Tuto neděli proběhne jednání Ústředního výkonného výboru ČSSD. Jeho členové rozhodnou o budoucím směřování nejsilnější politické strany České republiky. A to aspoň do mimořádného sjezdu, který sociální demokraté plánují na jaro příštího roku.

Veřejnost i politici všech relevantních subjektů očekávají, jaké vyústění bude mít povolební spor personifikovány předsedou ČSSD Bohuslavem Sobotkou a prvním místopředsedou strany Michalem Haškem. Výsledek bude klíčový mimo jiné pro rozbíhající se vyjednávání o vzniku nové vlády vzešlé z předčasných sněmovních voleb.

V zásadě se není potřeba vracet k událostem, které propuknutí sváru uvnitř ČSSD předcházely. Podstatné je, že se jedná o vyústění dlouhodobého sporu, jehož počátek lze datovat nejpozději sjezdem strany v roce 2011.

O sociální demokracii platí, že jde o na české poměry vnitřně nezvykle pluralitní subjekt, jehož charakteristickým znakem je po celé polistopadové období existence ideových, zájmových, regionálních či mocenských proudů a jejich aliancí.

Spor Bohuslava Sobotky a Michala Haška lze interpretovat také jako spor mezi centrálním vedením strany a jeho regionálními či krajskými strukturami. Jinak řečeno, spor je sice mediálně personifikován, avšak má strukturální povahu, jež souvisí se vznikem krajských samospráv, v jejichž většině vládnou již druhé volební období sociální demokraté. To se výsledkem Ústřední výboru strany nezmění.

Sobotka prozatím jasným vítězem

Toto konstatování by mělo být součástí jakékoli analýzy situace v ČSSD. Podle výstupů všech krajských konferencí se zdá být evidentní, že Sobotka vzejde ze sporu jako jasný lídr strany.

Výrazná většina krajských konferencí vyjádřila důvěru svému předsedovi, z toho osm krajů včetně Středočeského, Moravskoslezského, Zlínského či Prahy vyzvalo účastníky Lánské schůzky k rezignaci na stranické funkce. Pouze zástupci Jihomoravského kraje zvolili umírněnější stanovisko.

Otázka pro blízkou i vzdálenější budoucnost je, jak může (pokud vůbec) ČSSD a její centrální vedení předejít tomu, aby se podobný svár v modifikované variantě a v částečně jiném personálním obsazení neobnovil (například před jarním sjezdem) znovu. Odpověď na tuto otázku je klíčová, krom jiného s ohledem na stabilitu budoucí vlády a pozici sociální demokracie v ní.

Nyní v každém případě platí, že se Michal Hašek a spol. stáhnou na nějaký čas, dejme tomu do jarního sjezdu, do ústraní. „Ať už dopadne Haškův pokus o puč ve straně jakkoli, dvě věci jsou jisté. Na premiéra bude navržen Bohuslav Sobotka a ve vládě nebude ani jeden z „pučistů“. Všichni tři potrefení to již veřejně akceptovali,“ uvedl v rozhovoru pro Deník Referendum politolog Milan Znoj.

Většinu politických sporů rozhodují váhající aktéři, kteří nejsou ochotni riskovat svou budoucnost, lavírují a podle aktuální konstelace se přiklánějí na stranu očekávaného vítěze konfliktu.

Proto mohl být ještě minulé úterý zvolen předsedou sněmovní frakce sociálních demokratů Jeroným Tejc, který patří do tábora Michala Haška. Lavírující poslanci podcenili dynamiku politického dění a nedokázali předvídat něco, co se stalo zjevným jen několik hodin po jejich rozhodnutí.

Stejně tak je logické, že se členská základna, jednotlivé městské i krajské organizace v dalších dnech začaly přiklánět jednoznačně k Bohuslavu Sobotkovi. Přesto to nebude znamenat jeho definitivní vítězství, v politice není definitivní prakticky nic.

ČSSD je dlouhodobě programově široce rozkročený subjekt. Konflikty a posuny těžiště nejen v jejím programovém směřování jsou proto pochopitelné, ba nutné. Promítají se také do preferencí možných koaličních spojenců, do personálních otázek i do strategického směřování či pojetí vlastní identity.

