Miloš Zeman se po několikaleté odmlce stal velmi obávaným hráčem na českém politickém kolbišti. V prezidentských volbách uspěl především díky tomu, že slíbil veřejnosti, že bude svou funkci vykonávat velmi aktivně a bojovat proti tehdejší koalici. Mnozí se právě tohoto obávali, jiné naopak právě tento slib přivedl k volebním urnám. 

Prezident Zeman pak s velmi čerstvým mandátem vyrazil do boje proti pravicové koalici, jejíž neoblíbenost a nedůvěra trhala rekordy. V tomto úsilí se mu dostalo velké podpory veřejnosti, když i jeho zvolení bylo právě odpovědí na neoblíbenost a nedůvěru, kterou tato vláda získala. I proto mu podstatná část veřejnosti odpustila nejedno vystoupení mimo rámec politických pravidel.

Jenže Zemanův mandát už není tak čerstvý a zároveň mise, ke které byl svými voliči pověřen, skončila. Její poslední fáze začala skandálem na úřadě vlády a následnou rezignací Petra Nečase.

Zemanova mise se pak uzavřela díky tomu, že Zeman pověřil sestavením vlády Jiřího Rusnoka a v rámci následného hlasování se ukázalo, že pravicová koalice nedisponovala v Poslanecké sněmovně většinou. Poslanci se tehdy dohodli na jejím rozpuštění a na vypsání nových voleb.

Zeman tím ale také ztratil hlavního protivníka dostatečně nebezpečného na to, aby se proti němu mohl vymezovat. Usiloval sice o to zůstat i nadále politicky velmi aktivní. Snažil se podílet na řešení krize dolu Paskov, objížděl regiony a radil lidem, jak by se při volbách měli zachovat, den před volbami se dokonce vyjádřil k prolomení těžebních limitů v Ústeckém kraji.

Všichni ale věděli, že to nebude Miloš Zeman, kdo rozhodne prolomení limitů, a že už vůbec nebude tím, kdo za stát vyjedná nějaké řešení ohledně dolu Paskov. Naprosto nevhodné narážky proti muslimům a podpora Izraele navíc už taky české voliče netáhnou tak jako dřív.

Důkaz, že jeho snaha nebyla efektivní, přinesl chabý výsledek SPOZ ve volbách. Milošem Zemanem odstavený Miroslav Šlouf dokázal celý tým Zemanovců s prezidentem v čele zneškodnit v podstatě pouze tím, že se nechal zvolit do čela pražské kandidátky. Mediální pozornost, kterou si tento kousek získal a následné vnitrostranické rozbroje se ukázaly být platnější než D1 plná billboardů se Zemanem, dávajícím svůj hlas Zemanovcům.

Zeman se tak ocitl ve velmi nevýhodné situaci. Jeho naděje, že by mohla vzniknout vláda ČSSD a SPOZ s podporou KSČM, vyhasly. Spoléhal na to, že by SPOZ svou spolupráci s ČSSD podmínilo tím, že premiérem bude Michal Hašek.

To před volbami svým tvrzením potvrdil i Vratislava Mynáře, když uvedl, že by SPOZ do vlády s ČSSD šlo jen, pokud by v ní nepůsobil Sobotka se Zaorálkem. Tlak uvnitř ČSSD na sestavení čistě levicové koalice by pak byl nejspíš takový, že by mu Sobotka dokázal čelit jen velmi obtížně.

Další naděje Zeman musel vložit do získání vlivu uvnitř ČSSD. Spojil se proto s Michalem Haškem s cílem zbavit se Bohuslava Sobotky. Hašek potřeboval Zemanovu podporu, aby si vybudoval silnou pozici uvnitř ČSSD.

Spoléhal na to, že strana bude preferovat nadstandardní vztahy se Zemanem s vírou, že jim pomohou k lepšímu volebnímu výsledku. Zeman zase Haška potřeboval k uskutečnění pomsty vůči některým členům ČSSD v čele se Sobotkou a také k tomu, aby si udržel vliv na politické dění v zemi a mohl i nadále zůstat oním aktivním prezidentem.

Hašek měl tři možnosti se Sobotky zbavit. Úspěch SPOZ ve volbách a sestavení koalice s SPOZ byl jednou z nich. Další možnost Hašek zavětřil těsně před zahájením kampaně ČSSD, v době, kdy byl Sobotka oslaben díky ústupku s podporou Rusnokovy vlády.

Jak v nedělních Otázkách Václava Moravce uvedl Miroslav Chovanec, tehdy neměl Hašek v úmyslu Sobotku nějak oslabit do budoucna, ale rovnou se ho politicky zbavit ještě před zahájením kampaně. V rámci hlasování Ústředního výkonného výboru tehdy Sobotka sice velmi těsně, ale přesto uhájil svou pozici kandidáta strany na premiéra.

Nakonec Hašek i Zeman museli vsadit vše na jednu kartu, protože jim zbývala poslední možnost na realizaci jejich více než rok připravovaného plánu jak vyměnit Sobotku v čele ČSSD.

