O víkendu se koná kongres ODS. Pro sociální demokraty a jejich příznivce může být tato událost na okraji zájmu. Ostatně proč sledovat vývoj v uskupení, které zažilo celkem oprávněný pád na dno, respektive z 35,3 % v roce 2006 na 7,7 % v loňských volbách? Proč se zabývat někým, kdo se z největší strany u nás stal stranou malou a klesl na roveň lidovcům a Úsvitu Tomia Okamury?

Přesto všechno by sociální demokraté měli ODS pozorovat minimálně stejně bedlivě jako v dobách jejích největších úspěchů. Důvod to má jednoduchý. Klidně se totiž může stát, že v příštích volbách do Poslanecké sněmovny bude mít ODS lepší výsledek než ČSSD. Zatím je takový výhled možná trochu předčasný, ale víkendový kongres ODS napoví víc. Důležité bude především to, zda se předsedou strany stane bývalý ministr a rektor Masarykovy univerzity Petr Fiala. 

Jeho kandidatura do čele u nás donedávna nejsilnější pravicové strany má logiku jak pro něho, tak pro samotnou ODS. Pro Fialu jako pravicově smýšlejícího člověka, který má už leccos za sebou, může být velkou výzvou postavit na nohy stranu, která stála u zrodu pravice v České republice a kterou stále ještě řada lidí vnímá jako jedinou autentickou pravicovou stranu u nás.

Politologa a manažera Petra Fialu něco takového musí přitahovat. Další významný milník v jeho kariéře. Možná nejdůležitější. Co kdyby se mu třeba podařilo už odepsanou a zdiskreditovanou stranu vrátit na pozici jedné ze dvou největších stran u nás? To je vskutku lákavý cíl.

Pro členy ODS by měl být Fiala rovněž přitažlivý. Koho jiného si dát do čele v době vzestupu hnutí, která svůj úspěch založila na vymezení se vůči politice, než člověka s puncem odborníka a krizového manažera? Někoho, kdo má s řízením bohaté zkušenosti, kdo dovedl převzít ministerstvo školství po „nejlepším ministrovi všech dob“ Josefu Dobešovi a zklidnit situaci.

Někoho, kdo je v ODS půl roku, takže o to důrazněji může ztělesňovat odklon od éry, která přivodila úpadek strany. Takže už žádné Klausovo „Nic nekončí, jedeme dál.“ Ale nový začátek. Zároveň se Petr Fiala nikdy netajil tím, že vyznává pravicové hodnoty, nikdo ho tedy nemůže podezírat z toho, že pouze vycítil příležitost a natřel se pravicovým nátěrem.

Samozřejmě nikde není psáno, že Petr Fiala musí uspět, ale jeho profil i celá situace svědčí o tom, že jistá šance tu je. Další důvod pro spočívá v tom, že Petr Fiala moc dobře ví, do čeho jde a má i dobře promyšlené kroky, které chce včele strany podniknout. V tomto ohledu si pozornost zaslouží jeho text PF 2014 pro ODS, ve kterém popisuje sedm kroků k obnově ODS. Nemá smysl podrobně popisovat všechny, některé z nich však stojí za to vypíchnout.

Petr Fiala chce významně pracovat se stranickou strukturou,jednak posílit akceschopnost strany a jednak aktivizovat a motivovat členy. Rád by zúžil výkonnou radu strany, aby se zde efektivně tvořila aktuální politika, zároveň chce vytvořit celorepublikový orgán složený ze zástupců oblastí. Zvýší se tak akceschopnost centra i legitimita rozhodnutí.

Fiala si je vědom i toho, že pokud má ODS uspět v konkurenci s hnutími postavenými spíše než na ideologii na politickém marketingu, musí zprofesionalizovat stranický aparát a zajistit kvalitní mediální a politicko-analytické zázemí strany. Vedle toho také vyzdvihuje jednu velkou politickou výhodu, kterou ODS má: tou je dvacet tisíc členů, tisíce zastupitelů a mnoho úspěšných starostů. Fiala moc dobře ví, že to je významná síla, kterou je třeba zapojit a dát jí větší prostor a podporu.

Dalším důležitým bodem je důraz na odbornost, kterou profesor Fiala nakonec sám ztělesňuje. Bývalý ministr školství připomíná, že požadavek kompetence je dnes u voličů silnější než kdykoli dříve a proto je třeba zformovat expertní skupiny a ustanovit tým odborných mluvčí. Fiala chce naplno využít pozici ODS jako vládní opozice: nabízet vlastní řešení problémů a aktivně přinášet témata, ne pouze pasivně reagovat.

Významný je také akcent na to, že je třeba mít strategii a to obecnou i k jednotlivým volbám. Fiala říká: „Musíme vědět, co je náš cíl, jaká je naše situace s výhodami i nevýhodami, jaké jsou možnosti, jaké použijeme nástroje a metody, co je síla soupeřů, na koho se soustředíme apod.“

Jako zásadní vnímám Fialův důraz na to, že se ODS nemá bát být pravicová. Podle Fialy je iluzí dilema, že strana bude buď autenticky pravicová a udrží si pravicovou identitu a nebo se rozkročí a osloví širší vrstvy. Pro Fialu jsou klíčové hodnoty a principy, kterým straníci věří a z nichž vytváří program, teze a cíle. Profesor politologie se nebojí skoro až zvolat: „Střed se dobývá zkraje.“

To vše působí velmi rozumně a odhodlaně. Je v tom sice cítit krizového manažera, který se nezdržuje nějakými obezličkami, a jde tvrdě na věc, ale možná právě to v případě ODS může zafungovat. Zvlášť pokud správně uchopí stranickou strukturu a bude s ní umět pracovat. Fiala se tak zdá být připravený se ODS ujmout a vybrat strmý pád.

Na druhou stranu nevíme, jaké přesně je naladění uvnitř strany, zda Fiala není vnímaný jako někdo, kdo přichází příliš zvnějšku a kdo ve skutečnosti nemá se stranou moc společného a namísto té správné stranické loajality nabízí krizový management a svoji odbornost. V každém případě pokud bude Fiala o víkendu zvolen předsedou Občanské demokratické strany, je třeba pozorně sledovat, jaké kroky bude činit a jakého výsledku ODS dosáhne nejprve v evropských a následně v komunálních a senátních volbách.

Pokud se Fialovi podaří ODS vytáhnout zpátky nahoru, měla by to být ČSSD, kdo bude mít nejlépe zmapováno, jak se mu to podařilo. Protože velmi brzy bude muset pravděpodobně projít obdobným procesem. To neznamená, že by se musela od ODS přímo učit a brát si ji za vzor.

ČSSD může jít cestou dosti odlišnou, ale byla by velká škoda, kdyby sociální demokracie promarnila šanci teď a tady na příkladu strany, která s ní sdílí jisté strukturální potíže, studovat jak se odráží ode dna. ČSSD si z toho něco vybere, něco ne, ale minimálně se poučí, což potřebuje jako sůl.