22. duben 2010 nevstoupí do českých dějin jako dvojitě výroční Den Země, ale jako den, kdy česká pravice definitivně začala ztrácet ničím reálným neodůvodněnou kulturně-politickou hegemonii mezi mladou generací.

Na českém internetu se objevil obludný klip natočený talentovanou herečkou Marthou Issovou a estrádním bavičem Jiřím Mádlem. Principem klipu je přesvědčit mladé lidi, aby se vypravili za svými prarodiči a přesvědčili je proti volbě levicových stran.

Mezigenerační dialog je skvělá idea, ale než započne, je třeba si o něm povědět pár základních věcí. První princip, který i mě osobně stihli naučit ještě v Pionýru — a věru těžko si vzpomenu, zda jsem se tam dověděl ještě něco jiného užitečného —, zní: když staří mluví, mladí šoupou nohama.

A tu máme Issovou s Mádlem, kteří s drzostí svazáků, jako by až parodujících sebe sama, vyprávějí podobným mladým hloupým, kteří snad v životě nečetli víc než Reflex s Respektem, co mají udělat se svými prarodiči. Hm. Takže si o těch prarodičích asi budeme muset něco povědět.

Martha Issová se narodila v roce 1981. Její maminka, jak zjistíme na googlu přes dva kliky, se narodila v roce 1947, takže její babička, pokud žije, což jí přejeme, může být tak ročník 1925. Té babičce bylo v roce 1938 třináct, a tak jistě chápala, čeho se týkají Halasovy verše o sladké Francii a hrdém Albionu.

Babička šťastně přežila válku, aby mohla porodit Marthinu maminku. Ale nevíme, na čí straně stála dvacetiletá až třiadvacetiletá hypotetická v té době těhotná babička Marthy Issové v kritických letech 1945-1948. Zato od Erazima Koháka, jejího o krapet mladšího vrstevníka, jehož rodina i on sám stáli v té době s odvahou a vynalézavostí proti komunistům na straně demokratů, známe geniální větu, která ono období vystihuje lépe než vše, co se na to téma tlachá v dnešních médiích.

V letech 1945-1948 byl český národ bolestně rozdělen na dvě poloviny, z nichž každá byla legitimní, píše v exilu v korespondenci poúnorového a posrpnového exulanta demokratický odpůrce komunistů Kohák. Milan Kundera, kterého se herečka Issová s bavičem Mádlem dnes dovolávají, stál v letech 1945-1948 na straně komunistů, ale nebyl kvůli tomu nikdy nízký a není kvůli tomu horší než třeba Václav Havel, který stál tehdy na straně opačné čili dnešníma očima výš, ale pak už se málokdy hloubce Kunderova politického myšlení dokázal vyrovnat.

Nevíme, na jakou stranu se v pohnutých letech 1945-1948 přikláněla babička Marthy Issové, nicméně díky Erazimu Kohákovi a jedné z největších myšlenek, které vyslovil, víme, že se v žádném případě nemýlila. Patrně ale nepatřila k těm skvělým uprchlým, máme-li tu Marthu Issovou. S největší pravděpodobností tu tudíž zažila později i rok 1968.

Právě o něm by si možná Martha s Jirkou, než se vypraví za svými bábou s dědkem, mohli doplnit své vzdělání. Mohlo by jim to přijít k duhu tak, že se z toho možná hned tak nevzpamatují, a dokonce možná pak i pocítí touhu natočit ještě úplně jinačí klip.

1968. To byl překrásný rok, kdy se Československo, skvělá země, v níž se herečka Martha i bavič Jirka narodili, ale v níž už z nikoli spontánních důvodů nežijí, ocitla v ohnisku světových dějin díky politickému myšlení i politické praxi, které se v ní tehdy provozovaly. Pro celý svět jsme se díky vzácným lidem a polozapomenutým hrdinům jako byli Karel Kosík, Ludvík Vaculík, Jaroslav Šabata, Jaromír Litera, Dominik Tatarka, Milan Šimečka, Ota Šik, A. J. Liehm, Milan Kundera, z nichž mnozí dokonce ještě žijí, tenkrát stali zdrojem naděje, že jiný, lepší svět je možný.

