Francouzský filosof Jacques Rancière přišel s výstižným postřehem: Liberální demokracie zeslábla poté, co zvítězila. Můžeme si toho všimnout i na tom, jak se u nás proměnil vztah lidí k ní. Na začátku devadesátých let byla liberální demokracie přijímána s nadšením, ba opojením. Pro lidi ze Západu to bylo zjevení. Ve střední Evropě uvěřili tomu, vůči čemu jsme my na Západě dávno skeptičtí.

Představme si to tak, že by v nějaké zemi proběhla podobná změna jako u nás před dvaceti lety a čeští turisté by se setkávali s názory, že teď konečně nastává věk svobody, že pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí, že si budeme rovnější, tj. s našimi vlastními hesly z listopadu 89. Byli by ve stejné situaci jako lidé ze Západu, kteří se nám snažili vysvětlit, že to je trochu jinak, a narazili na rozhořčený nesouhlas.

Vzpomeňme si na Karla Kryla, který v první polovině devadesátých let začal zpívat: Demokracie dozrává do žaludečních vředů, bez poctivosti, bez práva a hlavně bez ohledů… a místo srdce břicho má a místo duše tlamu.

Tenkrát jeho texty vyvolaly rozčarování i u jeho tradičních posluchačů. Kryl se u mnohých proměnil v chorobného skeptika, a jak už to v českém rybníku chodí, jakmile získal punc nepříjemného škarohlída, byl postupně vytlačován z mediálního prostoru. Příznačné je, že nepočítáme-li retrospektivní dokument z roku 1991 („Karel Kryl — filmový portrét, režie František Spevák), jediný polistopadový dokument vznikl na Slovensku („Kdo jsem…?“, režie Dušan Rapoš, 1993).