Jak radikalizovat ČSSD?

Michael Hauser

Propast mezi programem ČSSD a její reálnou politikou je enormní. Dokud se nezačne uvnitř strany vytvářet skutečně sociálnědemokratická platforma, je otázka, zda tuto stranu volit.

Podívejme se na to, v čem je hlavní problém ČSSD. Když si přečteme její dlouhodobý program, mnoho věcí nás překvapí. Nezapírají se tam historické kořeny spjaté s Marxem a Engelsem, vztah k dělnickému a socialistickému hnutí, vymezení vůči liberalismu, oceňuje se Masaryk, který „zorientoval sociální demokracii směrem na prohlubování liberální demokracie zleva”.

Strana se hlásí k „demokratickému socialismu” jako hnutí usilujícímu o „odstranění každého druhu vykořisťování a útlaku, zaměřeného proti jakékoliv třídě, straně, pohlaví nebo rase". Mluví se o smíšené ekonomice jako rovnoprávném partnerství mezi veřejným a soukromým sektorem.

Nechybí tu ani pojetí člověka vytažené z Marxe a popsané Erichem Frommem v knize Obraz člověka u Marxe. Říká se nám, že ČSSD chce vytvořit podmínky pro uplatnění všech stránek člověka, nejen těch ryze ekonomických. Každý marxista zde musí zajásat, protože vytvořit předpoklady pro tvořivé rozvíjení každého jednotlivce bylo cílem Marxova komunismu.

Objevíme tu i hesla, která by mohla být mottem sociálního fóra jako „Ekonomická moc musí podléhat demokratické kontrole”. V programu se to rozvádí tak, že ČSSD kromě demokratické kontroly nadnárodních i domácích kapitálových skupin chce omezit moc monopolů „vytvářením pevného regulačního rámce všude tam, kde je potřeba ochránit veřejný zájem, národní bezpečnost, životní prostředí, svobodnou soutěž a zejména posílit práva spotřebitelů”.

Občanům má náležet právo rozhodovat o důležitých společenských otázkách. ČSSD podporuje i alternativní formy vlastnictví, zvláště družstevnictví, jak to bylo v programu Československé sociálně demokratické strany dělnické z roku 1907.

Nepřehlíží se ani vzdělání, vysoké školy, kultura, věda. Např. u vědy se píše o tom, že ČSSD bude prosazovat, aby její podpora byla 1 % HDP. Zmiňují se práva menšin a imigrantů a vyzývá se k boji proti xenofobii.

V programu nepřichází zkrátka ani ekologie. V kapitole nazvané „Sociálně tržní a ekologicky zodpovědná ekonomika” se říká, že cílem sociálně demokratické politiky je „dosáhnout stavu, kdy hospodářský rozvoj je trvale udržitelný, kdy bude respektovat požadavky na šetrné využívání přírodních zdrojů, zachování ekosystémů a citlivý vztah k přírodě”.

Program končí podobně jako Komunistický manifest výzvou k internacionalismu: „Pochopí-li levice u nás, v Evropě i ve světě dějinnou situaci a vezme svůj přístup k ní za východisko své politiky, dokáže hledat — a díky svému internacionalismu — i nacházet na všech kontinentech a ve všech kulturách sociální síly schopné a ochotné účinně spolupracovat na společné záchraně a globální spravedlnosti”.

Jeden by si řekl, že kvůli takovému programu by měl ČSSD bez váhání volit, nebo do ní rovnou vstoupit. Jenže je tu podobná potíž jako u minulého režimu. Na jedné straně tu byly humanistické slogany jako „vše pro blaho člověka”, a na druhé straně realita, která byla jejich pravým opakem.

Jakmile nastane takové oddělení roviny politické řeči a roviny reality, mění se funkce řeči. Ta začíná působit jako ideologie: vytváří převrácený obraz reality, který tuto realitu činí přijatelnou. Ano, jsou chyby, ale to je daň za naplňování programu. Ideologie brání tomu, aby kritika šla na kořen věci, na to, proč tu je vůbec takový rozpor mezi řečí a realitou.

