Pravicové strany v České republice jsou před předčasnými volbami v těžké defenzivě. Za určitých okolností dokonce hrozí, že jejich situace po volbách bude podobná té na Slovensku, kde byla v roce 2012 pravicová část spektra doslova amputována, a levicový SMER Roberta Fica vládne sám s většinou hlasů ve Slovenské národní radě.

Příčin úpadku české pravice je celá řada, přičemž je lze rozdělit na obecnější a konkrétní. Začneme-li tou nejobecnější, lze ústup pravice přičíst generačním změnám v české společnosti.

Generační změny

K postupnému oslabování pravice přispívá bezpochyby rostoucí časový odstup od roku 1989. Éra komunismu způsobila, že levicové ideje byly po roce 1989 vnímány značnou částí populace jako pokračování komunismu jinými prostředky. V nových poměrech začala vyrůstat generace mladších lidí, kteří byli k novým poměrům přirozeně kritičtí, ale k levici byli i kvůli dědictví komunismu ostražití.

Od většího příklonu k levici, zejména k sociální demokracii, je odradila ovšem také skutečnost, že česká demokratická levice byla ve svých projevech po dlouhou dobu ještě více „postkomunistická“ než pravice.

Ačkoliv byli mladí lidé postupně stále více kritičtí k různým selháním pravice, která způsobila, že české reformy nebyly úplně podařené, přece jen pravice ve srovnání s nemoderní postkomunistickou levicí lépe reprezentovala jisté úsilí o modernizaci společnosti. Tento efekt ale postupně mizí s tím, jak se mladším lidem nabízí „modernizující“ projekty v občanské společnosti nebo v některých levicových stranách.

V oslabování pozic ODS pak sehrál důležitou roli zejména pokles mobilizačního účinku antikomunismu. Zatímco v prvních dvou desetiletích po pádu komunismu mohla ODS v okamžicích vnitřní krize nakonec vždy využít k přilákání určité části voličů antikomunistickou rétoriku, v posledních letech se tento mobilizační potenciál antikomunismu prudce snížil.

Nejenom proto, že nové generace mladších lidí nemají s komunismem žádnou zkušenost, ale bohužel také proto, že katastrofální vládnutí pravicových vlád v posledních letech odstrašující účinek možného návratu komunistů k moci značně zrelativizovalo.

Ideje versus antikomunismus

Jak už bylo naznačeno, převažující politická orientace české společnosti byla po roce 1989 ve srovnání se západními zeměmi nepřirozeně vychýlena právě ve směru pravice. Šlo o reakci na 41 let komunistické diktatury, která byla sice zjednodušující, ale pochopitelná. Větší část společnosti měla prostě tendenci házet všechny levicové strany a postoje do jednoho pytle a jako takové je v zájmu budování tržního hospodářství a demokracie odmítat.

Jenže tento příklon k pravici byl zároveň dosti povrchní, protože nebyl nesen hlubším porozuměním konzervativním nebo pravicově liberálním filosofiím, ale především antikomunismem. Jinými slovy, česká občanská pravice, reprezentovaná v prvních letech po pádu komunismu především ODS, nebyla budována primárně na idejích, s nimiž by se pravicový volič ztotožnil, ale na odmítání komunismu a jeho dědictví.

Ztotožnění s pravicí v podobě antikomunismu mělo dvě podoby: za prvé často nekritické přijetí všeho, co komunistický režim odmítal (zejména trhu) bez hlubšího pochopení hodnot, které utvářely v minulosti demokracii a tržní hospodářství; za druhé zploštělý rádoby „morální“ postoj, který často jen zpětně ospravedlňoval nedostatek odvahy se bývalému režimu vzepřít.

Potíž s příklonem české společnosti k pravici chápané především na úrovni povrchní antikomunistické „morálky“ spočívala také v tom, že ani pravicoví politici nenašli odvahu uskutečňovat opravdu radikální reformy. Jejich vzývání nových „guru“, jako byl Friedrich von Hayek nebo Milton Friedman, bylo často stejně licoměrné, jako bylo používání marxismu-leninismu v bývalém režimu.

