Nacházíme se v čase předvolebním, který je vhodný k zamyšlení nad tím, jak vlastně chápat politiku, občana, stát či roli médií. Do diskuse o těchto tématech proto nabízím následujících osmnáct tezí, které považuji pro uvažování o pojetí demokratické politiky za podstatné.  

Kurzívou jsou přitom vyznačeny pojmy, které považuji za zásadní, leč jsem si vědom, že zdaleka ne všichni se na jejich chápání a významu shodnou. Cílem textu není pouze přispět do diskuse o pojetí politiky, chápání veřejného prostoru či roli politiků, ale jde též o pokus tuto diskusi určitým způsobem přerámovat — a to s použitím poznatků a pojmů sociologa a systémového teoretika Niklase Luhmanna.

Diskuse o pojmech a jejich obsahu je mi tak záminkou k podnícení diskuse o vztazích mezi těmito pojmy. Nejde mi proto tak ani tolik o „obsah“ politiky, a už vůbec ne o „hodnoty“, ale spíše o vztah politiky a veřejného prostoru, o vztah politiků a státního aparátu, stejně jako o vztah politiků a veřejných dokumentů či o vztah státního aparátu a veřejných dokumentů.

V posledku bych rád tematizoval i vztah společnosti k sobě samé, politiky k sobě samé a vztah politiků či občanů k sobě samým. Níže nastíněné teze a pojmy proto berte spíše jako popis vztahů — popis, který se snaží problematizovat právě ony vztahy.

Zároveň je třeba mít na paměti, že pokud hovoříme o společnosti, jakýkoli popis nemůže být neutrální, ať už se snažíme o objektivitu, jak chceme (vždy totiž na společnost hledíme z určité sociální pozice), a i popis má proto tendenci být chápán jako předpis.

Já se však nesnažím narýsovat podobu společnosti, pouze tvořím vzájemně usouvztažněné pojmy, s jejichž pomocí, alespoň doufám, budeme schopni o její podobě lépe diskutovat. Mám totiž za to, že o politice ani o politicích nelze mnoho říci bez formulování jejího vztahu k veřejnému prostoru, respektive vztahu ke státnímu aparátu či k veřejným dokumentům.

A nyní konečně oněch osmnáct tezí (protože jsou vzájemně provázány, nejsou odděleny tečkami):

1. základním nástrojem i cílem demokratické politiky je demokratická politika sama; součástí její definice je tedy komunikace takového pochopení člověka, společnosti a politiky, které demokratickou politiku umožňují a předpokládají

2. politika zažehnává konflikty, podobně jako diplomacie zažehnává válku; ačkoli politika i diplomacie se ustavují vztahem k boji, konfliktům, válce, vztahují se k nim tak, že tyto zažehnávají — to je jejich smyslem; způsoby zažehnávání konfliktů však mohou být různé — a podle nich pak lze odlišovat demokratickou politiku od jiných druhů politik: demokracie se točí na pravidlech, na boji o pravidla; demokratické násilí (tj. v demokracii „přípustné“ násilí) je tedy „násilí pravidel“ - a to je něco odlišného od násilí autoritativního (kdy pravidla nejsou předmětem politického boje, ale určuje je nějaký diktátor), neřkuli totalitárního (kde je „povoleno“ i odsouzení k smrti či „totální“ vyloučení ze společnosti: nucené práce, vynucený exil); ani rozsudek smrti však ještě není totéž co „zabití“ jako ve válečném stavu — ten totiž charakterizuje absence pravidel: válka totiž, pokud není zažehnána, směřuje k válce totální; podobně jako diplomacie tím, že zažehnává válku, umožňuje politiku, tak i politika tím, že zažehnává konflikty, umožňuje vznik občanské společnosti a tedy i veřejného prostoru

3. demokratická politika je tedy způsob řešení společenských konfliktů podle pravidel, o které se bojuje právě v politickém boji; základní funkcí politiky v moderní funkčně diferencované společnosti je tedy zažehnávání (řešení) konfliktů: konflikty a boje jsou přeneseny z veřejného prostoru do politické arény, která se tímto ustavuje a vyděluje z veřejného prostoru, který se díky tomu stává místem, kde „panuje“ mír (který je ale zajištěný „násilím pravidel“)

