Ferdinand Peroutka v roce 1924 v tehdy právě založené Přítomnosti uspořádal přehlídku úvah na téma Proč nejsem komunistou. Hlásit se ke komunistům bylo módou pražského kulturního salonu poloviny dvacátých let. Přední osobnosti kulturního života, které s komunistickými intelektuály sdílely mnohá východiska, pokud šlo o analýzu tehdejší společnosti, ale odmítaly kvůli tomu spatřovat v sovětském Rusku vzor či v Marxovi větší autoritu než v Masarykovi, se ocitaly pod tlakem jako nedostatečně důslední stoupenci lidskosti a bezděční příznivci starých, sociálně krajně nespravedlivých mravů.

„Pro mne osobně je ta otázka úlevou; neboť tuze bylo třeba nikoli polemizovat s komunismem, nýbrž hájit se sám před sebou z toho, že nejsem komunistou a proč jím nemohu být,“ napsal zřejmě v nejznámějším z tehdejší sbírky textů Karel Čapek. Humanitní demokraté vycházející z Masaryka či z Havlíčka a odmítající příkře ruskou či jakoukoli jinou z Marxe vycházející cestu se cítili natolik nesamozřejmí ve své pozici, že považovali za potřebné manifestovat její oprávněnost a kulturní i politickou sílu kolektivně: sbírkou svých individuálních výpovědí.

O šestaosmdesát let později se nacházíme v situaci v něčem analogické a přece principiálně odlišné. I dnes má pražský kulturní salon svou módu, i dnes se v českých zemích zahnízdil určitý druh specifické politické korektnosti. Myslí se, že každý, kdo není přinejmenším bezděčným, prostoduchým příznivcem starých pořádků, se hlásí k pravici. V tomto pojetí existuje i druh tak zvaného rozumného levičáka, ale to je pouze takový, který de facto nechává vládnout pravici, uznává její kulturně politickou nadřazenost a vyklízí jí prostor. Klasikem tohoto přístupu je Miloš Zeman.

Dnešní pražská kulturní a politická obec se cítí poslední výspou civilizace, majákem, který vytrvale a zatvrzele bliká, obklíčen mořem oranžových krajů, s nadějí, že Evropa a svět díky němu nakonec najdou správnou cestu. Pražští umělci spontánně koncertují za hluboce nemasarykovskou ideu nemluvení s komunisty a proti tak zvanému levicovému nebezpečí, které má spočívat v exkomunistickém srpu a kladivu, v komunistické třešni a v sociálnědemokratické růži. Tu chybí už jen prezidentská standarta s nápisem Pravda vítězí, aby byl galimatyáš doveden poctivě do všech důsledků.