Zlatuška natře v parku lavičku

Ondřej Vaculík

Zájem sociálních demokratů o společnost má zavazující kontinuitu i program, k němuž se trvale hlásí v evropském kontextu. V tomto smyslu jsou jejich představiteli Sobotka, Špidla, Zaorálek, nikoli krajští pragmatici moci.

Na rozdíl od většiny komentátorů tvrdím, že levice vyhrála — a to dost přesvědčivě. Počítejte se mnou: 20,45 (ČSSD) + 14,91 (KSČM) + 18,65 (ANO) = 54,01 %. Ano, jde o to, čím vlastně je ono ANO. Vznikla-li by koalice, kterou jsem naznačil, pak ANO — pokud by překonalo náš volebně kanonický odpor ke KSČM - by mohlo být z mocenské chtivosti i docela levicové, což by ještě byla jeho nejpřijatelnější metamorfóza, neboť by se muselo nejvíce krotit.

Heslo „prosperita“ má svůj ekvivalent už od vzniku republiky jako „budování státu“, v jiném znění je známe z dob Antonína Novotného i Gustáva Husáka. Ačkoli sama „prosperita“ vyjadřuje „hospodářsky prospívat“, v našich současných poměrech se zúžila — jak to říci — na „úspěch podnikatelských subjektů na trhu“, na jejich prospěch.

V to, že by mohlo mít nějaké, řekněme, národohospodářské konotace, nevěří ani Andrej Babiš. Ostatně jeho voliči ho vesměs volili kvůli vizi vlastní prosperity (pravicový přístup), takže silná levice by jej mohla přiklonit spíše k představě prosperity podle pozdního Husáka, což by Babišovi nebylo cizí, protože z těch poměrů jeho osobní prosperita také vyšla.

Babišův politický rádius činí bez mála tři sta šedesát stupňů; snad od ultrapravice by mohl mít jakýsi odstup, heslo „Čechy Čechům“, byť provolávané v zájmu prosperity, by se mu nemuselo zamlouvat.

Na rozdíl od většiny komentátorů se domnívám, že volební výsledek sociálních demokratů je znamenitý! Možná si ani neuvědomujeme, v jak diversifikované společnosti žijeme, v níž už dávno nejde pouze o boj levice s pravicí, o podobu levice či podobu pravice. Ostatně pro letošní volby se registrovalo osmdesát sedm politických stran a sedmdesát politických hnutí, které dohromady voličům naslibovaly čtyři ráje a sedm a půl pekla.

To, že navzdory skepsi vůči stranickým politbyrům s jejich mocichtivými hybateli sociální demokraté jako nejstarší strana s pohnutou historií získali přes dvacet procent, je veliký úspěch. Vždyť řada jejich naléhavých volebních slibů je těžko splnitelná bez toho, aby se společnost uskromnila, což soudnější člověk pochopil, a přesto sociální demokraty volil.

Dokonce je mohl volit i ten, kdo se dokázal přenést přes okolnost, že pokud jde o životní prostředí, postoje sociálních demokratů k ekologickým hlediskům jsou statisticky trvale nejhorší, horší než u ODS.

Důležitější totiž je, že sociální demokraté, přestože svým slibům nemohou dostát, jako jedna z mála stran ale mohou být schopni nést odpovědnost za vývoj společnosti, protože si šíři jejích problémů ještě alespoň uvědomují, takříkajíc od kolébky po hrob. Na četných fórech, jejichž závěry ovšem nelze přetavit do volebních hesel.

Zájem sociálních demokratů o společnost má zavazující kontinuitu i program, k němuž se trvale hlásí v evropském kontextu. V tomto smyslu jsou jejich představiteli Sobotka, Špidla, Zaorálek, nikoli krajští pragmatici moci. Maně si člověk vzpomene na Rudolfa Battěka, Jaroslava Šabatu nebo Jiřího Lövyho. Ojedinělá strana, k níž chováme respekt, přestože ji — třeba - nevolíme (například já).

