Náboženství se v naší stále ještě sekulární společnosti jeví jako překonané. To, že fakticky existuje a že se k jeho různým organizovaným a neorganizovaným podobám hlásí nějakých osmnáct procent obyvatel, je třeba nějak vysvětlit. Hledá se, co by na náboženství bylo ještě aktuální. A má to být morálka. Vlastní obsah náboženství je jakousi přízdobou morálních norem.

Pro ty, kdo snad ještě věří na náboženské představy, má platit, že Bůh je instancí, která může morální jednání vynutit. Kdo se chová podle mravních norem předepsaných církví, je v tomto životě odměněn tím, že Bůh žehná jeho počínání a poskytuje mu zdraví a úspěch. Pro posmrtnou existenci je připravena odměna v podobě věčné blaženosti v nebi. Kdo nejedná podle těchto pokynů, je v tomto i budoucím životě trestán prokletím a všemožnými formami utrpení. Morálka tu degenerovala v pouhé právo. Člověk nekoná dobře z etických důvodů, protože poznal mravní hodnotu zamýšlených činů a svobodně se pro ně rozhodl, nýbrž jen následkem touhy po odměně nebo v hrůze před sadistickými tresty.

Když se podíváme na sociální funkci náboženské morálky, vidíme silně převažující morální podporu různých forem represivních režimů. Autoritativní režimy i současná demokracie degenerující v oligarchii má vlastní nástroje, jak přimět obyvatelstvo k poslušnosti. Dokud se daří obyvatele přesvědčit, že spolupráce se systémem je v jejich vlastním zájmu, spokojí se systém s dobrovolnou podporou. Umožní volit, pokud je zajištěno, že volební výsledek na systému nic nezmění. Komunisté to dělali hloupě tím, že ti, kdo byli ochotni sehrát nedůstojný volební tyjátr, si „vybírali“ mezi jednou kandidátkou. Současní papaláši nabízejí kandidátních listin libovolné množství, s tím, že programy jsou ovšem stejné. Přesně řečeno je to stejný program ozdobený pokaždé jinou rétorikou.

Když už se vzduje vztek obyvatelstva nad přijatelnou míru a hrozilo by, že by si občané zvolili reprezentanty podle svého vitálního zájmu, jsou demokratické procedury suspendovány. Nastoluje se autoritativní režim. Hněv obyvatelstva se usměrní k etnickým, rasovým, náboženským, sexuálním a dalším menšinám. Za společenskou zkázu mohou dříve spíš Židé, dnes (i) muslimové, pokaždé svědkové Jehovovi, Romové, bezdomovci, nezaměstnaní, zednáři či homosexuálové. Pro nepřizpůsobivé, tedy pro ty, kdo se nepřizpůsobí autoritářským požadavkům kolektivu, se tvoří lágry, kam se uklidí, aby je tam práce osvobodila, a jeví-li se to systému jako nutné, jsou tam fyzicky likvidováni.

Represe však není vítaná. Režim raději získá podporu dobrovolně. A tady nastupuje role náboženství. Přitom není nutné, aby ti, kdo využívají náboženství pro zajištění poslušnosti, byli sami nábožensky orientovaní. Historickým příkladem využití náboženství je Action française v prvních čtyřech desetiletích minulého století. Její ideolog Charles Maurras byl konzervativní nacionalista, monarchista a antisemita, a podporoval římskou církev jako instituci, která je spjata s francouzskou tradicí. Zamlouvala se mu svými politickými postoji a svým hierarchickým autoritativním uspořádáním. Celkem logicky mu bylo cizí křesťanství. Jeho vysoké hodnocení katolicismu si v jeho mysli nijak nepřekáželo s jeho ateismem. Od svých současných pokračovatelů se lišil tím, že byl sociálnější.

Autoritativní klerikální konzervativismus u nás je reprezentován lidmi, kteří se hlásí k nějaké náboženské příslušnosti: Roman Joch, Michal Semín, Ladislav Bátora, Dan Drápal, Petr Hájek, Mojmír Kallus, Benjamin Kuras, Jiří Karas, Josef Dobeš. Ale jako nástroj pro pacifikaci občanského odporu je využíván i ateisty. Těsná většina poslanců 8. listopadu loňského roku oslavila 392. výročí porážky českých stavů na Bílé hoře tím, že se rozhodla věnovat římské církví desítky miliard korun a další miliardy církvím, které byly podle čiré libovůle shledány hodnými této štědrosti. Možná bychom mezi poslanci našli někoho nábožensky orientovaného. Ale jistě je vítězná většina převážně nábožensky indiferentní. Cítí však potřebu nábožensky umravnit tu část občanů, která na náboženské argumenty slyší. Bohatá církev bude mít mocnější prostředky k ovlivňování obyvatel. Poslanci si možná také chtěli zavděčit vedení církví a zajistit si hlasy v  (asi mylné) představě, že členové církví budou hlasovat podle pokynů vedení.

Církve a jiné náboženské společnosti, které na dance macabre nad miliardami nepřistoupily, jako baptisté, jsou zpochybňovány. O víkendu jsme se dověděli, že vrchní ředitelka sekce kabinetu předsedy vlády dala sledovat manželku premiéra vojenskou kontrarozvědkou, protože se domnívala, že je v kontaktu s jednou z nich, a sice se svědky Jehovovými. Ti o miliardy či stamiliony od státu nestojí. Jejich právní pozice (a tím i ústavní ochrana práv) v Česku je však naprosto stejná jako pozice římskokatolické či jakékoli jiné církve. Jsou registrovanou náboženskou společností s přiznanými zvláštními právy. Pokud tento systém slídí po legálních náboženských skupinách, které neplní jeho politické zadání, nejsme opravdu daleko od minulého diktátorského režimu.

Morálka byla přijetím zákona č. 428/2012, jak se iniciátorům zdá, zajištěna. Jak bylo většiny pro něj dosaženo, je třeba připomenout. Tři poslanci resignovali na poslanecký mandát a byli nahrazeni zákonodárci poslušnějšími. A právě v těchto dnech je operace výměny poslanců předmětem trestního stíhání. Hlavní organizátor zločinu premiér Petr Nečas se vzteká na policii, i když ta je k němu zatím shovívavá a chce postavit před soud jen jeho nejbližší spolupracovníky. Jenže hněv na policii vyslovený premiérem dvakrát rok po sobě (před rokem šlo o „partu policejních plukovníků a podplukovníků, kteří chtějí rozhodovat, kdo bude ve vládě“) je marný, když stíhání řídí justice, konkrétně státní zastupitelství a vazbu na obviněné uvalil na vládě i opozici nezávislý soud.

Uvidíme, kam vyšetřování dojde. Ale podle zatímního stavu věci lze říct, že naděje na účinnější pacifikaci části populace bylo dosaženo pomocí trestného činu, za který jsou stíhání donedávna vysocí představitelé státní moci. Tím se ozřejmuje morální funkce církví ve společnosti. Prokazuje se tím, že sociální role institučního náboženství nemá mnoho společného s křesťanstvím nebo s humanistickou etikou. Tuto etiku v současnosti přesvědčivěji předkládají etické instance sekulární společnosti, například filosofové a občanské iniciativy, než církve zaměřené hlavně na náboženskou podporu mocných a bohatých.