Diskuze na téma Proč se hlásím k levici mě zaskočila, neboť jsem se na jednu stranu touto otázkou nikdy nezabývala, na stranu druhou mne moje levicovost, zejména pak coby zvnějšku připsaná charakteristika, provází od mládí.

Původ našich postojů je jistě možné hledat v rodinném zázemí, není to však to jediné, co člověka a jeho pohled na svět formuje. To, odkud vycházíme, je jakýsi základ, ale životní osudy ho mohou v mnohém dotvořit.

Vyrostla jsem v prostředí pražského disentu, které nebylo levicové ani pravicové, ale setkávali se v něm lidé s různými názory. Oba moji rodiče se však vždy k levici hlásili a protože to jsou lidé moudří, kteří jsou zásadoví a zároveň dokáží svůj pohled pod tíhou argumentů a událostí přehodnotit, byli pro mne vždy velkou inspirací. Nevděčím jim však za to, že jsem levicová, nýbrž za to, že mne naučili nevnímat svět černobíle a bránit se dogmatickému nazírání na realitu.

Tendence hledět na svět skrz pravolevé uspořádání světa může být v mnohých případech na škodu. Za pojmy levice a pravice si mnozí nahodile dosazují to, co se jim hodí. V českém polistopadovém vývoji však je to o to grotesknější, že se ve veřejném prostoru stala levice na dlouhý čas synonymem zla. To jistě lze analyzovat jako reakci na reálně socialistický režim a zejména pak na neschopnost české společnosti se s ním vyrovnat.