Máme po volbách a obyvatel této země se oprávněně ptá: k čemu ty volby vlastně byly? Kdežto jiný skepticky dodává: kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali. A to nemluvím o těch, co tvrdí, že lidé byli zmanipulovaní, anebo že volili špatně.

Svou úvahu zahájím tím, že ve všech těchto názorech spatřuji buď nepochopení významu voleb, anebo neadekvátní očekávání od demokratické společnosti.

Volby totiž chápu, v návaznosti na své předchozí úvahy o demokratické politice, jako ten aktuálně nejlepší průzkum veřejného mínění, který si lze udělat, stejně jako určitý rituál, kterým jednak stvrzujeme charakter společnosti, ve které žijeme, ale s jehož pomocí se zároveň tuto společnost pokoušíme změnit.

Volby chápu jako jednu ze struktur, která nám umožňuje čelit složitosti moderní společnosti. Je to totiž struktura, která tu složitost určitým způsobem zjednodušuje a tím dává složitosti uchopitelný tvar.

Komplexnost otázek, které hýbou společností, je tak redukována na otázku jedinou: komu to tam mám hodit? I proto je třeba na rituál voleb pohlížet tak, že má několik odlišných součástí (fází) se specifickou funkcí: předvolební kampaň, vlastní volby, interpretaci voleb a sestavení vlády.

Účastí na rituálu voleb přitom vyjadřujeme naši víru demokracii — přesvědčení (jakkoli o něm třeba pochybujeme), že lid by měl vládnout sám sobě, a zároveň naší ochotu na této vládě participovat: přinejmenším tím, že svůj hlas propůjčíme někomu dalšímu. Základní funkci celého tohoto rituálu tedy spatřuji v šíření určitého popisu společnosti v této společnosti. A tento popis nám přinejmenším říká, že na našem hlase záleží a že se s ním počítá.