Tento rozpor není těžké vidět i u ČSSD. Stačí si vzpomenout na postoj sociálně demokratických politiků k nadnárodním a domácím kapitálovým skupinám, monopolům jako ČEZ, prolamování limitů těžby, destruktivní politice vůči divadlům, vědě, dění na pražském magistrátu atd.

Podivná jsou i předvolební hesla typu „jsme strana pro obyčejné lidi”, která spolehlivě odrazuje ty, kteří ve voličích pravice odmítají vidět ne-obyčejné lidi. Navíc v tom je ironie vůči adresátům kampaně, když to říká strana, jejíž předseda se občas chlubí tím, jak drahý oblek si může dovolit.

Paradox je ovšem v tom, že ČSSD má propracovaný dlouhodobý program, ale její konkrétní návrhy působí jako bezradné improvizace. Názory jejích politiků se neodvíjejí od programu, nýbrž kolísají podle průzkumů veřejného mínění. Vzniká pak otázka, jakou funkci má její dlouhodobý program. Není to fíkový list, který má zakrýt smutnou reálpolitiku této strany?

ČSSD se dovolává příkladu skandinávských socialistických stran, ale hlavní otázka je podobná, jakou si před revolucí kladli Lenin a Trocký: může zaostalé Rusko v daném světovém systému dospět na úroveň vyspělých zemí?

Odpovědí bylo, že to možné není, protože vyspělé země budou bránit rozvoji Ruska, aby jim nevznikla konkurence. Trocký proto přišel s teorií kombinovaného vývoje: na Západě proběhl celkový vývoj v rámci kapitalismu, ale ten je možné dohnat jenom tak, že vystoupíme z imperialistického řetězu a založíme socialismus.

Nestojí ČSSD před podobnou otázkou? Je možné v současném globálně kapitalistickém řetězu postiženém krizí dospět na úroveň skandinávských zemí? Není zapotřebí provést určitý radikální krok a v reálné politice prosazovat demokratickou kontrolu kapitálu a politicky vytvářet podmínky pro alternativní ekonomiku? Uvažovat se dá o mnoha věcech, třeba o zespolečenštění podniků uzavíraných kvůli finančním spekulacím a jejich předání do rukou zaměstnanců.

To však předpokládá, že v ČSSD vznikne křídlo, které se pokusí vzít program své vlastní strany vážně. V ČSSD jako křídle jedné velké strany (jak o tom byla řeč v mém předchozím sloupku) by pak bylo křídlo, které z této jedné velké strany začne vystupovat.

    Diskuse
    March 26, 2010 v 22.15
    Jistě je třeba zmnožovat ideové zdroje působící uvnitř sociální demokracie a jistě k nim patří i radikálně levicové myšlení. Ale na druhé straně nelze zapomínat na to, že sociální demokracie je ze své podstaty stranou kompromisu. Nerozděluje svět na dobro na jedné straně (Marx, Masaryk, ekologie) a zlo na straně druhé (kapitál). Právě díky své schopnosti kompromisu se stala produktivní dějinnou silou a společně s kompromisem vykonaným křesťanskými demokraciemi napravo stvořila sociální Evropu (na kterou pravda v současnosti podnikají neoliberálové zásadní útok, oslabený zase ekonomickou krizí).

    A právě díky tomu kompromisu také oslovuje "obyčejné lidi", protože jejich život je kompromisy tvořen. Revoluční intelektuál s tím nikdy nebude spokojen, protože jeho úloha je jiná. Ale i ten, kdo burcuje, upozorňuje na nebezpečí, kdo zaujímá perspektivu vně systému, by měl brát skutečně vážně lidi, kteří jsou uvnitř něj - jinak to může dopadnout špatně. Gradualistická koncepce sociální demokracie se snaží brát vážně perspektivu těch, co jsou uvnitř systému, protože jejich životy mají cenu hned teď, nikoliv až potom... Ale je gradualistická v tom, že se snaží životy lidí zlepšovat a přitom úběžníkem toho zlepšování je kupř. to, co je popsáno v dlouhodobém programu; vždy tu bude rozpor mezi ideálem a realitou, to patří k podstatě kompromisu.