Zdůrazněme přitom, že tyto posuny nejsou projevem pouze vnitřních pnutí, nýbrž jsou mnohdy reakcí na vnější tlaky. Platí to o proměnách stranickopolitické krajiny, po letošní přímé volbě prezidenta a zvolení Miloše Zemana na Hrad rovněž o jeho jednání.

Původ konfliktu Zemana s ČSSD

Miloš Zeman má s ČSSD, lépe řečeno s její jednou částí, nedořešený spor. Týká se prezidentské volby v roce 2003, kterou Zeman potupně prohrál. Předsedou sociálních demokratů byl tehdy Vladimír Špidla, současný stínový ministr životního prostředí, který Zemanovu volbu na Hrad nepřijal za svou.

Podobně jako mnoho jiných situacích v politice, i tato měla svou logiku. Spočívala mimo jiné v jednom ze dvou klíčových slibů, které Špidla artikuloval před sněmovními volbami v roce 2002. Připomeňme, co předseda ČSSD řekl tváří v tvář tehdejšímu předsedovi ODS Václavu Klausovi v předvolební televizní debatě, která o úspěchu ČSSD tehdy možná rozhodla.

Zatímco pravicoví novináři se dodnes s posměchem vracejí k jeho výroku, dle kterého „tu zdroje jsou“, klíčem k úspěchu bylo něco jiného. „Mým záměrem není vykonávat vládní agendu v koalici s Václavem Klausem,“ uvedl Špidla 2. června 2002, tedy jen dvanáct dnů před volbami, na TV Prima.

Na doplňující otázku, s kým půjde tedy po volbách do koalice, odvětil: „Řekl jsem jasně, že není mým záměrem vytvářet, mít vlastní agendu společně s Václavem Klausem,“ zdůraznil Špidla. Klaus na to tehdy nebyl schopen reagovat, dokonce prý novinářům tvrdil, že se nepřišel do televizního studia se Špidlou hádat.

Podstatné je, že Špidla odmítl pokračování politiky na půdorysu opoziční smlouvy. Jejím architektem přitom nebyl pouze Václav Klaus, nýbrž i Miloš Zeman. A právě tato okolnost byla jedním z důvodů, proč odmítal Zemana podpořit v prezidentské volbě 2003.

Odpůrci Zemana se totiž obávali, že by se Zeman na Hradě mohl pokoušet o obnovu spojenectví s občanskými demokraty. „Ty obavy byly, aby se neobnovila nějaká forma opoziční smlouvy,“ cituje Pavla Rychetského Erik Tabery v knize Hledá se prezident. Podle něj to navíc nebyly obavy liché.

Nominaci Zemana podepsalo šestapadesát sociálnědemokratických poslanců ze sedmdesáti. Pozoruhodné je, že tehdejší předseda ČSSD odmítl být součástí vyjednávacího týmu, který měl za Zemana lobovat. Připomeňme také, že za Zemanovo zvolení nejvíce bojoval Zdeněk Škromach či Jana Volfová.

Zeman nakonec v prvním kole volby získal v Poslanecké sněmovně osmasedmdesát hlasů, v Senátu pouhých pět. Vzhledem k tomu, že ho volili mnozí komunisté, bylo jasné, že nezískal podporu všech sociálních demokratů.

Právě toto byl moment, který zapříčinil postupné drolení ČSSD, od té chvíle vypověděla řada politiků sociální demokracie Špidlovi poslušnost. Tabery se v knize táže, zda Špidla tušil, co může odmítnutí pomoci Zemanovi v budoucnu způsobit?

„Ale to víte, že ano. Ale v politice se odehraje řada soubojů, které časem přestanou bolet a přejdou. Možná jsem podcenil , jak jsou někteří lidé na Zemana vázáni, že stejně, jako si dokáže lidi znepřátelit, tak je umí i zaujmout a připoutat,“ vysvětlil tehdy Špidla.

Buď jak buď, Zeman tehdejší jednání sociálních demokratů, kteří pro něj nehlasovali, považoval za zradu. A mimochodem: Zemana nevolil nejspíš nejen Špidla, nýbrž i současný předseda ČSSD Bohuslav Sobotka.