Jinými slovy, pravicové ideologie byly těmito politiky využívány jen instrumentálně, tedy především jako politický štít bez reálného obsahu. Zatímco jak konzervatizmus, tak liberalismus kladou značný důraz na roli práva a morálky ve společnosti, čeští politici kladli důraz převážně na ekonomickou stránku reforem.

I politik, který nejvíc reprezentoval novou českou pravici po roce 1989, Václav Klaus, tak praktikoval polovičaté reformy a udržoval systém, který jeho kritici popisovali jako „bankovní socialismus“.

Kult osobnosti

Když se český reformní projekt v roce 1997 v podobě recese a následného pádu Klausovy vlády i rozštěpení ODS poprvé zhroutil, zůstalo jen málo, na čem mohla pravice ideově dál stavět. Klaus pak provedl jakýsi pragmatický obrat směrem k nacionalistickému populismu.

Ten ovšem ještě dál pravici rozštěpil na liberály, ryzí konzervativce a nacionalistické populisty. Velmi rychle se pak v podobě úpadku Unie svobody a Občanské demokratické aliance ukázalo, že zakotvení pravicových voličů v klasických pravicových ideologiích je velmi mělké.

Obě tyto strany vycházely ve svém programu i argumentaci mnohem více z konzervatizmu (ODA) a liberalismu (US), než toho kdy byla schopná ODS. Jejich neúspěch ukázal, že většině tzv. pravicových voličů stačí jen jakési rituální pojetí pravice, v němž hrál roli odznaku „příslušnosti“ antikomunismus a trh bez přívlastků, než ideje.

Souviselo to i s jistým kultem osobnosti, který fungoval jak na pravici, tak na levici. Zatímco Klaus vybudoval hlavní proud české pravice kolem sebe, Miloš Zeman hrál podobnou roli ve vzestupu české levice. Když pak tito lídři z různých důvodů ustoupili do pozadí, ukázalo se, že strany, které pomohli „stvořit“, nedokáží autonomně fungovat, protože se v nich skupiny politiků neustále dovolávají „klausismu“ nebo „zemanovství“.

Různé krize v ODS i ČSSD dodnes mají hodně společného s nevypořádaným dědictvím kultu otců zakladatelů. Už samotná existence tohoto kultu samozřejmě vypovídá o celkové slabosti české demokracie, jisté ovšem je, že zůstává překážkou modernizace obou stran.

Privatizace pravicových stran

Jedním z nejtíživějších dědictví pravice je dodnes způsob, jakým vedla českou privatizaci. Nové pravicové strany byly vytvořeny v podstatě shora, jakkoliv se mohlo zdát, že zejména ODS, vznikla „zdola“, z pravicové části Občanského fóra.

Jenže i ODS byla v podstatě jen elitní projekt Klause a lidí okolo něj. Nové pravicové strany, ODS a ODA, ačkoliv byly početně malé, přitom řídily z vládních pozic obrovské přesuny majetku. Zejména ODS, která nebyla kvůli Klausově kultu osobnosti vnitřně ani příliš demokratická, tak byla v procesu privatizace sama zprivatizována do rukou nově vzniklých ekonomických hráčů.

Jinými slovy, mocné ekonomické skupiny a nejrůznější šíbři, kterým ODS dopomohla v procesu privatizace k obrovským majetkům, zůstali v těsné symbióze s politiky. Když pak už nebylo co privatizovat, využili tito „podnikatelé“, přisátí k ODS, svoje kontakty k systémové manipulaci státních zakázek.

Tento druh korupce je také dnes jedním z důvodů úpadku ODS. Právě proto, že ho ODS pomohla stvořit, je s ní neodmyslitelně spjat. Když pak vlády Mirka Topolánka a Petra Nečase, místo omezování těchto korupčních vazeb, de facto v očích veřejnosti jen přispěly k prohloubení systémové korupce, bylo zaděláno na problémy.

Spjatost ODS a dalších pravicových uskupení se zákulisními ekonomickými hráči také přispěla k nestabilitě pravicových vlád. Za prvé, nebylo vždy jasné, zda vládní politiku určují v těchto vládách skutečně politici nebo spíše zákulisní hráči, které Topolánek identifikoval jako „kmotry“. Za druhé, neprůhledné ekonomické zájmy vedly k třenicím ve vládních koalicích tak, jak spolu různé strany koalic bojovaly o ekonomické „území“, z něhož by mohly profitovat.