    Jistě je třeba vždy zkoumat, kde přesně se nalézá onen kompromis nyní a kam by se měl posouvat. A jistě platí, že česká sociální demokracie by se potřebovala mnohem více inspirovat radikálními pohledy z vnějšku systému, protože ten je v krizi - zároveň se ale bojím, že vlastně nikdy nemůže uspokojit většinu autorů píšících do těchto novin. Z nadávání na sociální demokracii se zde stal sport.

    Problém je v tom, že strana, která bude plně uspokojovat aktivisty a revoluční intelektuály, nemůže zvítězit v demokratických volbách, v České republice tedy rozhodně ne, skandinávské myšlení si většina společnosti zatím neosvojila a žádným skokem se k němu dopracovat nedá, Michale. Dá se to jen postupně měnit k lepšímu, také v reakci na vnější události, evropskou integraci apod.

    Nepřetržitou palbou zdálky se jen prohlubuje příkop; chtělo by to aspoň přijít blíže -snad v červnu bude Masarykova akademie pořádat větší seminář o budoucnosti sociální demokracie, o různých proudech působících v jejím nitru - tak přijďte třeba tam a řekněte to všechno sociální demokracii do očí, ona to potřebuje.

    March 26, 2010 v 22.21
    Pro zájemce přidávám ještě odkaz na článek Jaroslava Šabaty o možném ideovém směřování sociální demokracie: http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=034&clanek=040322

    A další Šabatovy články si laskavý čtenář může třeba vygooglovat a najít, v případě Jaroslava Šabaty to rozhodně není ztráta času.
    MH
    March 27, 2010 v 11.45
    Kompromisy je vydlážděna cesta do ...
    Pokud se opravdu ČSSD postupně mění k lepšímu, je vše v pořádku. Nikdo od ní nechce, aby se změnila v radikálně levicovou stranu. Ale kde je chyba, pokud se k lepšímu nemění? Její reálpolitika, která jde často proti jejímu vlastnímu programu, třeba její postoj k ČEZu, se nedá donekonečna ospravedlňovat tím, že se musí dělat kompromisy.
    DR
    March 27, 2010 v 12.59
    Nevím jestli ČSSD je stranou kompromisu, mediálně se naopak velmi jasně prezentuje jak bojovník dobra proti zlu. Nicméně nemám pocit, že by sociální demokracie měla nějaký reálný sociální program. Že by otevírala společnenskou diskuzi o potřebných sociálních tématech. Nevidím nikde žádný jasný, konstruktivní postoj k řešení otázky bydlení, což považuji za jeden z nejzásadnějších problémů této země a za téma bytostně sociální. Nevidím žádný zásadní postoj k modernizaci školství, k podpoře kultury, nevidím žádnou snahu o skutečné řešení problematiky důchodů. Nevidím v těchto tématech žádné jasné a ostře formulované postoje na základě nichž je možné dělat kompromisy. Vidím jen zcela povrchní a zjevně čistě utilitárně zvolená hesla o 30korunových poplatních, 13. důchodech a propagaci "prosperity bídy" a ekologických zvráceností v severních Čechách. Od odchodu Vladimíra Špidly naprosto postrádám jakoukoli programovou důslednost a kultivovanou a přesvědčivou argumentaci.
    March 28, 2010 v 1.21
    Obávám se, že tu došlo mezi Michaelem Hauserem a Janem Černým k nedorozumění. Michael Hauser nesrovnával praxi současné české sociální demokracie s nějakou vysněnou radikální levicovou stranou. Srovnával ji s jejím vlastním programem. Nechce po ní mnoho. Přál by si jen, aby se držela svého programu. Mluví-li o radikalitě, míní, aby se držela svých kořenů (kořen = lat. radix). Soudím, že nemíní radikalitu v tom smyslu, jaký toto slovo nešťastně získalo v současné němčině, kde radikální = extrémní.