Pro úplnost připomeňme ještě jiné odůvodnění Špidlova postupu. Pokud bychom to první mohli označit za ideově-politické, druhé má spíše osobní povahu. Zmiňuje se o něm Pavel Rychetský v knižním rozhovoru s novinářem Tomášem Němečkem. Rychetský za příčinu Špidlova odmítnutí Zemana jako vhodného kandidáta na prezidenta označuje jeho inklinaci k alkoholu.

„Jakási hluboká averze vůči Miloši Zemanovi byla podle mého soukromého názoru dána hlubokými kořeny z dětství. Špidlův otec byl významná osobnost českého divadelnictví, a jak je u umělců dost časté, rodina velmi trpěla jeho sklony k alkoholu. Dlouhodobě, hluboce a trvale. Vladimír mi o tom několikrát povídal.

Jestli něco Vladimír podvědomě, instinktivně, iracionálně odmítá a nenávidí, pak alkohol v jakékoli podobě. Uvědomte si, že jsme měli za sebou čtyři roky Zemanovy vlády, kdy nelze nepřipomenout dva momenty. Za prvé, každé úterý ráno pracovní snídaně předsednictva vlády v Kramářově vile, kde dostáváme párky a míchaná vajíčka a Miloš snídá jednu becherovku a dvě plzně.

A za druhé, od jisté doby — netvrdím, že od počátku, ale zhruba od druhé poloviny funkčního období vlády — bývá schůze vlády přerušena polední přestávkou s obědem, po němž se podává koňak,“ vzpomíná Rychetský na Zemanovu zálibu v alkoholu.

Zeman a Hašek

Ještě před rokem touto dobou se zdálo, že Michal Hašek a jeho spojenci tahají v ČSSD za výrazně kratší konec. Zeman na Hradě ale tuto konstelaci dokonale proměnil. Po Zemanově zvolení přijal Hašek roli klíčového spojence prezidenta, a to nejen v ČSSD. Asociace krajů, jejímž je jihomoravský hejtman předsedou, se stala Zemanovým mocenským předpolím již v čase, kdy byl premiérem Petr Nečas.

Tato aliance se projevila také na březnovém sjezdu sociálních demokratů v Ostravě. Výsledkem bylo oslabení Sobotky a naopak posílení pozice Michala Haška. Ilustrovat to lze například na nezvolení Jiřího Diesntbiera na post místopředsedy strany.

Síla krajských struktur se projevila mimo jiné i v čase před hlasováním o důvěře vládě Jiřího Rusnoka. Hašek svou platformu využil pro nátlak na zbytek sociální demokracie, jejíž předseda původně Rusnokovu vládu jednoznačně odmítl.

To, že hlasování nakonec vyústilo ve vypsání předčasných voleb, byla nicméně jednoznačná prohra Zemana. Avšak jeho společná schůzka s Haškem, Škromachem, Tejcem, Chovancem a Zimolou několik hodin po volbách prokázala, že se svých plánů vzdát nehodlá.

A to přesto, že ve volbách propadla SPOZ, s jejímž úspěchem kalkuloval Hašek se Zemanem v zádech v rámci boje uvnitř ČSSD. (Připomeňme, že ještě na jaře Haškův a Zemanův spojenec Zdeněk Škromach prosazoval dokonce předvolební koalici ČSSD a SPOZ.)

Hašek a spol. by totiž boj proti Sobotkovi uvnitř ČSSD s pomocí aliance se SPOZ nejspíš vyhráli. To, že Hašek upřednostnil své partikulární zájmy a prostřednictvím oslabení ČSSD chtěl posílit svou pozici, nechme nyní stranou. Podstatné není ani to, že boj nakonec prohráli, Zeman už nejednou prokázal, že se dokáže zbavit s chladnou hlavou i doposud nejbližších spojenců. Pokusí se využít jiné příležitosti.

„V politické straně nikdy nelze zabránit tomu, aby se různé skupiny různě pokoušely vyměnit vedení. To je součást politického soupeření. Bohuslav Sobotka nyní dokázal ztracenou pozici zvrátit v drtivé vítězství. Příští boj o moc v sociální demokracii nemůže proběhnout na stejné základně zemanovců z malým z, jelikož tato karta je obehraná a byla neúspěšná,“ myslí si politolog Milan Znoj.

