Pro mě jako kutila a amaterského kováře jsou sběrné suroviny jedinečným a vlastně téměř jediným dostupným zdrojem materiálu pro práci. A samozřejmě i pro spousty dalších lidí jako jsem já. Ve sběrnách, jak dnes fungují, se totiž nejen vykupuje, ale i prodává. Takový sortiment tvarů a druhů kovových materiálů nemá žádnej velkoobchod a hlavně je třeba na druhém koneci republiky a nic neprodá v malém. Kdyby se tu zavedl stejně ohavnej systém jako je v takzvaných obecních sběrných dvorech, tak budou lidé odevzdávat i kovy zdarma do těch dvorů a dále s tím budou obchodovat jen firmy. V těchto sběrných dvorech funguje nesmyslný předpis, že i když by se vám něco hodilo, tak to tam dostat, ani koupit nesmíte. Přitom nejlepší způsob recyklace je, když něco vyhozeného někdo jiný potřebuje.

Založil jsem „Muzeum traktorů domácí výroby“. Sbírám je a také sbírám informace o nich a fotky z celého světa. Všechno jsou to vlastně funkční recykláty a i konstrukční lahůdky postavené vesměs z kovošrotu, nejen z dílů starých aut, náklaďáků, ale i všemožných dalších strojů. Některé exponáty jsem pořídil od dědiců jejich stavitelů za cenu šrotu a zachránil před čínskými hutěmi. Ale o tom třeba někdy příště.

Mnoho sběrařů - výkupců je solidních a jistí se, aby nebyli zataženi do vykupování kradeného. Mají systémy několika kamer se záznamem a dá se najít, kdo co přivezl i před dvěma týdny.

Naprostá většina kovového odpadu je legální výkup a sběrny se uživí bezpečně i bez vykupování kradeného. Ono je s tím taky docela dost práce. Věci se musej rozebírat a třídit. Hliníkové součástky zvlášť bez stopy železa, vadí i zalomené šrouby; litina, která se musí nadrtit; silná ocel zvlášť a napálit na maximálně osmdesát centimetrům délky; plechy a tenká ocel do dvou až tří milimetrů nalisovat balíky; nerez zvlášť; několik druhů barevných kovů a několik druhů slitin; veškerej plast odstranit.

Víte kolik dost drsný práce je s rozebráním automatické pračky? A obsahuje až na silnou ocel uplně všechny výše vyjmenované druhy materiálů. Na výrobní lince, kde dělaj jeden typ pračky, to můžou dělat roboti, ale rozebrat hromadu praček, kde je každá jiná, to musí dělat člověk a musí u toho myslet. A na tom rozebírání a třídění se vydělává - to je obživa sběrařů. Většina dnešních automatických praček obsahuje betonové závaží, takže když přivezete komplet nerozebranou pračku, nedostanete buď nic, nebo skoro nic, nebo jednu korunu za kilo. To znamená padesát až sedmdesát korun za pračku. Když z toho před odvozem vyndáte dvacet kilo betonu, je z toho směska s převahou železa a dají vám tři koruny za kilo, což je sto dvacet až sto padesát korun.

Ale po rozebrání je z ní odhadem: nerezovej buben sedm kilo za třicet korun na kilo = 210 korun, litinovej kříž pět kilo za 4,50 = 22,50 korun, sedm kilo elektromotor za patnáct korun = 105 korun, dvě kila hliníkové řemenice a čela motoru za pětadvacet = 50 korun, plechová skříň patnáct kilo za čtyři koruny = 60 kč, extra specielně rámeček od skleněných dvířek většinou z nikelitu - slitina niklu, za tu je taky dost. Tím to ale nekončí. Někde jinde zase rozebíraj ty elektromotory a elektroniku. A sběrař musí vybrat plasty a sklo a dát k likvidaci.

Když tu pračku odevzdáte rozebranou a roztříděnou, dostanete za to tři, nebo čtyři stovky. Ale člověk, který to neumí, to bude dělat půl dne. Ti, co to uměj, dokážou rozebrat za den spoustu praček. To samý sporáky, kola, atd. Živí se tím dost lidí.

A tak to je s každým strojem. A spousta Romů to dělá, uměj ty věci rozebírat. Já jsem třeba jeden čas taky dělal to, že jsem si ze sběren vozil převodovky, dali mi to za tři koruny za kilo, rozebíral je a pak zase vozil zpátky zvlášť hliník za pětadvacet korun za kilo, zvlášť ocel za čtyři koruny za kilo, zvlášť litinu za  4,70 kč/kg. Ceny se sezónně pohybují plus mínus dvě koruny za kilogram.

Ale taky jsem ve šrotu našel vzácnosti, jako převodovku s jeepa Dodge WC z druhý světový, byla v pořádku, stála mě 150 korun a prodal jsem jí za 1200 Eur. Podstatný ale je jí poznat a najít kupce.

Sběraři se tedy živej hlavně tříděním, rozebíráním, dělením a drobněním, lisováníém atd.

Šrot z nejmenší malé sběrničky jde většinou do větší sběrny, kde se zase dál třídí a zpracovává, pak zase do větší, odtud zase něco poodvážej lidem, kteří se na rozebírání dané věci specializují. Jde to přes celý řetězec firem a firmiček, jednotlivých živnostníků i gigantů. Je na tom velká dělba práce, vcelku živelně organizovaná, žádný supermanager to neřídí. Nakonec se tím plněj většinou lodě a jde to skoro všechno do Číny a Indie. Na ten východ se dovážejí i nerozebraný a netříděný věci a pak to tříděj tam.

Argumentuju zkušenostmi, které se v diskuzích příliš neobjevují, protože o sběrnách diskutují samí intelektálové, a lidi, co kutěj a svařujou užitečné věci, nebo artefakty z odpadů, články nepíšou.

A panstvo z ODS o tom ví lautr hovno.