4. demokratická politika je věc veřejná — je věcí celé společnosti a může se jí účastnit každý člověk —, a proto musí být založena na veřejně přístupném a srozumitelně vyjádřeném uspořádání sociálního prostoru — tedy na ústavě státu

5. základem ústavy je, kromě popisu strukturace sociálního prostoru a popisu uspořádání státu, který tuto strukturaci zajišťuje, i projekt emancipace člověka, ztělesněný v listině základních práv a svobod, což implikuje, že účelem demokratického státu je i úsilí o uskutečnění tohoto projektu

6. ústava je podrobněji artikulována dvojím způsobem: jednak ve formě obecně platných zákonů a vyhlášek, a dále ve formě sektorově, tematicky či územně vymezených programů, strategií a plánů; souhrnně budu těmto dvěma artikulacím říkat veřejné dokumenty, které vyjadřují a kódují společenskou vůli

7. demokratická politika je takovou formou vyjádření společenské vůle, jejímž základem je hlas každého člena společnosti, který může do věcí veřejných mluvit — hlas občana

8. politická svoboda znamená, že občané se mohou svobodně vyjadřovat, sdružovat a delegovat svůj hlas buď na své zástupce (hlas veřejnosti, vyjádřitelný např. formou petice, delegovaný na zástupce veřejnosti či vyjádřený v odpovědích na referendum), na organizace a sdružení (které mohou mluvit hlasem svých členů a/nebo sympatizantů) anebo na politiky, kteří se mohou sdružovat do politických stran a hnutí

9. hlasy občanů, ale také kauz, problémů a společensky významných témat zesilují a filtrují veřejná média: noviny, televize, rozhlas, webové portály; tato veřejná média jsou zodpovědná za kvalitu veřejného prostoru (právě proto, že mají moc vybírat, umocňovat a filtrovat hlasy, které se zde ozývají) a za artikulaci společensky významných témat (čili i za artikulaci společenské vůle): probíhá zde několikerý výběr (výběr hlasů, výběr témat, výběr forem sdělení, výběr použitých výrazů, vybírá se zkrátka to, co může být do veřejného prostoru vpuštěno)

10. základní funkcí politika je odpovědnost: odpovídá totiž na hlasy, které se ozývají ve veřejném prostoru — a to tak, že se vyjadřuje k veřejným dokumentům a k tématům ve veřejném prostoru; politik má odpovědnost za to, co z veřejného prostoru přenese na politickou scénu; politik tedy vtahuje kauzy, témata či problémy z veřejného prostoru do prostoru politického a jako jeho „aktér“ má zodpovědnost za podobu tohoto prostoru, za jeho vymezení a za pravidla fungování tohoto prostoru

11. je třeba si uvědomit, že politický prostor se řídí jinou logikou nežli prostor veřejný: je to logika boje, binární logika vítězství a porážky (byť i jen dočasné), anebo spíše dominance a marginalizace, což je něco dosti odlišného od logiky plurality, která je určující charakteristikou prostoru veřejného; i tak je třeba politický prostor považovat za dílčí součást prostoru veřejného: je to jakési hřiště, kde probíhá boj podle pravidel, o něž se bojuje právě na tomto hřišti; bojuje se zde ale i o vymezení tohoto hřiště; důvod existence tohoto hřiště je přitom funkční (protože moderní společnost je funkčně diferencovaná): není totiž účelné, aby se boj rozšířil na celý veřejný prostor (i když i k tomu občas dochází) — neustálý boj totiž vyčerpává všechny zúčastněné

12. druhou funkcí politika je výkon jeho mandátu: i ten spočívá v několikerém výběru — vybírá totiž, které hlasy vyslyší a jakým způsobem jejich poselství uchopí: zda se pustí do realizace konkrétních politik, zákonů, strategií či plánů (což je druhý výběr: vybírá si totiž, čemu se bude ve své práci věnovat, zač bude bojovat, kde a jak bude působit na státní aparát), anebo zda své schopnosti napne ke změně, vytvoření či zrušení některých veřejných dokumentů (třetí výběr);

