Francouzský filosof Jacques Rancière přišel s výstižným postřehem: Liberální demokracie zeslábla poté, co zvítězila. Můžeme si toho všimnout i na tom, jak se u nás proměnil vztah lidí k ní. Na začátku devadesátých let byla liberální demokracie přijímána s nadšením, ba opojením. Pro lidi ze Západu to bylo zjevení. Ve střední Evropě uvěřili tomu, vůči čemu jsme my na Západě dávno skeptičtí.

Představme si to tak, že by v nějaké zemi proběhla podobná změna jako u nás před dvaceti lety a čeští turisté by se setkávali s názory, že teď konečně nastává věk svobody, že pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí, že si budeme rovnější, tj. s našimi vlastními hesly z listopadu 89. Byli by ve stejné situaci jako lidé ze Západu, kteří se nám snažili vysvětlit, že to je trochu jinak, a narazili na rozhořčený nesouhlas.

Vzpomeňme si na Karla Kryla, který v první polovině devadesátých let začal zpívat: Demokracie dozrává do žaludečních vředů, bez poctivosti, bez práva a hlavně bez ohledů… a místo srdce břicho má a místo duše tlamu.

Tenkrát jeho texty vyvolaly rozčarování i u jeho tradičních posluchačů. Kryl se u mnohých proměnil v chorobného skeptika, a jak už to v českém rybníku chodí, jakmile získal punc nepříjemného škarohlída, byl postupně vytlačován z mediálního prostoru. Příznačné je, že nepočítáme-li retrospektivní dokument z roku 1991 („Karel Kryl — filmový portrét, režie František Spevák), jediný polistopadový dokument vznikl na Slovensku („Kdo jsem…?“, režie Dušan Rapoš, 1993).

Zkušenost s minulým režimem nám při pojmenovávání dnešní situace dává jistou výhodu, protože je to zkušenost společná. Ve veřejném prostoru kolují obecně srozumitelné symboly. Občas se objeví vtip, že nějaký politik je jako kůl v plotě.

Podobně je to se slovem (neo)normalizace. Dá se použít jako srozumitelné označení toho, co se dnes děje. Tento pojem je nicméně z nouze ctnost. Zachycuje sice dnešní životní pocit, ale teoreticky je chatrný. To, co se dnes děje, je přísně vzato pravý opak normalizace. Je to vychýlení kapitalismu a liberální demokracie z jejich zajetých kolejí, takže by se dalo mluvit spíš o abnormalizaci. Hovořit o normalizaci má v současných poměrech smysl jenom z hlediska Marxových analýz kapitalismu, podle nichž kapitalismus plodí nezvladatelné rozpory, které ho vykolejují.

Kapitalistická normalizace by znamenala pouze to, že kapitalismus byl během dvacátého století nenormální, neboť jeho rozpory se daly zkrotit, a až teď se začíná chovat normálně.

Jak je to potom s dnešní liberální demokracií? Podle klasické liberální teorie to máme chápat tak, že je to rámec utkaný z různých institucí, zákonů a pravidel, která drží na uzdě existující ekonomickou a politickou moc. Tento rámec zároveň brání tomu, aby se nerozmohly síly, které jej chtějí odstranit.

Ještě nedávno zněl hlavní argument proti alternativám vůči dnešnímu systému takto: Žijeme v demokracii. Demokracie rovná se instituce (parlament, ústava, soudy…). Kritika systému znamená kritiku demokracie, a tedy zpochybnění parlamentu, ústavy… A nakonec z toho vyjde, že ten, kdo chce něco jiného, touží odstranit parlament, ústavu, nezávislost soudů.

Konformismus mnoha lidí u nás vyrůstá právě z úvahy, že kdo kritizuje, je proti demokracii. Na tom je vidět, jak důležité je zavedení slova kapitalismus, které umožňuje kritizovat poměry a zároveň prosazovat demokracii.

Dnes ale přibývají příznaky, že se tento rámec rozpadá. Stačí si vzpomenout na stávkující Nošovice („zákony končí u tovární brány“) nebo na absurdní zákrok proti demonstrantům v Kodani při summitu o klimatických změnách. Seznam příznaků by byl dlouhý.

Nejde o nic jiného než o oddělení roviny politické řeči a roviny reality. Na první rovině slyšíme o tom, že je tu soutěž politických stran, které se ucházejí o přízeň voličů, podobně jako když nějaká firma nabízí své zboží. Každý se může rozhodnout, zda si ho koupí, nebo ne.

Na rovině reality to může být tak, jak to kdysi zpíval americký punk rockový zpěvák Jello Biafra: Máme dvě strany s dvěma programy, dvěma kandidáty, ale… stejnými sponzory. Pokud jsou volby obdobou trhu, na němž se místo zboží nabízejí politické ikony nebo programy, pak to je, jako bychom měli na výběr mnoho druhů žvýkaček, ale když je rozbalíme, objevíme stále stejnou žvýkačku. Svobodné volby pak spočívají v tom, že můžeme vybírat mezi různými obaly.

Ano, volby určitý smysl mají, ale na výběr je pouze jedna strana. Není to nakonec tak, že jednotlivé politické strany ve skutečnosti tvoří jednu velkou stranu s různými křídly, takže stabilně máme na výběr křídlo populisticko-neoliberální (ODS), konzervativní (lidovci), populisticko-sociální (ČSSD) a křídlo, které má roli strašáka (KSČM) sloužícího k tomu, aby, když se mluví o alternativě, se vybavil minulý režim? Paradoxem dnešní liberální demokracie je, že v ní vládne jedna strana mnoha podob, a ve volbách se rozhoduje o tom, které křídlo získá větší vliv.

To neznamená, že tu nemůže být strana, která by se této jedné straně postavila. Pokud společným základem jedné strany mnoha podob je obhospodařování kapitalismu, pak by skutečnou volební alternativou byla strana postavená na kritice kapitalismu jako hlavní překážky uskutečňování sociálních, ekologických, feministických, kulturních požadavků. Tedy strana autentické levice. Vznikne u nás někdy?