Marná sláva, Václav Havel zůstává jednou z největších žijících osobností českého politického myšlení a rozhodně je největší osobností české politiky po roce 1989. Vydá-li tedy v nejčtenějším vážném deníku předvolební úvahu, která nevzbudí prakticky žádný ohlas, je to samo o sobě událostí, jež stojí za zamyšlení. Takové ticho může být ohlušující.

Přemýšlení o příčinách, proč text nebudí prakticky žádnou pozornost, je nutné ukotvit v něm, ale ještě předtím se nemůže vyhnout výpravě a kontextu, v jakém Havlova poměrně rozsáhlá úvaha vyšla.

Redakce Mladé fronty Dnes jej totiž přizabila i svým zacházením. Považte sami. Text vyšel pod nesmyslným titulkem Přečtěte si Havlův volební program imaginární politické strany. Nechce se věřit, že by jej tak Václav Havel sám nazval, ani tomu, že tak úzkostlivý autor by redakci dal svou úvahu delší dvou tisíc slov prostě jen tak, bez názvu.

Redakce se úvahou zabývala už jen ve dvou dalších zprávách. První vychází čistě z textu a je strohou informací, která zveřejnění eseje doprovází pod názvem Václav Havel: Volební program mám hotový, hledám lídra. Ta druhá na program reaguje, redakce ji nazvala Havlův program fiktivní strany pobouřil politiky: Je to jen plácnutí do vody.

V tom nejplytčím objektivistickém schématu cituje tři politiky, dva proti, Lubomíra Zaorálka, který program právě označuje za „plácnutí do vody“, a Cyrila Svobodu, který se pohoršuje nad znevažováním politických stran. A pak předsedu Strany zelených, kterou se Václav Havel podle všeho chystá volit. Lišku MFD označuje za jediného, „kdo s exprezidentovým textem bez výhrad souhlasil“.

A to je všechno. Utilitární pochvala od předsedy strany mířící mimo parlament, odmítnutí Cyrilem Svobodou, jehož strana balancuje na hraně, a bohužel trefný povzdech Lubomíra Zaorálka: „Tohle žádnou diskusi nevyvolá.“

Ano, ovšem, jak by mohlo? Vždyť ani Mladé frontě Dnes Havlův text nestál za jediný komentář. Ani Martin Komárek, ani Karel Steigerwald, ba ani Jana Bendová nepocítili nutkání k velké události v jejich deníku cokoli podotknout. Také jejich mlčení je výmluvné.

Přitom ne že by nebylo co komentovat. Je toho ale věru méně, nežli název v MFD slibuje. Onen titulek Přečtěte si Havlův volební program imaginární politické strany je totiž sám o sobě nesmyslný ještě i proto, že se o vůbec žádný program nejedná: Václav Havel v textu členěném do pěti bodů rozšafně a vskutku mimořádně nekonkrétně přemítá o tom, z čeho by při psaní programu vyšel, kdyby byl o čtyřicet let mladší a zakládal by novou politickou stranu, nebo aspoň psal její volební program.

„Co v programu té strany bude? Anebo z čeho při jeho psaní vyjdu?“ uvádí ji Václav Havel sám. Zastavíme se pouze u prvních čtyř, neboť bod pátý je jen netradičně na závěr umístěným věnováním textu památce Havlova přítele Zdeňka Urbánka.

1. Všudypřítomné hoře z partajokracie. „Strany jsou důležitým instrumentem demokracie, to nikdo nepopírá (ani já, kterého z toho už třicet let podezírají), ale právě jen (odkrytým!) instrumentem, ničím víc,“ píše Havel zřejmě v nejvlídnější větě, kterou je s to se skřípěním zubů o politických stranách povědět, a pak jim ve zbytku onoho bodu dosti vynalézavě spílá.

Bod končí větou: „Nemyslím si, že by můj program musel začínat kritikou současné politiky. Tu by vůbec nemusel obsahovat. Stačilo by, kdyby o její oprávněnosti věděl,“ která jako by si protiřečila s jeho názvem: buď je hoře všudypřítomné, anebo se o něm nemluví.

Ale i kdybychom přistoupili na to, že ono všudypřítomné hoře v programu nebude, ale on z něj pouze vyjde, zůstane tu otázka, jakou metodou onu partajokracii krotit. A proč právě Havlova strana by se měla jejím zákonům vymykat?