Ve středu se konala konference k výročí vstupu naší země do NATO. Obsáhlé projevy zde měli prezident republiky, ministr zahraničí nebo ministr obrany. To premiér Bohuslav Sobotka se až na místě dozvěděl, že nebude mít projev, ale pětiminutové vystoupení, protože byl zařazen do sekce „předsedové parlamentních stran“.

Pokyn do vteřiny a bez protestů splnil. Nemá smysl se zde bavit o tom, kde se stala chyba — zda u pořadatelů či v sekretariátu premiéra, popřípadě v protokolu Úřadu vlády. Chyba se prostě stala, a je stejně trapná, jako nasekat do žádosti prezidentovi o jmenování vlády chyby i v křestním jméně ministrů.

Proto když v pozvánce na sobotní konferenci o budoucnosti ČSSD čteme, že „debatu povedeme o takové proměně a činnosti naší strany a stranického života, které jí umožní úspěšně plnit roli lídra levicové politiky v dalších volebních obdobích“, lze ocenit permanentní Sobotkovu snahu o toto lídrovství. Na pozadí stále se zhoršujících volebních výsledků si však člověk chtě nechtě vzpomene na ostravské rčení, že „snaha není koksovatelná“.

Je navíc těžké usuzovat o obsahu této debaty: ačkoliv ČSSD utržila v posledních volbách ostudný výsledek a je na několikaleté trajektorii odlivu voličů, v mainstreamových médiích nikdo ze špiček ČSSD či jejich poradců neměl odvahu formulovat jakýkoliv názor na tento fakt či dokonce ani ideový text.

Od voleb uplynuly čtyři měsíce a o ČSSD coby straně slyšíme nejčastěji ve spojitosti s kumulací funkcí či když ji opouští nějaký významný komunální politik, popřípadě když je vylučován.

ČSSD i na úrovni vlády mluví často mnoha hlasy, kdy jednotliví ministři chrlí své nápady, které následně zpochybní či dokonce zesměšní jiný vrcholný sociální demokrat. Skoro to vypadá, jako kdyby už ČSSD neměla program a na pátečních politických grémiích se debatovalo o tom, jaké bude o víkendu počasí.

Účast ČSSD ve vládě tak místo navyšování voličské podpory dopadá na preference negativně a otázka postoje ke krymské krizi či řešení církevních restitucí bude stranu minimálně krátkodobě stále hluboce rozdělovat.

ČSSD není ovšem rozdělena jen názorově — již dlouhou dobu pozorujeme její „federalizaci“ na krajské organizace, které často vystupují vůči ostatním krajům či dokonce celé straně jako k politickým soupeřům. Symbolickým je například spor mezi Středočeským a Plzeňským krajem o budoucnost Brd.

Dlouhodobě se nedaří zastavit proces vnitřní privatizace strany, kdy jednotlivé kraje ovládají ekonomická bratrstva podobná kmotrovským strukturám, které potopily ODS. Píši tento text z Chomutovska, které by za normálních okolností patřilo k baštám ČSSD. Bohužel, ČSSD zde má přesně tu pověst, o níž tak rád mluví Andrej Babiš či Tomio Okamura, tedy že je to stejná parta kmotrů a vyžírků, jako byla v ODS.

Žel, není zde ani osobnost, která by dokázala tento stav řešit a jednotlivé místní organizace až na výjimky opečovávají stávající pozice a spoléhají na to, že nějaké mandáty obdrží a pak už se s někým dohodnou.

Chomutovsko je tak místo výkladní skříně sociální demokracie jejím odstrašujícím příkladem, kde místní elity, ale už nejen ty, pořádají proti socdem politikům petice a formují hnutí — naposledy vznikla v Chomutově iniciativa „Nechceme být Palermo!“, která velmi pravděpodobně ČSSD připraví v blížících se volbách o primátorské křeslo.

Provokativní nadpis jsem zvolil záměrně přeexponovaně tak, aby nutil k zamyšlení. ČSSD jako forma samozřejmě ještě existuje. Otázkou je, nakolik drží tato struktura více setrvačností s tím, že se po volbách přece „s někým dohodneme“ a nakolik je ČSSD ještě o obsahu a schopnosti mobilizovat společenské elity.