    Michael Hauser by si zřejmě, soudě podle jeho textu, přál, aby strana, která má demokratický levicový program, nebyla objektivním testem Politického kompasu podle své praktické politiky řazena do pravicového autoritativního segmentu.

    Budu ji volit jako menší zlo, protože je méně pravicová a méně autoritativní, než ostatní české parlamentní strany (včetně komunistů). Ale kdyby se vyskytla reálně existující strana, která by se v praktické politice aspoň blížila současnému velmi nadějnému programu sociální demokracie, dal bych ji ochotně svůj hlas a sociálním demokratům bych nostalgicky zamával.
    MH
    March 28, 2010 v 13.12
    Ano, nejsem nijak náročný. Pro začátek by stačilo, kdyby si sociální demokracie aspoň občas vzpomněla, že je to sociální demokracie, tj. že má nějaké "kořeny" ve významu radix. To jsou jednak počátky a jednak principy. Ale hlavně mě zajímá, proč je mezi její praxí a teorií taková propast, tak jako mě to zajímá u minulého režimu. Nejlepší je vycházet od rozporů.
    March 28, 2010 v 21.48
    Sociální demokracie je stranou kompromisu historicky, kompromisu mezi prací a kapitálem, trhem a státem, mocí soukromého a mocí veřejného, zisky a mzdami... vznikla "revizionistickým" odchýlením se od radikálního marxistického programu.

    Její současná, pro mnohé nevábná podoba je dána stavem české společnosti jako celku a odsud i stavem všech politických stran - to není omluva, nýbrž konstatování; a ano, změňme to, ale to znamená změnit celou společnost a v posledku i nás samotné. Vladimír Špidla mohl být výborným a úspěšným premiérem společnosti švédské, nikoliv bohužel současné společnosti české.

    Rozpor mezi dlouhodobým programem a reálnou politikou najdeme u každé české politické strany. Ano, sociální demokracie nerealizuje žádnou velkou vizi pro bydlení, školství, kulturu či důchody, protože její politika se vyčerpává v zabraňování uskutečnění velké vize neoliberální. Vizionářem dneška je (či snad přesněji do časů ekonomické krize byla) pravice. Ale přesto znamenalo osm let vlády sociální demokracie aspoň zachování relativně slušných "středoevropských" podmínek pro bydlení, školství, kulturu, důchody. Bohužel např. v kultuře s limity danými malou rozlišovací schopností české sociálně demokratické politiky pro "malá" témata a alternativní proudy.

    Souhlasím s tím, že politika se nemůže vyčerpávat v konzervování minulého. A právě témata, postoje, ideje traktované v Deníku Referendum by mohly být ideovým zdrojem pro řekněme rozpohybování sociálnědemokratického myšlení směrem k nějaké zajímavější budoucnosti, méně technokratické a více demokratické (i v ekonomice apod.). Jenomže se mi zdá, že lidé, kteří zde ony ideje prezentují, víceméně reprodukují většinový lidový postoj vůči politice: ukazování na ty špinavé (politiky, strany), se kterými my čistí nemáme nic společného.

    Dokud bude trvat tento postoj, u lidí obyčejných i u aktivistů a intelektuálů, nic se nezmění, a budeme moci donekonečna ukazovat na to špinavé, protože je to postoj platný pro diktaturu, nikoliv demokracii. Cesta ke zlepšení poměrů vede, jak se aspoň domnívám, v přijetí politiky tak, jak je, a její postupné proměně skrze demokratickou rozpravu a demokratické jednání "zevnitř", v institucích občanské společnosti (k nimž patří též politické strany). A snad k tomu "zevnitř" patří i nějaké zvnitřnění nesnadného a kompromisního pohybu v demokratickém politickém terénu.

