Představa demokratického a technokratického kontinua je možnou pomůckou k porozumění dnešku. Kde jsou lakmusové papírky pro příští vývoj? A jak je to s převleky?

Nejdříve dvě kontinua

„Čech chce svobodu,“ říkává Alexandr Kliment a za touto jednoduchou větou je poznání skoro devadesáti let života. Souhlasím s ním, a protože ani jeden z nás není nácek, považujeme chtění svobody za vlastnost kulturní, ne etnickou. Svobodu po zdejším způsobu může chtít kdokoli, kdo se připojil k české emancipační cestě.

Počátek chtění svobody, jak ji cítíme dnes, lze klást do devatenáctého století, které vyprodukovalo slušný počet českých velikánů, a za velikánky nejen Boženu Němcovou. Ti vyložili naši minulost a načrtli program. Vznikl dost spolehlivý kulturní uzel, něco jako skupinové podprahové puzení, odkdy se jde do ulic a kdy to ještě jde.

„Čech chce zkratku do ráje“ zkouším opačnou stránku mince, ale k preciznosti chybí cit a věk pana Klimenta. Začátky hledání zkratky do ráje lze klást do doby od vzniku našeho samostatného státu. Rájem se v českých zemích myslí ten pozemský, protože na jiné ráje se nehraje. Zkratkou se myslí technokraticky vymyšlený trik, který nad překážkami do ráje vyzraje.

Za puzením ke zkratce do ráje možná stojí česká zkušenost s průmyslovou érou. Taktéž v devatenáctém století se to u nás hemžilo vynálezci, nejdříve převážně jazyka německého, pak i prvního zemského jazyka. Vypadalo to u nás podobně jako v Singapuru, země byla na až neuvěřitelném racionálním vzestupu. Vzniklo pokušení — ne, bylo potřeba — přenášet technokratickou zkušenost do politiky.

Demokratické kontinuum lze vést v linii Masaryk, Dubček a Havel. Technokratické kontinuum v linii textilky, chemičky, cukrovary, společné mlýny, pozemková reforma, zavádění těžkého průmyslu, stavba přehrad, jaderné elektrárny, privatizace, ničení zemědělské půdy různými typy kapitalistického proletariátu. Každý z těchto zásahů do chodu společnosti našel silné politické osobnosti, které ho zdůvodňovaly, a byly za to voleny.

Současným reprezentantem technokratického kontinua je pan prezident Miloš Zeman se svými -ovci, pan Kalousek, přítel Hašek, pan Kuba, pan Babiš ne, přestože by to tak mohlo vypadat a rádo se mu to podsouvá v tisku domácím i zahraničním. O Babiše se dnes hraje. A je to příběh, který se dá vyprávět.

Demokratické kontinuum momentálně reprezentuje se svou skupinou přítel Sobotka, bytostné jádro Lidové strany, pan Schwarzenberg, paní Němcová. Dělící linie tedy často probíhá uvnitř politických stran, někdy i uvnitř jednotlivých osobností. Ze stran Zelení mají odchodem Martina Bursíka vyřešenou fázi nepřátelského technokratického převzetí, takže je prima, že si volebním ziskem připsali vyšší státní příspěvek. Tipoval jsem, že se dostanou nad tři procenta a budou dál sílit.