Paradoxem je, že při výkonu své moci sociální demokraté zpravidla dehonestují vše, čím jsou hodni respektu, čemuž se Sobotka nyní (až symbolicky) vzepřel. Proto i jeho podpora přesahuje význam oné zemanovské poťouchlosti a stává se manifestem politické kultury proti stranickému úhoru pragmatické moci.

Všechny „úsvity“ na platformě pouhých „věcí veřejných“ mohou svou vládu a volbami povýšený vliv jenom zkusit a zase od toho jít, což se i děje, a napravit škody po nich musí někdo jiný. Ve skutečnosti není žádný návod, natož pádně formulovaný politický program, který by postačilo prostě jenom (námi) navolit a jeho muži (s ženami se příliš nepočítá) by zařídili všeobecné blaho.

Jediný způsob veřejné správy je angažovanost přímo ve společnosti jako opak odtažitosti, jíž jsme byli svědky a účastníky. Pochopitelně, že Kalousek měl častokrát pravdu, ale…

Platí axiom, poněkud sice primitivní, že lidem se žije nejlépe, jak kdy žilo. Vlastně všude vidíme, že vskutku prosperujeme, ba toneme v nadbytku, avšak společnost je nepřehledně stratifikovaná až po holou chudobu.

Zdá se, že prosperita ke spokojenější společnosti nevede, protože čím je na jedné straně zjevnější, tím jako by byla izolovanější od spodních, jalovějících vrstev. Stále přibývá lidí, kteří se s prosperitou míjejí i mentálně, ačkoliv po ní osobně prahnou, a aniž by to veřejně připouštěli, hoří záští, skrytě čekajíce na  výbušná hesla.

Můj tatínek v posledním slově „Po volbách“ napsal: „Myslím, že dobrá vláda je ta, o které se ani moc nemluví a téměř neví.“ Protože svým jednáním je mezi námi, dodávám.

V posledním magazínu Lidových novin je rozhovor s Kamilem Wichterlem, profesorem chemického inženýrství a synem chemika a vynálezce Otty Wichterleho, o němž říká: „Měl křesťanskou a možná i tak trochu aristokratickou východu, díky které pro něj byly některé věci prostě tabu. A nešlo jen o to, že se nekrade a nelže, ale taky o to, jak je důležitá ohleduplnost, pokora spravedlnost nebo čest.  Od mládí doma viděl, že jsou určité hodnoty, které jsou trvalé, a že když má člověk to štěstí a neumírá hlady, měl by se starat i o druhé.“ 

O svém dědečkovi pak říká: „Víte, co udělal tatóšek velkokapitalista, když přijel na letní byt, jako první? Šel do své dílny, namíchal si barvy, zamířil do vesnice a natřel třeba lavičku na návsi, o kousek dál zábradlí u mostu a mříže u kapličky. Byl fabrikant a věděl, že materiál se musí udržovat. A v té době bylo také přirozené starat se o své zaměstnance, o kulturu ve městě a sponzorovat třeba kostel nebo nemocnici.

Lidové noviny jsou v prekérní situaci. Mají pěstovat kritickou reflexi. A teď ten Babiš, pravda, který je vlastní. Zatím na to docela vyzrály. Nekomentují, ale citují hlavní představitele ANO. A to stojí teda za to. Je to docela hustý. Například Martin Sedlář ze severu Moravy řekl: „My bychom samozřejmě raději pracovali v opozici a naplňovali svoje věci tam, ale politika je o diplomacii. Důležité je hlavně to, co chtějí voliči.

A představte si, co řekl Jiří Zlatuška, humanista, vzdělanec a člověk, kterého jsem si vždycky vážil: „Pokud bychom to měli vyjádřit slovy pana Babiše, tak nás akcionáři poslali do představenstva společnosti a my teď pro ně máme někoho pověřit managementem.

Bůh s námi, z takového podniku mě určitě vyhoděj, tak flexibilní ani dynamický nejsem. Kolik nás poletí na dlažbu, nechci vidět. Třebas ale Jiří Zlatuška půjde a natře v parku lavičku, neboť nejen že nekrade a nelže, ale dobře také ví, jak je důležitá ohleduplnost, pokora, spravedlnost nebo čest — v té akciové společnosti.