Co bude osou konfliktu uvnitř ČSSD v příštích letech, lze podle něj jen těžko předvídat. Znoj nicméně tvrdí, že budoucímu konfliktu ve straně bude určitě nahrávat institucionální rozdělení politiky na centrální a regionální.

„Nejen ale toto. Kámen úrazu je především uvnitř zapouzdřené strany. Sobotka se musí pokusit demokratizovat poměry ve straně, tedy přímá volba místních a regionálních vůdců, nikoli předsedy, to je spíše krok k horšímu, a hlavně otevřít stranu vlivům veřejnosti při sestavování kandidátek do veřejných voleb,“ doporučuje politolog.

Koalice ČSSD, KDU-ČSL a ANO

Zeman se sice nyní nejspíš smířil s tím, že dočasně boj o jmenování budoucího premiéra prohrál, jeho výroky nicméně naznačují, že se pokusí Sobotku oslabit ihned, jak to bude možné.

V úterním rozhovoru deníku Právo zopakoval, že bude respektovat nedělní rozhodnutí ÚVV ČSSD a zároveň deklaroval, že pověří sestavením vlády toho, koho mu vítězná strana doporučí. Přesto si neodpustil poznámku směřující k hlasování o důvěře a tedy k jednotě sněmovního klubu ČSSD.

„Vzhledem ke složité povolební situaci bude nejdříve následovat fáze pověření jednáním o sestavení vlády. Nebudu od toho, koho pověřím, vyžadovat 101 podpisů, jako vyžadoval Václav Klaus od Stanislava Grosse, ale spolehnu se na jeho veřejné prohlášení, že tuto podporu má. Pokud by se ukázalo při hlasování o důvěře vládě, že takovou podporu nemá, pak by jeho veřejné prohlášení pozbylo platnosti. A takový člověk by samozřejmě ztratil moji důvěru. Ale prezident má naštěstí dva pokusy,“ uvedl Zeman.

Zeman tu zjevně naráží na budoucí jednotu poslaneckého klubu ČSSD a naznačuje, že se Sobotkovi nemusí podařit nejen stranu, nýbrž především sněmovní frakci sociálních demokratů, udržet pohromadě. V této souvislosti připomeňme, že minulý týden ve čtvrtek proběhlo jednání zástupců KDU-ČSL a ANO. Dohoda potencionálních koaličních partnerů přitom naznačuje vznikající dvojblok stran, které se pokusí jednat ve shodě.

Lídři lidovců a ANO našli shodu na třech možných variantách. Buď obě uskupení skončí v čisté opozici, druhou variantou je jejich společná podpora menšinové vládě sociálních demokratů a poslední možností je, že do případné levostředové koalice vstoupí buď obě uskupení, nebo ani jedno z nich.

Mimochodem, lidovci se s ANO neshodnou na osudu druhého penzijního pilíře. KDU-ČSL ho chce podobně jako sociální demokraté zrušit, ANO modifikovat. ANO je pak narozdíl od ČSSD proti zvyšování daní. Sociální demokraté budou pro změnu jen stěží hledat programový průnik s lidovci v otázce restitucí.

Přesto by podle Znoje byla nejstabilnější koalice tří stran za účasti předsedů ve vládě. „Myslím, že je to i nejpravděpodobnější varianta, jelikož v ANO je několik schopných a ctižádostivých lidí, kteří o vládní posty docela stojí, včetně předsedy Babiše," uvedl Znoj pro Deník Referendum.

„Situaci ale komplikuje požadavek prezidenta Zemana, aby všichni ministři předložili lustrační osvědčení. Tím říká, nechoďte za mnou s novou vládou dříve než skončí Babišův soud v Bratislavě, to znamená nejdříve koncem ledna,“ dodal politolog.

Současně je podle něj potřeba počítat s tím, že stabilita poslaneckého klubu ANO je ve hvězdách. ANO, tvrdí Znoj, je populistická strana bez pevnější organizace, stanov a programu.

„Snaha nahradit tento organizační mechanismus etickým kodexem poslanců s tresty za přestupy a odlišné názory je iluzorní, jak ukazuje případ Věcí veřejných. V případě, že na půdě klubu propuknou třenice, rozklíží se snadno a rychle," doplňuje politolog.