13. výkon mandátu souvisí s politickou zdatností, tj. s tím, jak dobře umí politik v politickém prostoru bojovat (získání dominance, ustát úsilí o vytlačení z politického prostoru); výkon mandátu ale úzce souvisí i s odpovědností politika: jakmile totiž politik přestane odpovídat hlasům ve veřejném prostoru, anebo tomu, co je obsaženo ve veřejných dokumentech, ztrácí svůj mandát; i přesto však může být zdatný politik v politickém prostoru schopen zůstat a nadále jeho podobu ovlivňovat: ovšem pouze za cenu změny charakteru politiky, která tímto přestává být demokratická

14. stát je aparát, sloužící k realizaci společenské vůle, a sestává z různých funkčních orgánů (oborově rozdělených ministerstev, tematicky či územně rozdělených orgánů státu) a vzájemně se vyvažujících mocí (moc zákonodárná, moc výkonná, moc soudní, moc kontrolní a moc zkušební), funkci těchto orgánů zajišťují státní služebníci (viz zákon o státní službě); ti jsou ve své službě povinni brát v potaz, kromě vlastního svědomí, pouze veřejné dokumenty (protože právní stát)

15. máme zde tedy hierarchický vztah společnosti k sobě samé: hlasy občanů se artikulují ve veřejném prostoru, vybírají politiky i témata, kterými se mají zabývat; politici z těchto hlasů vybírají ty, které vyslyší a z moci svého mandátu vtáhnou do prostoru politického, kde je sveden boj o to, jak tyto hlasy zapůsobí buď na státní aparát, nebo na veřejné dokumenty, anebo přímo na veřejnost jako takovou (čili politici též nastolují témata ve veřejném prostoru); státní aparát je pak v přímém kontaktu s občany, ale i s dalšími entitami (spolky, organizacemi, dalšími státy) a veřejné dokumenty „uvádí v život“ (zajišťuje jejich působnost, realizaci, dodržování, vytváří a sleduje různé statistiky)

16. je třeba si uvědomit, že takto pojatá demokratická společnost konstituuje několik autonomních složenin, které fungují ve vzájemně vnějších vztazích: veřejný prostor (kde se artikuluje společenská vůle: zde je důležitá svoboda vyjadřování a dále efekty zesilování a filtrování různých hlasů), politický prostor (kde dochází k politickému boji, ale i k přetavení hlasů veřejnosti ve veřejné dokumenty a v úkoly pro státní aparát: zde je důležitá schopnost politika obstát v boji, ale i odpovědnost jakožto odpovídání na veřejně artikulované hlasy) a státní aparát (který funguje na byrokratickém principu a jeho základem je tedy výkonnost; pro jeho činnost je též důležitá moc kontrolní a zkušební)

17. určitou autonomii je třeba přiznat i působení ústavy a veřejných dokumentů (zákonů, politických programů, schválených strategií a různých úrovní územních plánů): tyto dokumenty totiž kódují celou řadu společenských i ekonomických aktivit, ve velké míře řídí činnost státního aparátu, představují formu institucionální paměti a mají určitý samopohyb, omezující možnosti jejich změny či zrušení

18. moderní demokratická politika je uměním relativního, uměním prosadit více či méně, uměním urychlování či zpomalování, uměním vyzdvihování spíše těch hlasů a témat nežli oněch; v jejím základu musí být uvědomění, že tím prvním, o co v této politice jde, je pokračování demokratické politiky, zažehnávání konfliktů, pokračování procesu vyjednávání, vyvažování a vybírání, pokračování v demokratické komunikaci, kde je třeba každý hlas brát vážně, protože nikdy nevíme, zda-li právě ten nebude jednou vybrán a umocněn, takže se stane hlasem rozhodujícím.

Jednotlivé teze by samozřejmě zasloužily řadu dalších vysvětlení a rozvedení. Odkazují totiž k mnoha komplexním pojmům, tématům a problémům. Je však známo, že veřejný, neřkuli politický, prostor má velice omezenou kapacitu složitých myšlenek. Nutí nás zkracovat a zjednodušovat. A proto do něj tyto teze vrhám tak jak jsou: stručné a neučesané. A otevřené k diskusi.