Proč se hlásím k levici? Prostá otázka. Těžká odpověď. Dnes znepokojivě naléhavá. Vyvolává totiž otázek vícero. Hlásím se vůbec k levici, s důrazem na slovo hlásím? Mají pojmy pravice a levice ještě svůj obsah? Je vůbec potřeba se nějak na pravolevé ose zařadit? Musím se i já nějak v tomto smyslu zařadit? Je tu teď nějaká nová potřeba vysvětlit, proč se hlásím k levici, nebo spíše vůbec sdělit veřejnosti a argumentačně podložit, že se hlásím k levici? A proč právě teď?

Probírám si v mysli svůj život, vybavuji si svá veřejná vystoupení, své aktivity, články, odpovědi na anketní otázky, pamětnické rozhovory — tedy to, co ve svém souhrnu nakonec utváří vnímání člověka jako veřejné osoby, a přemýšlím také o svém sebepojetí, o tom, jak se cítím a kdo tedy vlastně jsem jako homo politicus.

Každý se narodí do nějakého prostředí, které se do něj obtiskne. Později ho spoluformuje škola, četba, společnost, významné historické události. Oba moji rodiče patřili ke generaci, jejíž nezanedbatelná část po válce vstoupila do komunistické strany. Spolu s jinými se snažili budovat novou společnost, o níž pevně věřili, že bude lepší a spravedlivější než ta předválečná.

Narodila jsem se v roce 1951 a tyto počátky si samozřejmě nepamatuji. Rozum brát jsem začala až v šedesátých letech a více či méně si pamatuji, že rodiče ostře kritizovali poměry, ale nekritizovali systém, jehož součástí se cítili a usilovali o jeho změnu. V debatách se tehdy mluvilo o konzervativcích a liberálech. Konzervativci byli komunisté stalinského typu a k liberálům (samozřejmě v rámci komunistické strany) se řadili moji rodiče. Levicovost nebyla nikterak zpochybňována, ale pokud si pamatuji, nebyla ani tematizována, byla samozřejmostí. Základní dichotomii, kterou jsem vnímala, byl výše zmíněný konflikt mezi liberály a konzervativci.

Teprve rok 1968 (bylo mi 17 let) způsobil, že jsem začala vnímat a chápat, že ve společnosti je přítomen ještě jiný, mnohem zásadnější konflikt, který mi do té doby zůstával více či méně skryt. Byl to latentní konflikt mezi vítězi a poraženými z roku 1948. Osmašedesátý byl současně unikátním vzedmutím vůle tato pnutí překonat a společnost demokratizovat a rozvíjet na společně sdílených základech a hodnotách.

Osmašedesátý měl na mé budoucí směřování zásadní vliv. Byl to jednak zážitek opojné svobody, ale také určité zpochybnění jednoduchého světa, v němž jsem do té doby vyrůstala. Hovořím-li o zážitku opojné svobody, uvědomuji si, že z vlastní zkušenosti si nepamatuji, že bych se předtím cítila nesvobodná nebo že bych měla dojem, že nemohu říci, co si myslím.