Prožil jsem tento týden dramatické setkání s člověkem z dlouholetého okruhu blízkých přátel. Už vícekrát jsem mu pomáhal řešit těžkou životní situaci. Tentokrát se o ní rozhovořil podrobně. Je to muž blížící se k padesátinám, s doktorátem v jednom z humanitních oborů zaměstnaný na badatelském pracovišti, který již prošel několika zaměstnáními, mimo jiné i vedením jedné odborné instituce.

Každý měsíc před výplatou řeší otázku, co jíst. Omezuje výdaje na minimum, a přesto upadá do dluhové pasti. Musí si půjčovat, aby mohl splácet jiný dluh. Občas se někdo z jeho přátel a známých slituje a věnuje mu nějakou částku.

Téměř vnitřní otřes mi způsobila jeho reflexe. Zdůrazňuji, že jde o člověka s vědeckou kázní v řeči, člověka, který váží slova a nespěchá s radikálními soudy. Přesto však se vyslovil, že dopad ekonomických mechanismů systému na pocit bezpečí jsou stejné jako strach z StB za minulého režimu. Podílel se totiž v osmdesátých letech jako mladý disidentský aktivista mimo jiné na kolportáži samizdatových materiálů.

Kdyby šlo o jednotlivý případ, uvažoval bych o nějakých náhodách, které se sešly a zkomplikovaly v popsaném případě situaci. Znám však další dva případy lidí, kteří za minulého režimu zažili potíže, v jednom případě i násilí pro své názory a podíleli se na podzemních protirežimních edičních aktivitách.

Jedna z těchto osob se hned na začátku roku 1990 zapojila do rozvoje nestátního školství. Zkušenost těchto mých známých či přátel se současným režimem je tak drtivá, že se stali voliči komunistické strany.

Další z blízkých lidí nestačil nic podnikat za komunistického režimu, protože byl na jeho konci desetiletým školákem. V nových poměrech po maturitě vystudoval v bakalářském a magisterském stupni jeden humanitní obor a již za studia a celou dobu až dosud po něm pracuje v pomáhajících profesích. Zachránil nemálo životů.

Na své nedávném pracovišti, které sebezáchovně po několika letech opustil, pracoval za nějakých čtrnáct tisíc korun měsíčně čistého denně od rána do večera a obsazené měl i některé víkendy. Není daleko od toho, že denně snídá jeden rohlík, obědvá jeden rohlík a večeří jeden rohlík, pokud ho někdo nepozve na oběd nebo večeři. Brzy bude mít dvě povolání.

Mzda za jedno padne celá na nájemné za garsonku bez ústředního topení mimo centrum Prahy. Druhá sotva vystačí na jídlo, hygienu, mobil, jízdné a ošacení. Je to člověk duchovně orientovaný, laskavý, nesobecký. Uvažoval ve volbách do Sněmovny před dvěma týdny, že bude volit komunisty, ale je si vědom toho, že nejsou skutečnou alternativou. Byl by to spíše protestní hlas. Nevím, jak se rozhodl definitivně.

Tváří v tvář těmto životním příběhům se jeví jako bezvýznamná banalita, že ve volbách těsně zvítězila sociální demokracie. Je zřejmé, že i ve své nejlepší podobě není ničím jiným, než stranou mírného pokroku v mezích zákona.

Tato strana nemá v programu zásadní obrat politického a ekonomického směru, a přitom jen to by mohlo poskytnout šanci lidem, kteří jsou pracovití, vzdělaní, se sociálním zázemím a přesto jsou na hranici bídy a kterých není málo. Její ekonomický expert a pravděpodobně budoucí ministr slepě obhajuje nehumánní neoliberální ekonomický model a liší se od ekonomů starého vládního poradního týmu vlády jen tím, že by pocukroval krutý model mírně sociální rétorikou.

Políčkem do tváře voličů sociální demokracie byl pokus o stranický převrat ve druhý volební den na spiklenecké schůzce 26. října a na následujícím zasedání Ústředního výkonného výboru strany. To málo, co strana byla ochotna a schopna ve svém programu nabídnout, garantovala především postava očekávaného budoucího premiéra. Voliči se na Bohuslava Sobotku spolehli a doufali, že se bude snažit podle chabého mandátu, který straně poskytli, obhájit maximum možného.

Volby nedopadly přesvědčivě ve prospěch ČSSD, ale poskytly jí prvenství a na rozdíl od voleb s podobným výsledkem roku 2010 i výrazný koaliční potenciál. Stala se nevěstou, o kterou se krásnější i zcela oškliví princové ucházejí. Je otřesné a těžko pochopitelné, že pokus evidentních cyniků oslavují i žurnalisté a publicisté, kteří se označují za levicové.

Nemusím se v hodnocení sobotkovského a haškovského křídla ČSSD spoléhat na jednostranné mediální zprávy, které jsou vždy zároveň komentáři. Mám informace z první ruky z posledního sjezdu ČSSD o tom, jak emisaři haškovského křídla obcházeli s jistými nabídkami nerozhodnuté delegáty sjezdu a jak po nich chtěli, aby za plentou na mobil ofotografovali svůj volební lístek, s tím, že na základě předložené fotografie dostanou slíbenou odměnu.

Označování těchto machiavelistů a technologů moci za autentickou levici za současného pomlouvání lidí jako Sobotka, Špidla, Dienstbier, Gajdůšková, Zaorálek, to byla poslední zkouška ochoty levicového voliče. Porážka pučistů spojená s velkorysostí vůči těm méně aktivním z nich je naopak poslední šancí. Ještě je možné stranu podpořit. Ještě je možné od ní očekávat pokus o relativní nápravu poměrů.

Jisté však je, že vítězství sociální demokracie v koalici, která ji nezaručuje ani většinu ve vládě, přináší málo. Její aritmeticky nutná mesaliance s jedním podnikatelským projektem a s klerikálně konzervativním subjektem neposiluje naději na aspoň jakési zlepšení situace. Bez intenzivní občansko-právní, vzdělávací a pomáhající aktivity mimo stranicko-politické struktury se propadneme do bídy, chaosu a extremismu.