Nepočítáme-li politicky turbulentní období hroutící se československé federace v letech 1990-1992, stojí za zmínku, že ze všech pravicových vlád pouze ta úplně první, Klausova, dokončila v letech 1992-1996 svůj mandát.

Předčasně se zhroutila druhá Klausova vláda, první i druhá Topolánkova vláda, a nakonec i Nečasova vláda. Čeští voliči si tudíž jen těžko mohou spojovat pravicové vládnutí se stabilitou, spíše ho spojují se skandály a krizemi.

Tento obraz pravicového vládnutí bohužel nevylepšila ani Nečasova vláda, která jako první česká vláda začínala svůj mandát s velmi pohodlnou většinou. Rychle se ovšem ukázalo, že pravicové subjekty, které se na vládě podílely, mají svoje vlastní zájmy, a že zejména nové „podnikatelské" strany, jako byly Věci veřejné, jsou ještě více nestabilní, než zavedené pravicové strany.

Drolení

Nástup TOP 09, která, na rozdíl od „pragmatické“ ODS, vystupovala a vystupuje mnohem více jako strana ideově zakotvená v konzervativní ideologii, zároveň ukazuje jisté zrání části pravicových voličů. Voliči TOP 09 nejsou spojováni jen povrchním antikomunismem a pragmatickými zájmy, ale v jejich myšlení hrají důležitou roli konzervativní hodnoty a evropanství.

V tom TOP 09 byla a je jakýmsi pravicovým zrcadlem modernizačních proudů v ČSSD, zatímco ODS je spíše zrcadlovým odrazem „pragmatiků“ v ČSSD, kteří se v současném souboji ve straně přiklánějí k postkomunistickým „zemanovcům“.

V podstatě neúspěšné vládnutí pravice v posledních sedmi letech bohužel způsobilo jev, který jsme viděli i na Slovensku—další štěpení už beztak nejednotné pravice. Na pravici vznikají v posledních letech mnohem více než na levici různé menší subjekty, jako jsou nové „podnikatelské“ strany typu Babišova ANO, nebo nacionalistické a populistické subjekty, jako je Hlavu vzhůru!, Svobodní, popřípadě Úsvit.

Někteří pravicoví komentátoři občas tvrdí, že pravicoví voliči jsou obecně liberálnější než voliči levice. I proto mohl kupříkladu dlouholetý novinářský „mluvčí“ ODS Bohumil Pečinka ještě nedávno tvrdit, že je naivní si myslet, že by hnutí typu ANO mohlo skutečně odlákat voliče občanské pravici.

Průzkumy však ukazují, že ze zhruba jednoho milionu voličů, které v poslední době ztratily ODS a TOP 09, se možná až 700 tisíc přiklonilo právě k novým populistickým subjektům, které o sobě tvrdí, že jsou též pravicové.

Jenom to potvrzuje tezi, že zakotvení mnoha voličů na pravici je docela mělké, „ne-ideové“, a že si jsou schopni s pravicí ztotožňovat i pustou populistickou demagogii. Nová, údajně pravicová hnutí se tak úspěšně rojí ne proto, že by nabízela skutečnou konzervativní nebo liberální alternativu, ale právě proto, že mnoho tzv. pravicových voličů u nás nemá o ideovém podloží tradiční západní pravice žádné ponětí.

Toto drobení pravice samozřejmě jen přispěje k předpokládanému volebnímu neúspěchu v nadcházejících volbách, protože řada těchto subjektů zůstane pod pětiprocentní hranicí, přičemž odčerpají hlasy stranám větším.

Zdá se, že česká pravice si bude muset v opozičních lavicích projít jakousi katarzí, pokud se chce úspěšně vrátit k vládnutí. To bude mimo jiné vyžadovat spíše integraci pravicových stran s podobným profilem, než jejich další štěpení. A toho bude schopna spíše až nová generace politických lídrů.