    K tomu myslím patří i rozpoznání, že nikdo nejsme vskutku čistý; a snad též rozpoznání, že na "velkou" stranu, jejímž úkolem je vyhrát volby (jinak se do vlády nedostane), nelze přímočaře uplatňovat měřítka malých, mírně antisystémových stran jako jsou např. (na Západě) Zelení. Něco v tomto duchu snad jemněji a inteligentněji vyjádřil Jakub Patočka v závěru svého sloupku "Budou volby: co se stane, je známo".

    Mrzí mě, že mnoho sloupkařů DR (nikoliv ovšem zpravodajství) si vytvořilo jakousi pohodlnou distanci od establishmentu a politických stran (zde se největším otloukánkem stala sociální demokracie) a z ní druhou stranu bombarduje. Diskuse v DR je samozřejmě také formou demokratické rozpravy, ale pořád je to jen pohyb po vlastním názorovém poli. Při reálném střetnutí s "druhou stranou" by už vše tak snadné nebylo. Ale vím, že např. Ivan Štampach se na na takové rozpravě "uvnitř" a tím pádem s "druhou stranou" vlastního názoru podílí a také vím, jak často při tom trpí; ale drží statečně! A mým snem je, že by i diskuse na DR nějak více brala do úvahy "realitu", v níž se pohybujeme, tu druhou stranu. Ale možná se mýlím, rozhodně nechci nikoho urazit.

    Zkrátka kdyby se nám nějak dařilo prolomit tu již téměř celospolečenskou distanci od politiky...
    MH
    March 29, 2010 v 8.15
    Podobná argumentace se dala slýchat na konci minulého režimu. Strana se otevřela, vstupte do ní nebo s námi diskutujte, všechno záleží na lidech. Politika je taková, jaká je společnost.
    Přehlíží se tu, že politika není odraz společnosti, nýbrž je to mocenský mechanismus. Proto je mezi společnosti a rozhodujícími politickými stranami zeď. Dopadá to podobně jako teď s novým územním plánem Prahy. Připomínkujte, diskutujte, ale my si to nakonec uděláme po svém. Pokud se nediskutuje o těchto mocenských mechanismech uvnitř i vně strany, tedy o nastolení podmínek, za jakých diskuse k něčemu bude, pak mi připadá, že diskutující plní úlohu příslovečných "užitečných idiotů".
    March 29, 2010 v 10.04
    Konstrukce o zdi mezi společností a rozhodujícími politickými stranami předpokládá "dobrou" společnost a "zlé" politické strany a to rozhodně odmítám. Strany skutečně jsou zvětšeným obrazem společnosti. Většina české společnosti skutečně smýšlí technokraticky, podporuje jadernou energetiku, automobilovou dopravu, růst konzumu...; a korupce je všudypřítomná. Připomínek k pražskému územnímu plánu asi bohužel nebylo dost - když se ODS pokusila proměnit veřejnoprávní televizi ve svůj ideologický kanál,sešlo se na Václaváku 100 tisíc lidí a bylo rychle po pokusu ODS. Česká občanská společnost je zatím příliš slabá na to, aby podobným způsobem zamezila řádění ODS v Praze - ostatně Pražané sami si ODS vytrvale svobodně volí.

    Tím nechci popírat moc kapitálu a ideologie, kterou si k výkonu té moci tvoří. Jenže každý režim v každé době si tvoří nějakou ideologii ke své legitimizaci. Jedním z úkolů intelektuálů a aktivistů je snažit se tu ideologii prohlédnout a nastiňovat alternativy. Ke skutečné demokratické změně je ale třeba proměny celé společnosti, nikoliv jen bombardování ideologie z názorové distance anebo k tomu komplementární revoluční převzetí moci (a nastolení vlády jiné ideologie). I politika jako mocenský mechanismus je obrazem našeho smýšlení, našeho způsobu vyrovnávání se z problémy.