Zároveň je podle něj nepravděpodobné, by měli zákonodárci zájem na předčasném rozpuštění dolní komory. „Takže spíše než nestabilita „hrozí“ po nějakém čase přechod k menšinové vládě ČSSD,“ předpovídá Znoj s tím, že to není nejhorší vyhlídka.

Sociální demokraté tak stojí před klíčovým obdobím. A Sobotka stojí před nelehkým úkolem. Musí sestavit stabilní a akceschopnou vládu, která bude v přesvědčivé míře prosazovat programové priority ČSSD a zároveň navrátí důvěru veřejnosti v sociální demokraty.

Sociolog Jan Keller v úterním Právu připomněl, že se sociálním demokratům ve volbách nepodařilo oslovit dvě nejohroženější skupiny obyvatel, to jest lidi stojící těsně nad prahem chudoby a voliče, kteří se odvrátili od pravicových stran bývalé vládní koalice, tedy střední vrstvu. Jedním z úkolů ČSSD samozřejmě je pokusit se tyto segmenty svou vládní politikou opět oslovit.

Přitom v koaliční vládě sociálních demokratů, lidovců a hnutí ANO bude ČSSD disponovat padesáti poslanci ze 111. Levicová strana tak bude v koalici v menšinovém postavení. Je proto logické, že ČSSD do programového prohlášení neprosadí vše ze svého programu.

Přesto tvrdíme, že je pro ČSSD smysluplné a především odpovědné se o vznik vlády pokusit. To samozřejmě neznamená, že nepůjde o riskantní podnik, jehož výsledky mohou být nakonec chabé.

Nicméně doporučení některých levicově smýšlejících komentátorů, kteří vzdávají možnost prosazení byť pouhé části programu ČSSD a doporučují sociálním demokratům odchod do opozice, neboť nemůže vzniknout čistě levicová vláda, považujeme za znak pohrdání problémy především deklasovaných a vyloučených segmentů české společnosti.

„Levicová většina ve společnosti a v parlamentu se ukazuje být iluzí, takže chystaný levicový program boje s krizí, nezaměstnaností a s nadnárodním kapitalismem nebude na pořadu dne. Vláda může svůj program postavit na revitalizaci dobře fungujícího státu a veřejných služeb, na boji s klientelistickým a korupčním zázemím politiky a na obnovení důstojné pozice ČR v evropském společenství, což není zase tak málo,“ tvrdí Znoj.

Sociální demokracie podle něj musí navíc zdůraznit aktivní politiku zaměstnanosti, a to jak na ministerstvech průmyslu, obchodu a zemědělství, tak na ministerstvu sociálních věcí.

„Pro všechny bude velkým problémem sociální vyloučení Romů a anticiganismus ve společnosti,“ myslí si politolog a připomíná viditelné rozpory v programech tří stran především v otázkách církevních restitucí, zvyšování daní (hlavně korporátní daň) a v penzijní reformě. „Jelikož se jedná o klasickou situaci z teorie her, kdy v každém sporu jsou dva proti jednomu. Výsledkem můžeme být jen vzájemně vyvážený kompromis,“ vysvětluje Znoj.

Přesto, budou-li sociální demokraté aspoň v nejpalčivějších bodech svého programu trvat na důsledně levicové pozici, může se jim i v levostředové vládě podařit aspoň částečná náprava a rehabilitace některých veřejných politik, které pravice nestihla zprivatizovat a ochromit tak jejich funkce. Ostatně i lidovci byly k mnoha krokům Nečasovy vlády krajně kritičtí a jejich předseda Pavel Bělobrádek opakovaně zdůrazňuje křesťanskosociální východiska programatiky KDU-ČSL.

Zkrátka, i středolevá vláda může do jisté míry ulevit těžkostem, které lidé prožívají kvůli škodám napáchaným sedmi roky pravicových vlád. Politiku nelze provozovat způsobem „buď všechno, anebo nic“. Pokud voby skončily výsledkem, který znemožňuje vznik levicové vlády, měla by se ČSSD pokusit prosadit aspoň část svého programu, měla by prokázat, že politické umění možného ovládá i za konstelace, která není nejvýhodnější.