Podívejme se na to, v čem je hlavní problém ČSSD. Když si přečteme její dlouhodobý program, mnoho věcí nás překvapí. Nezapírají se tam historické kořeny spjaté s Marxem a Engelsem, vztah k dělnickému a socialistickému hnutí, vymezení vůči liberalismu, oceňuje se Masaryk, který „zorientoval sociální demokracii směrem na prohlubování liberální demokracie zleva”.

Strana se hlásí k „demokratickému socialismu” jako hnutí usilujícímu o „odstranění každého druhu vykořisťování a útlaku, zaměřeného proti jakékoliv třídě, straně, pohlaví nebo rase". Mluví se o smíšené ekonomice jako rovnoprávném partnerství mezi veřejným a soukromým sektorem.

Nechybí tu ani pojetí člověka vytažené z Marxe a popsané Erichem Frommem v knize Obraz člověka u Marxe. Říká se nám, že ČSSD chce vytvořit podmínky pro uplatnění všech stránek člověka, nejen těch ryze ekonomických. Každý marxista zde musí zajásat, protože vytvořit předpoklady pro tvořivé rozvíjení každého jednotlivce bylo cílem Marxova komunismu.

Objevíme tu i hesla, která by mohla být mottem sociálního fóra jako „Ekonomická moc musí podléhat demokratické kontrole”. V programu se to rozvádí tak, že ČSSD kromě demokratické kontroly nadnárodních i domácích kapitálových skupin chce omezit moc monopolů „vytvářením pevného regulačního rámce všude tam, kde je potřeba ochránit veřejný zájem, národní bezpečnost, životní prostředí, svobodnou soutěž a zejména posílit práva spotřebitelů”.

Občanům má náležet právo rozhodovat o důležitých společenských otázkách. ČSSD podporuje i alternativní formy vlastnictví, zvláště družstevnictví, jak to bylo v programu Československé sociálně demokratické strany dělnické z roku 1907.

Nepřehlíží se ani vzdělání, vysoké školy, kultura, věda. Např. u vědy se píše o tom, že ČSSD bude prosazovat, aby její podpora byla 1 % HDP. Zmiňují se práva menšin a imigrantů a vyzývá se k boji proti xenofobii.

V programu nepřichází zkrátka ani ekologie. V kapitole nazvané „Sociálně tržní a ekologicky zodpovědná ekonomika” se říká, že cílem sociálně demokratické politiky je „dosáhnout stavu, kdy hospodářský rozvoj je trvale udržitelný, kdy bude respektovat požadavky na šetrné využívání přírodních zdrojů, zachování ekosystémů a citlivý vztah k přírodě”.

Program končí podobně jako Komunistický manifest výzvou k internacionalismu: „Pochopí-li levice u nás, v Evropě i ve světě dějinnou situaci a vezme svůj přístup k ní za východisko své politiky, dokáže hledat — a díky svému internacionalismu — i nacházet na všech kontinentech a ve všech kulturách sociální síly schopné a ochotné účinně spolupracovat na společné záchraně a globální spravedlnosti”.

Jeden by si řekl, že kvůli takovému programu by měl ČSSD bez váhání volit, nebo do ní rovnou vstoupit. Jenže je tu podobná potíž jako u minulého režimu. Na jedné straně tu byly humanistické slogany jako „vše pro blaho člověka”, a na druhé straně realita, která byla jejich pravým opakem.

Jakmile nastane takové oddělení roviny politické řeči a roviny reality, mění se funkce řeči. Ta začíná působit jako ideologie: vytváří převrácený obraz reality, který tuto realitu činí přijatelnou. Ano, jsou chyby, ale to je daň za naplňování programu. Ideologie brání tomu, aby kritika šla na kořen věci, na to, proč tu je vůbec takový rozpor mezi řečí a realitou.

Tento rozpor není těžké vidět i u ČSSD. Stačí si vzpomenout na postoj sociálně demokratických politiků k nadnárodním a domácím kapitálovým skupinám, monopolům jako ČEZ, prolamování limitů těžby, destruktivní politice vůči divadlům, vědě, dění na pražském magistrátu atd.

Podivná jsou i předvolební hesla typu „jsme strana pro obyčejné lidi”, která spolehlivě odrazuje ty, kteří ve voličích pravice odmítají vidět ne-obyčejné lidi. Navíc v tom je ironie vůči adresátům kampaně, když to říká strana, jejíž předseda se občas chlubí tím, jak drahý oblek si může dovolit.

Paradox je ovšem v tom, že ČSSD má propracovaný dlouhodobý program, ale její konkrétní návrhy působí jako bezradné improvizace. Názory jejích politiků se neodvíjejí od programu, nýbrž kolísají podle průzkumů veřejného mínění. Vzniká pak otázka, jakou funkci má její dlouhodobý program. Není to fíkový list, který má zakrýt smutnou reálpolitiku této strany?

ČSSD se dovolává příkladu skandinávských socialistických stran, ale hlavní otázka je podobná, jakou si před revolucí kladli Lenin a Trocký: může zaostalé Rusko v daném světovém systému dospět na úroveň vyspělých zemí?

Odpovědí bylo, že to možné není, protože vyspělé země budou bránit rozvoji Ruska, aby jim nevznikla konkurence. Trocký proto přišel s teorií kombinovaného vývoje: na Západě proběhl celkový vývoj v rámci kapitalismu, ale ten je možné dohnat jenom tak, že vystoupíme z imperialistického řetězu a založíme socialismus.

Nestojí ČSSD před podobnou otázkou? Je možné v současném globálně kapitalistickém řetězu postiženém krizí dospět na úroveň skandinávských zemí? Není zapotřebí provést určitý radikální krok a v reálné politice prosazovat demokratickou kontrolu kapitálu a politicky vytvářet podmínky pro alternativní ekonomiku? Uvažovat se dá o mnoha věcech, třeba o zespolečenštění podniků uzavíraných kvůli finančním spekulacím a jejich předání do rukou zaměstnanců.

To však předpokládá, že v ČSSD vznikne křídlo, které se pokusí vzít program své vlastní strany vážně. V ČSSD jako křídle jedné velké strany (jak o tom byla řeč v mém předchozím sloupku) by pak bylo křídlo, které z této jedné velké strany začne vystupovat.