Jejich plán mohl buď vyjít, Sobotka by pak odešel a Hašek se k Zemanově radosti stal premiérem. V opačném případě jim ale muselo být jasné, že Hašek přijde nejen o poslední naději na post premiéra, ale nejspíše také o pozici ministra v budoucí vládě. Zemanovi pak hrozila ztráta vlivu na vedení ČSSD.

Celý jejich plán stál na dvou hlavních bodech, jedním z nich byla rezignace Bohuslava Sobotky, tím druhým ochota ANO a KDU—ČSL jednat s Haškem jako budoucím premiérem.

Hašek na tom proto tvrdě zapracoval a dokázal v rámci ČSSD získat na svou stranu dostatečné množství členů, aby pak v rámci předsednictva mohl obměnit vyjednávací tým a schválit výzvu k Sobotkově rezignaci. Přesto, že v tomto ohledu uspěl, dotažení obou hlavních bodů jeho plánu už nebylo na něm.

V tom prvním se musel spolehnout na Sobotkovu domnělou slabost a zklamání z volebního výsledku. Úplnou jistotu, že výzva předsednictva donutí Sobotku rezignovat na svou funkci, však neměl. A Sobotka se o post premiéra rozhodl i nadále bojovat.

Kdyby se alespoň druhý bod podařilo Haškovi dotáhnout, mohl mít navrch, protože se mu podařilo Sobotku odstavit z vyjednávacího týmu. Jenže v této fázi bylo zásadní, aby ANO a KDU—ČSL vyjádřily ochotu jednat o budoucí koalici právě s ním.

Otázkou je, jestli tohle měli Hašek se Zemanem předjednané, každopádně Sobotka ale, i díky podpoře, které se mu dostalo od veřejnosti, oznámil svůj úmysl jednat za ČSSD na vlastní pěst.

Občanská podpora Sobotkovi a odpor proti Haškovým praktikám se pak zaslouženě promítly do médií a odtud také do rozhodování potenciálních koaličních partnerů. Babiš a Bělohrádek zareagovali na politické dění, rozhodli se nepošpinit pověst svých politických subjektů a vyjádřili ochotu vyjednávat se Sobotkou.

Výsledek třetího pokusu závisel na přílišném počtu okolností, jejichž výsledek nebylo dopředu možné předvídat, což činilo tento plán velmi riskantní. Jejich pokus tedy lze označit až za zoufalý, když rozhodnutím zahájit tento plán oba protagonisté ukázali, že zoufale touží získat moc a jsou ochotní podstoupit všechna rizika jejich ne zrovna dokonalého plánu.

Pokud Hašek, Tejc a Škromach přijdou o své funkce v ČSSD, ztratí Miloš Zeman své spojence. Co je ale možná ještě důležitější, přesvědčení mezi členy ČSSD, že, když se budou držet Zemanovi sukně, může se jim to velmi vyplatit, po Haškově neúspěchu už v žádném případě nebude tak silné.

Někdo se samozřejmě zachytit pokusí, ale dá se předpokládat, že bude mnohem obezřetnější a nebude ochoten riskovat svou vysokou funkci. Tak vysoce postavené ryby, jakými jsou Hašek, Škromach nebo Tejc, už se Zemanovi ulovit asi nepodaří. Stejně tak se nyní ČSSD stane více odolnou vůči vlivu prezidenta, protože se ukázalo, že jeho úmyslem není pomoci jí, ale pouze jemu samému.

Pro Zemana tedy nyní bude obtížnější hledat způsoby, jak být oním aktivním prezidentem. Dále Zemanův mandát už není tím nejčerstvějším na politické scéně, jeho mise byla splněna a on ztratil dostatečně nebezpečného protivníka, proti kterému by se mohl vymezovat.

Tyto okolnosti by měly vést k tomu, že se výrazně zúží hranice mezi oblíbeností a veřejně projevovaným občanským odporem, ve které se bude moci při svých snahách o to být aktivním prezidentem pohybovat. Ti, kteří ho na začátku roku zvolili, už nebudou tak chápaví vůči některým jeho excesům.

Jediné, co se dá označit za Zemanův zisk z nepovedeného pokusu, je ještě větší destabilizace politického prostředí a naděje na konání předčasných voleb. To je sice opravdu velmi málo, ale za současné situace by pro něj předčasné volby představovaly nejlepší řešení. Prodloužilo by se tak období, které u moci stráví Rusnokova vláda. Může se pokusit o ně sám přičinit a vymýšlet si různé obstrukce, aby nemusel jmenovat novou vládu.

Každopádně ale bude muset být opatrnější než, když se zbavoval předchozí pravicové vlády, protože může narazit na stejný nebo i větší odpor veřejnosti jako v případě současného puče. Toho by strany v čele s ČSSD měly využít a vládu sestavit. Především na její síle a soudržnosti pak bude záviset, co si Miloš Zeman bude moci dovolit a co ne. Oproti minulé vládě se pak dá předpokládat, že by i veřejnost měla být více na jejich straně.