    Ona "zeď" je často stvořena iluzemi a narcistními projekcemi ze strany elit či pohodlím ze strany většiny. Chápu, že aktivistům jejich boj přináší mnohou deziluzi a zklamání, ale zvýrazňováním distancí a "zdí" se skutečně nic k lepšímu nepohne. Uskutečňovat demokracii lze jenom vstupem do demokratického prostoru; čím intenzivnější či kvalifikovanější či masovější... ten vstup bude, tím lépe.
    MH
    March 29, 2010 v 11.41
    Nepsal jsem to proto, abych odrazoval od vstupu do politiky, ale aby se vyjasnilo, čím ČSSD nebo politické strany obecně odrazují politicky aktivní lidi. To se neobejde bez analýzy politické moci. Nedá se to vysvětlit tím, že tam jsou lidé, jako jsme my, kteří narozdíl od nás přijali politickou odpovědnost. V politice nejde jenom o povahu lidí, ale především o mocenské vztahy, které většinou změní i povahu.

    A hlavně, pokud chybí převodové páky mezi stranickou politikou a občanskou společností, jako je referendum, pak nechápu, jak může občanská společnost zasahovat do politického rozhodování. I když někdo nasbírá 150 tisíc podpisů jako hnutí Nezákladnám, tak nad tím politické strany mávnou rukou, pokud za tím nestojí nějaká moc, kterou by strany respektovaly. Tím se Nezákladnám liší od manifestací za ČT, která je sama o sobě mocenskou institucí. (Pravda, v případě americké základny je ČSSD částečnou výjimkou, nesměle začíná i referendum prosazovat.)

    Pokud tu nejsou převodové páky, pak mi není jasné, jak onou zdí procházet. Aktivní občané mají jenom tři možnosti: volit z toho, co je na výběr (strany se zhruba stejnou praxí), vstoupit do strany (a jít proti vnitrostranickým mocenským strukturám), organizovat demonstrace, stávky, podpisové akce apod. s tím, že nakonec rozhoduje libovůle vládnoucích, tzn. tak trochu se smířit s rolí šaška. Je tu i čtvrtá možnost, do které se zatím nikomu nechce: vytvořit novou stranu odlišného typu.

    Obávám se, že ona zeď není iluze, a že naopak je stále silnější, jak jsme se to snažili popsat pojmem depolitizace v knížce "Kritika depolitizovaného rozumu."
    March 29, 2010 v 17.56
    Zdá se mi Michale, že mluvíme o dvou různých úrovních - ty o střetu aktivisté versus establishment a já o celkovém stavu společnosti. Střet aktivistů s establishmentem dnes asi opravdu dopadá beznadějně ve prospěch establishmentu. Ale právě příklad amerického radaru ukazuje, že jakmile se něco stane masovou či přímo celospolečenskou záležitostí, situace se mění (radar by neprošel Sněmovnou, i kdyby jej Obama nezrušil). I současný úpadek Béma a kredibility pražské ODS je z tohoto soudku.

    Proto opakuji, že řešením zdá se mi být větší obrácení aktivistů směrem ke společnosti, nikoliv větší tlak aktivistů na establishment. Teprve až si společnost uvědomí svůj demokratický potenciál a bude jej realizovat, může se něco opravdu změnit. V nejhrubší ekonomické rovině se to ostatně stalo v roce 2008, kdy lidé ve volbách spontánně odmítli neoliberalismus (aniž by většina z nich používala takové slovo..), a tento stav trvá dodnes. V jiných oblastech a v detailech jednotlivých problematik to bude těžší, ale myslím, že je to jediná cesta.

    Situaci navíc ulehčuje to, že dosavadní hegemonie liberálně pravicového diskursu se bortí a přibývá lidí poohlížejících se po jiných způsobech myšlení. Společnost zažila dvě normalizace za sebou, s kratším nadějným intermezzem v Listopadu 89, ale před těmi normalizacemi, v 60. letech, se ukázalo, že česká společnost se umí probudit a dát do zásadního pohybu. Záleží též na evropském a světovém vývoji, ale ten myslím také není úplně beznadějný. Něco se mění a záleží vždy na celé společnosti, kam se vydáme.

