personální volbou.

Za druhé, terčem oprávněných uštěpačných poznámek je profil nadcházejícího ministra životního prostředí. Je pravděpodobné, že Andrej Babiš rezort chtěl — tak jako ostatní infrastrukturní rezorty — zejména kvůli masivním evropským prostředkům, jež bude spravovat. Ale ministra životního prostředí prostě nemůže dělat bývalý šéf asociace chemického průmyslu.

Úkolem ministerstva životního prostředí není chránit průmysl před ekologickým hnutím, ale chránit přírodu před dopady průmyslu. Při vší úctě, nikdo s profilem Richarda Brabce nemá ve funkci ministra životního prostředí co pohledávat. Kdyby se ministrem životního prostředí stal Martin Stropnický (nebo Jiří Zlatuška nebo Jana Lorencová), těžko by někdo něco namítal, ale tohle je ostuda, která nedopadá jen na ANO, nýbrž na vládu jako celek.

Za třetí, což s tím souvisí, pokud Bohuslav Sobotka nabídl funkci stínového ministra životního prostředí osobnosti, jakou je Vladimír Špidla, jeden z mála českých politiků evropského formátu, je těžko vysvětlitelné, jak to, že pro něj při koaličních jednáních nedokázal resort uhájit. Pokud by se nakonec Špidla neměl ve vládě ocitnout ani jako ministr práce a sociálních věcí, bylo by to bohužel další smutnou známkou provinčnosti našich poměrů. Těžko si ještě představit další evropskou zemi, kde by se s člověkem Špidlova formátu mohlo zacházet podobně.

Každá vláda se neposuzuje jen, ba dokonce ani především, podle své personální sestavy či programového prohlášení. Klíčovým kritériem je společenská dynamika, kterou utváří. Topolánek a Nečas postupně organizovali sestup od desíti k pěti a pak od pěti k nule, i když původně hovořili velmi krásně. Je skoro nemožné vládnout hůř než Nečasova squadra, v tom je Sobotkova výhoda.

Přitom je třeba vzít v potaz, že Česká republika je malá země, která vzhledem k povaze civilizace a jejího vývoje, nemá a ani nemůže mít ve svých rukou mnohé základní parametry vlastní existence. Každou vládu je třeba posuzovat tedy nejen podle toho, nakolik činí každodennost lidí přijatelnější, ale rovněž podle toho, zda zvyšuje či podlamuje způsobilost společnosti obstát v různých nástrahách, které krizový vývoj civilizace zákonitě přináší.

Jedná se o schopnost rozpoznávat, co je podstatné, způsobilost dobře rozhodovat, občanskou vzdělanost, kulturní kompetenci a rozhled, péči o základy hospodářství, k nimž vedle sociální soudržnosti včetně promyšleného snižování sociálních rozdílů, patří samozřejmě také stav krajiny a přírody, na což se bohužel běžně zapomíná.

Je jasné, že z tohoto hlediska nejsou snad žádné rezorty pro budoucnost českých zemí důležité tak jako školství, kultura či životní prostředí. Bohužel první dojem, který nadcházející koalice nechává, není takový, že by si toho byla vědoma.