V roce 2001 se tu ještě nevyskytovalo příliš mnoho lidí ochotných psát ostře kriticky o suverénně mocné a ve své velikosti zdánlivě neotřesitelné ODS. Snad proto si tehdy Mladá fronta Dnes objednala k desátému výročí vzniku ODS komentář i u mne. Vyšel pod titulkem Občanská? Demokratická? a v jeho závěru se psalo:

„ODS také bez ostychu vykořisťovala jazyk pro své mocenské potřeby: sarajevský atentát, mobilisace, toleranční patent. Málo se rovněž nechávala vázat obsahem slov: svezla se s povrchní antikomunistickou vlnou, ale strukturovanému porozumění naší minulosti spíše bránila, tvářila se jako československá, ale podkopávala slovenským demokratům nohy, do svého názvu si vetkla univerzální ideály občanství a demokracie, ale stala se mluvčím malého českého provincionalismu.

Občanská a demokratická v prazákladním slova smyslu již jistě není. Pro příštích deset let zůstává skutečným občanským demokratům, kteří se dnes v českých zemích vyskytují nejčastěji bez stranické příslušnosti, ODS jako úkol. Už z potřeby přesnosti jazyka by se buď měla až zázračně obrodit z těch stovek svých úctyhodných lokálních politiků, anebo je třeba, aby i poslední se vším všudy pravdivé slovo v jejím názvu - strana - ztratilo svůj obsah proměnou skutečnosti ve zdrobnělinu.“

Trvalo to sice o pár let déle, ale to, po čem jsme volali, je tu. Dnešní otázka zní, zda ODS vůbec nějakým zdravým jádrem úctyhodných lokálních politiků ještě disponuje. A pak samozřejmě, zda ji vůbec máme „zázračné obrození“ přát.

Můžeme se domnívat, že nevyhnutelný úpadek a nadcházející zánik ODS jako reálné politické síly by byl zákonitým vyústěním polistopadové éry. ODS skomírá jako oběť systému, který stvořila. Tak dlouho, tak systematicky a tak zdatně odbourávala zpětné vazby, až se jí podařilo vyřadit všechny nástroje, jimiž by mohla kultivovat sebe samu. Vinou toho zdegenerovala do stavu, jehož úděsnost již nebylo možno ani před značně otrlou českou veřejností skrývat.

A tak nás Mladá Fronta Dnes 11. dubna 2013 pod titulkem Členové ODS pláčou: Mezi lidi nemůžeme informovala: „Zoufalí členové ODS si už ani nechtějí s přáteli povídat o politice. Nedokážou totiž obhajovat vlastní stranu. Z ní teď navíc vystupují stovky členů. Lídr Petr Nečas doufá, že odcházejí ti „špinaví“.“ K tomu se přímo vnucuje připojit lidové diktum: Tak určitě.

Ani na tomto místě nelze obejít poznámku o mimořádně nepříznivé úloze, kterou ve vzestupu a pádu ODS sehrála česká média. To ona stvořila kult osobnosti zakladatele ODS Václava Klause, to ona se po dlouhá dvě desetiletí osmělovala kritizovat ODS pouze tehdy, když to principiálně neohrožovalo, ale naopak stvrzovalo její výsostné postavení.

V českém mediálním provozu, a to včetně médií veřejnoprávních, s kratinkou přestávkou v letech 1997 a 1998 platilo, že jakákoli vláda, kterou sestaví pravice, bude lepší než cokoli, s čím by mohla přijít levice. Za tu se navíc pokládala výhradně ČSSD, komunisté byli ostře antikomunistickou rétorikou vyřazováni z regulérní politické soutěže, a tím pádem vlastně nejvíce levicová vláda, kterou český mediální provoz alespoň teoreticky připouštěl, byla vláda formovaná přes politický střed.