Nemluví-li se o nich jako o velikánech české, ba i světové politiky, není-li ani jeden z nich českým prezidentem, zdali to není proto, že všichni byli komunisty? Komunisty, jimž se tehdy obdivoval mezi jinými a kromě velké většiny světa i Ferdinand Peroutka. Komunisty, jimž současný český prezident, který komunistou nebyl, nesahá ani po malík.

Odpusťte, oslovím-li vás nyní, Martho s Jiřím, zpříma.

Ona ta výše jmenovaná skupina — co jste od koho z nich četli, a co o nich víte, že tu chcete mluvit s jejich vrstevníky? — jsou samí prvotřídní političtí myslitelé! Věděli v lecčems víc než Evo Morales, onen Allende dneška, a věděli to před 42 43 lety. To díky síle střední Evropy a československé humanitně-demokratické tradice.

Nemohu vás tady, Jirko s Marthou, doučovat ve všem, ale chcete-li mluvit se svými babičkami o politice, měli byste vědět aspoň něco, aby se vám nesmály. Pochopte aspoň to, že tahle země v době, kdy vaší babičce bylo tolik, kolik je dnes vám, věděla o světě neskonale víc než ví dnes, a také pro něj nesouměřitelně více znamenala.

Miloš Forman, kterého se, Martho s Jirkou, dovoláváte, natáčel své nejskvělejší filmy v socialistickém Československu. Legendární, ba geniální československá kinematografie či literatura šedesátých let není bez celkové společenské atmosféry oné doby a onoho tzv. společenského zřízení vysvětlitelná. Ta atmosféra tu taková byla proto, že všichni cítili, jak se konečně blížíme k Masarykově maximě, podle níž je socialismus žitou humanitou.

Požádejte Martinu Navrátilovou, na niž se také odvoláváte, ať srovná George W. Bushe s Alexandrem Dubčekem. Možná se od ní dovíte, že W. byl dokonce větší blb i než Antonín Novotný, ale asi i ona uzná, že menší než Husák.

Socialistou byl Masaryk, socialistkou, ba přesněji národní socialistkou byla i Milada Horáková, jejíž jméno si, herečko Martho s bavičem Jirkou, propagandisticky berete do úst, ač o ní víte jen tolik, že ji zabili komunisté, ale o tom, co chtěla... — ano, právě o tom, byste se měli vypravit získat poučení za svou babičkou.

Milada Horáková byla národní socialistka, tedy politička svými sklony se příliš neodlišující od Edvarda Beneše. Chtěla dobro pro český národ a podobně jako Edvard Beneš či TGM byla přesvědčena o tom, že k tomu dobru vede demokratický socialismus ve specifickém českém provedení, nikoli kapitalismus. I to je všechny tři, Miladu, Edvarda a Tomáše, činí velikými.

To všechno by vám, Martho s Jirkou, možná mohla povyprávět vaše babička, kdyby s vámi měla trpělivost a dali byste jí šanci myslet si, že to stojí za to. Druhá možnost je, že budete dál číst Reflex a Respekt, či jiné časopisy, jichž se slušný člověk a dost možná ani vaše babička netkne ani dráždidlem na opice a pak můžete dál natáčet klipy, které si za padesát let budeme připomínat jako šedesát let staré týdeníky.

Až přijedete za svou babičkou, pokud k tomu tedy skutečně naleznete odvahu, tak ji pokorně vyslechněte, koho se chystá volit a pak se k ní přidejte. Můžete na to vzít jed, že co se politické moudrosti týče, saháte jí možná tak po kotníky, takže těžko uděláte chybu.

Váš

JP