Po té, co se konečně jakžtakž usadily a až nečekaně příznivým způsobem prozatím rozuzlily poměry v ČSSD, konečně se jedná o nové vládě. Vzniknout by měla co nejdříve už proto, že ta stávající postrádá sebemenší demokratickou legitimitu. Je dobře, že se ohnisko politiky vrací do Sněmovny.

Vzhledem k povolební konstelaci je vcelku logické, že první snaha o sestavení vlády se upírá k zformování koalice ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Námitek proti takovému uspořádání lze samozřejmě kupit takřka nepřeberné množství. Je nabíledni, že ani pro jednoho ze tří účastníků případné koalice takové spojenectví není kýženou volbou.

Zavedené strany se stávají obětí kartelového systému, který stvořily

Před volbami se v zásadě počítalo s tím, že buď vznikne menšinová vláda ČSSD, anebo bude na nějaký způsob pokračovat vláda pravice. ČSSD doufala v menšinovou vládu a hrozila se možnosti dalších let v opozici; Ano nepočítalo s tak mimořádným úspěchem a ve své základní úvaze předpokládalo, že bude sbírat body z opozice; a KDU-ČSL prostě jenom doufala, že do Sněmovny nějak proklouzne.

V důsledku vcelku nečekaného volebního výsledku se ale všichni, nejen účastníci možné budoucí koalice, ocitli v neznámém terénu. Ještě nikdy v novodobých dějinách české sněmovny se nestalo, aby tolik mandátů získaly subjekty, které v ní dříve vůbec nebyly zastoupeny. Ještě nikdy do ní nebylo zvoleno sedm stran. I bez komiksového pokusu o převrat v ČSSD by česká politická krajina byla v bouřlivém pohybu.

Všechny zavedené politické strany s výjimkou komunistů, kteří z pochopitelných důvodů nejsou spojováni s výkonem veřejné správy v posledních dvaceti letech, výrazně ztrácejí voličskou přízeň. Trend je jasný a prohlubuje se.

Má více příčin, ale jednou z nich je nesporně fakt, že voliči se tradičními stranami necítí zastupováni. Šíří se přesvědčení, že zavedené politické strany se chovají jako kartely: v rámci uzavřených klientských sítí distribuují výhody pro své členy, své sponzory či uzavřené skupinky přátel.

Týká se to — na první pohled paradoxně — i opoziční ČSSD. Nicméně má to svou logiku: je často spojována s tímto neblahým typem politické praxe na úrovni krajů i na úrovni komunální. Někdy neprávem, v řadě případů však bohužel zcela oprávněně.

Přitom příklady trvalé a silné podpory politiků, jako jsou Jiří Dienstbier, Lubomír Zaorálek, Jiří Pospíšil či Ludvík Hovorka, kteří se takové praxi zřetelně vymykají, mohou sloužit jako doklad, že voliči by programovou politiku zavedených stran podporovali rádi.

Jenomže v příliš četných případech se jim takové nabídky prostě nedostává. Proto má opakovaně úspěch mobilizace nově založených marketingových projektů. Proto také relativně uspěli lidovci s novými tvářemi. Lidé jednoduše dávají přednost nevyzkoušené naději na vágně přislíbenou změnu, byť třeba i s přidušovanou obavou, že si znovu počínají pošetile, než by podporovali některou ze zavedených stran, jež jim opakovaně připravily zklamání.