    Proto mluvme mnohem více s lidmi a nenadávejme pořád jen na politiku a na strany (a neošklivme lidem politiku ještě víc, naopak je potřeba, aby ji vzali více za svou), to zvládnou hospody i bez nás.
    V takovém Rakousku či Německu si kupř. považují za čest, když mají za vesnicí větrník (elektrárnu), u nás se lidé předhánějí v odporu vůči němu a podobným novotám. A třeba kdyby se ze své pravicové či "nepolitické" hypnózy probrala kulturní inteligence a umělci...
    April 3, 2010 v 14.55
    Michael Hauser přesně naznačil limity reálné politiky, které se vzdalují i v ČSSD od ideálního stavu. Naprosto souhlasím s autorem. Pro křesťanskou platformu ČSSD, která zde diskutuje mám jedno sdělení, které se jim možná nebude líbit. Nejradikálnější složnou skandinávských soc.dem. jsou právě křesťanské platformy, které zvedají témata chudoby, sociálního vyloučení atd. Tato hybná a nerigidní složka soc.dem. proudu je věru jiná, než se profiluje třeba v ČSSD. Ve Švédsku má každý desátý člen církevní funkci. Těchto deset tisíc členů přímo navazuje na poselství Ježíše Krista, na jeho čistý, lidský odkaz a jdou v jeho humanistických stopách. Nejradikálnější křídlo skandinávských soc.dem. netvoří tedy paradoxně odboráři, ale tito idealističtí humanisté. Jestli vás toto téma zajímá více, mohu na to napsat nějaký článek. ostatně jsem překládal program švédské soc.dem. do církevních voleb a je to fantastická záležitost, kdy volení soc.dem. kněží prosazují třeba svatby homosexuálů v kostelech. A to se stalo. Tento liberální, humanistický program dostal mandát od voličů. I to je Skandinávie, která je v příkrém rozporu s realitou katolického křesťanského prostředí v ČR. Jsem křtěný a obiřmovaný od pana Halíka, ale s tímto asociálním, konzervativním pojetím křesťanství jsem se rozešel. Hlásím se k prvotnímu křesťanství a velmi kriticky hodnotím celou epochu od koncilu v Nikaji. Na otázku, jestli jde nějak skokově dospět k otevřené skandinávské společnosti odpovídám kladně. Ano, stačí mít jen např. autentické soc.dem. vedení (např. Špidlu) a na tom pracuji a i proto jsem zde. Věřím, že nejsem sám. Je třeba jít na dřeň a nekličkovat. Intelektuálové se nemají spokojovat s málem. Nechceme přeci nic nenormálního, ale dle většiny komparací nejlepší model mezilidského soužití. Naopak si všímám, že mé podněty ze Skandinávie jsou pozitivně přijímány segmenty napříč a to včetně velmi radikálně levicové rétoriky. Ostatně to testuji každý den na facebooku a tak jsem přímo s občany. Není pravda, že občané nejsou připraveni na stát blahobytu či že tento směr nemá ve společnosti podporu. Opak je pravdou. Skandinávie je přesně výsledek myšlenkového světa, který je velmi blízký pojetí Masaryka. Jsme stejní, nejsme jiní a ty věčné výmluvy jsou neomluvitelné. Zvláště v době globalizace.

    Hezký den z Norska
    April 3, 2010 v 15.10
    a kdo by měl zájem, nechť si zazpívá internacionálu v kostele se švédskými sociálními demokraty na konci tohoto videa a to pod autentickou soc.dem. vlajkou. Přímo s předsedkyní soc.dem.:-) http://www.youtube.com/socialdemokraterna#p/u/151/MqWJzQ0GZhE

    :-)))))
    April 6, 2010 v 9.22
    Má reakce na zajímavý příspěvek Lukáše Krause je k přečtení pod jeho článkem na toto téma, zde: http://www.denikreferendum.cz/clanek/2739-jak-doopravdy-radikalizovat-cssd-krestane-mohou-pomoci
    + Další komentáře