Martin Hekrdla napsal minulé pondělí na webu Týdne o vzestupu a pádu sociální demokracie. Na úkor příběhu strany se rozhodl položit důraz na úlohu jednoho jednotlivce. A i proto se na dějiny strany v článku díval z příliš krátkodobé perspektivy.

„Zhruba před dvaceti lety,“ napsal Hekrdla, „v únoru 1993, začal v Česku raketový vzestup sociální demokracie tím, že si do svého čela - ať se nám to líbí, nebo ne - zvolila Miloše Zemana.“

S koncem roku 1992, to už ovšem Hekrdla nepíše, zmizela z české politické scény do té doby dominantní česko-slovenská polarizace. Přestalo být důležité, co kdo říká na deklaraci svrchovanosti slovenského národa. Zda kdo souhlasí či nesouhlasí s tím, aby si ještě federativní Slovenská republika zřídila vlastní ministerstvo zahraničních věcí. Zmizel důvod, proč by kdo měl po českých politicích házet při jejich návštěvách Slovenska vajíčka.

Že namísto národnostního konfliktu budeme v české veřejné debatě nově sledovat konflikt levice a pravice bylo nanejvýš pravděpodobné. Přispěla k tomu jak sílící sociální nespokojenost, tak pravicový antikomunismus. Prostor po jednom konfliktu nadto musel být zaplněn konfliktem jiným.

Pokud ovšem víme, že zároveň se změnou v čele jedné z tehdejších opozičních stran docházelo k zásadní proměně veřejné debaty, musíme problematizovat Hekrdlovu úvodní tezi. Přesněji, musíme problematizovat jím položený důraz na Miloše Zemana coby jednotlivce.

Opravdu by bez Miloše Zemana přešli budoucí voliči sociální demokracie k Levému bloku, národním socialistům nebo KSČM? Nerostla by sociální demokracie v době proměny společenského konfliktu i tak? Třeba proto, že narozdíl od postkomunistické levice přicházela s programem otevřeným i středním vrstvám? A že narozdíl od stran postkomunistických mohla být a byla přijatelná i mezi odpůrci tehdy nijak vzdálené vlády KSČ?

Dnes podle Hekrdly „nastává trvalý sestup sociální demokracie v této zemi“. Píše to ve výše odkazovaném textu poté, co zmíní pár se Zemanem spojených epizod z posledních let. Souhlasil bych, kdyby napsal, že nastává období sestupu ČSSD. Nejsem ale přesvědčen, že půjde o sestup trvalý a že se trvale dotkne i sociální demokracie.

Kromě dalšího je totiž třeba připomenout, že ČSSD sice letos oslavila 135 let od svého založení. Že ale jen za posledních dvacet pět let měla tři různé názvy. A že z oněch 135 let více než padesát let coby funkční struktura na domácím území vůbec neexistovala.

Sociální demokraté a sociální demokratky sice mají tendenci sdružovat se vždy znovu v sociálně demokratické straně. Stranická struktura ale v českém prostředí zjevně není jediným nositelem sociálně demokratických hodnot a programu.

Hlavní osou politického konfliktu je dnes v představě veřejnosti hranice mezi starým a novým a požadavkem jsou změny rychlé a radikální. Nikde ale není napsáno, že doba převahy reformního sociálně demokratického programu opět nepřijde. A že nositelem tohoto programu nebude znovu struktura sociálně demokratické strany.